O LASKAVÉ BABIČCE

Na kraji jedné malé vesnice, stál malý krásný domeček. Každý den se z něj linula nádherná vůně. Pokaždé byla tak lahodná, že snad byla i kouzelná. Byla to vůně čerstvě upečených zákusků a dortíků. Domeček měl červenou střechu, kulatá střešní okna a jinak byl celý růžový. Vypadal jako jedna velká čokoládová lentilka. V domě žila babička Amálka a pekla nejkouzelnější a nejsladší zákusky na celém světě. Všichni lidé, nejen z celé vesnice, ale i z dalekého okolí si k ní pro ně chodili. Babička Amálka byla vyhlášenou cukrářkou a pekla moc ráda. Míchala různé přísady a barviva a každý dortík, každý zákusek byl originál a výjimečný. Babička Amálka pekla s radostí a láskou. Proto byly ty její dobroty nejlepší.
Jednou šel kolem domečku malý chlapec. Procházel se a smutně se díval kolem sebe. Po chvíli okukování si sedl na lavičku před ten domeček, co vypadal jak lentilka a nasával sladkou vůni, která z něj šla. Babička vystrčila hlavu z okna a si ho hned všimla. Vyšla ven před domeček, sedla si k němu na lavičku a povídá: „To je dneska hezky, viď, chlapče? Jak je hned lepší nálada, když svítí sluníčko.“ „Hmm,“ odpověděl chlapec, ale ani nezvedl hlavu, což není vůbec hezké. Babička se zamyslela a pak povídá: „Zdá se mi to, nebo jsi smutný? Když mi řekneš, co tě trápí, pak budu vědět, jaký dortík ti upéct, aby se ti zlepšila nálada.“ zkoušela na to jít přes sladkosti. Kluk se na babičku podíval svýma hnědýma očima a pak začal vysvětlovat: „Když já nevím, jestli si to vůbec zasloužím. Mám totiž mladší sestřičku. Dosud jsme dělali všechno společně, hráli jsme hry, učili se a pomáhali si. Ale pak chtěla půjčit moji oblíbenou hračku a já nechtěl. Kvůli tomu jsme se pohádali a teď spolu nemluvíme.“ „A je ti to líto?“ zeptala se babička. „Ano je,“ odpověděl chlapec. „A řekl jsi své malé sestřičce, že tě to mrzí?“ pokračovala babička. „Ne, nemluvíme spolu,“ řekl smutně malý kluk. Babička se zvedla z lavičky a zamyšleně odešla do své cukrárny. Po chvíli vyšla ven a držela v ruce malý balíček. V něm byl růžový dortík. Posadila se zase na lavičku a řekla: „Běž domů za svou sestřičkou. Řekni jí to, co jsi řekl mě. Že je ti to líto a že se omlouváš. Nezapomeň, že silnější je ten, kdo se umí omluvit, ne ten, kdo vydrží nejdéle nemluvit. A tady ten koláček dej sestřičce. Je to zákusek usmíření. A uvidíš, že ti pomůže.“ Chlapec moc poděkoval, vzal si balíček a utíkal domů. Když přišel domů udělal vše tak, jak mu babička řekla.
Za pár dní babička Amálka seděla na lavičce před svou cukrárnou. Sluníčko ji hřálo a ona si vychutnávala paprsky sluníčka, co ji lechtali na tváři. Najednou k ní přicházely dvě děti. Už z dálky na ni mávaly. Byl to ten smutný chlapec se svou sestřičkou. Šli spolu za ruce a usmívali se. Donesli babičce kytku, kterou natrhali, a přišli jí poděkovat za výborný dortík, který od ní dostali. Babička byla moc ráda, že je vidí. A taky byla ráda, že i dortík usmíření pomohl. Děti už díky babičce poznali, že síla není v tom, že se přestanou mezi sebou mluvit, ale v omluvení.
A co vy holky a kluci? Umíte poprosit, poděkovat a omluvit se? Slůvka jako prosím, děkuji a promiň jsou někdy mocnější než svaly a síla.
Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina