O domě U Křížku

Ke staroměstské zdi hradební mezi Perštýnem a Uhelným trhem
přiléhal kostel svatomartinský, kterému proto říkali sv. Martina
ve zdi. Už ve XII. století byl ten kostel sv. Martina chrámem farním
v okrsku, kterému se říkalo újezd svatomartinský. Když vystavěna
byla hradební zeď staroměstská, byl již újezd ten rozdělen na
dvě části, z nichž jedna později ocitla se v obvodu Nového Města.
V kostele svatomartinském roku 1414 Jan z Hradce z návodu mnicha
Jakoubka ze Stříbra poprvé přívržencům Husovým přisluhoval
svátostí oltářní pod obojí způsobou. Ulice ta má podle kostela
jméno Martinská; dříve tak říkali nynějšímu Perštýnu.
U kostela při hřbitově bývala škola, jejíž žáci jistě často na ulici
před kostelem skotačili. Podle pověsti nezbedník jeden vypátral, že
na kostele holubi hnízdí, a umínil si, že jim mladé vybere. Dostal
se někudy až nahoru k pilíři, kde bylo hnízdo. Druzí chlapci zdola
pozorovali jeho počínání a pokřikovali. Na ten hluk vyběhla z domu
stařena, a vidouc, že všichni nahoru na kostel hledí, dívala se také,
co tam je. Když viděla chlapce nezbedníka na pilíři holuby vybírat,
volala na něho, ať toho hned nechá, ať leze honem dolů. Ale kluk
v bujnosti nahnul se dolů a vyplázl na stařenu jazyk. Ostatní dole
dali se do smíchu, ale stařena tak se rozhorlila, že vzkřikla:
„Bodejžs tam, darebníku, zkameněl!“
A tak se stalo. – Taková byla pověst o kamenné postavě ležícího
chlapce na pilíři kostela svatomartinského. Byl to však podle všeho
chrlič vody dešťové, jaké vytesávali kameníci při stavbách chrámů
gotických v přerozmanitých směšných i hrůzných podobách.
Fara u Sv. Martina zrušena byla roku 1784, kostel odsvěcen
a prodán do soukromého majetku. Za rok potom koupil jej kterýsi
obchodník se starožitnostmi, který tehda skupoval staré věci ze
zrušených kostelů pražských a měl v svatomartinském kostele
skladiště těch starožitností.
V letech 1905–1906 byl kostel obnoven architektem Hilbertem,
dostavitelem svatovítské katedrály. Přitom byly odhaleny jeho
románské části. Na severní vnější straně chrámu je deska, dílo
sochaře B. Kafky, připomínající, že tu byl roku 1732 pohřben slavný
pražský sochař F. M. Brokoff.
Blízko kostela svatomartinského přes ulici byl dům řečený
U Křížku, protože před ním stával kamenný kříž. O tom, na jakou
památku tam byl postaven, takto se vypravuje:
Byl prý kdysi na Starém Městě purkmistr (i jméno se uvádí – Jiřík
Šverhamr – a rok 1386), který měl dům blízko kostela sv. Martina ve
zdi. Stalo se jednou, že purkmistrova žena koupala děťátko své ve
vaničce. Přišel tu chvíli purkmistr z radnice, a vkročiv do světnice,
odložil na stůl svůj pás, na němž tobolka kožená visela. Potom
odebral se kamsi poohlédnout se po hospodářství v domě. Zatím dítě
ve vaničce bylo nepokojné, začalo křičet a nedalo se ničím utišit.
Matka nevěděla, co počít, a proto otevřela mužovu tobolku, vyňala
z ní pečetidlo zlaté se znakem městským a dala je dítěti ke hraní.
Dítě mělo z té lesklé věci radost a hned se utišilo.
Sluší pověděti, že takové pečetidlo čili pečeť městská byla věc
velmi důležitá a že právem i povinností purkmistrovou bylo pečeť
tu opatrovati. Bylať znakem městské moci i práva a přitiskována
na listiny na potvrzení pravoplatné. Byla ve vážnosti chována jako
drahý klenot a bohatá města mívala ji ze zlata udělanou, takže
byla vskutku klenotem. V dřívějších dobách ani nesvěřovali pečeti
purkmistrovi, ale chovali ji v kované truhlici na několik zámků
zavřené, od nichž klíče měli někteří z konšelů. Když pak purkmistr
sám pečeť u sebe choval, přísný měl zákaz, že s ní z města
vyjíti nesmí. A tak purkmistři vždy dobře pečeť svou opatrovali,
pamětlivi trestu, jenž by je stihl za nedbanlivost.
Když purkmistrova žena dítě okoupala, vzala je z vaničky, osušila
a dala do kolébky. Nevzpomněla na pečeť a dítě samo, ospalé jsouc,
také o ni nedbalo. A tak potom milá žena, když vodu z vaničky rovnou
oknem na ulici vylévala, jak tehda činili, spolu i pečeť městskou
vylila, a nevěděla o tom. Teprve když, uklízejíc po světnici, na mužův
pás přišla na stole, rozpomněla se na pečeť; ulekla se náramně
a honem běžela na ulici. Ale pečeť byla tatam. Dojista mimojdoucí
člověk nějaký nepoctivý ji zvedl a pryč s ní odešel. Strachovala se
purkmistrová nemálo, co se stane, muže svého se bála. Uklidila
zatím pás a nic neřekla.
Ale nebyl to člověk nepoctivý, jenž jda ulicí, našel městskou
pečeť zlatou. Měšťan jeden nahodil se tam, ve stružce, jež ulicí se
táhla, věc uviděl lesklou a zvedl ji. Poznal, co to je, a nevěda, že tam
purkmistr přebývá, odešel s klenotem ke svému známému Jakubu
Volflínovi, jenž toho času byl primasem, prvním konšelem. Podivil
se primas nemálo tomu nálezu, vyrozuměl, že před domem
purkmistrovým byl učiněn, a poděkoval měšťanovi za to, že obec
té ztráty a pohany uchránil.
Na druhý den, když purkmistr chystal se odejít z domu do radnice,
žena jeho sama jej pásem opásala, doufajíc ve strachu svém,
že muž si nevšimne prázdné tobolky. A tak se také stalo.
Když pak purkmistr Šverhamr přišel do radního domu a do síně
vkročil mezi konšely, hned se ho zeptal Jakub Volflín:
„Kde máš pečeť?“
Purkmistr nic netuše po tobolce k pasu sáhl, ale běda! Byla prázdná.
Purkmistr řekl, že pečeť zapomněl doma. Oni pak z navedení
Volflínova pravili mu, ať tedy vrátí se domů a pečeť přinese. Odešel
purkmistr, ale konšelé, poradivše se o té věci jako o velmi vážné,
hned pro kata poslali a s ním se odebrali do uličky k Sv. Martinu za
purkmistrem.
Purkmistr doma zatím ve světnici všecko zpřevracel, pečeť hledaje.
Ve světnici, na síni, na dvorku, ve sklepě, ale marné bylo hledání.
Žena purkmistrova strachy se chvěla, ale z bázně před mužem
neřekla nic o tom, jak pečeť s vodou vylila a že už ji nenašla. Naoko
hledala s sebou. Když viděl purkmistr, že všecko hledání je marné,
řekl si, že bude nejlépe, vrátí‑li se na radnici, oznámí ztrátu a také
na rynku vyvolati dá. Ale daleko nedošel. Před svým domem potkal
konšely, za které primas se ho zeptal, má‑li už pečeť. A když se
purkmistr přiznal, že je ztracena, konšelé kázali biřicům, aby
purkmistra jali. A hned mu také rozsudek oznámili za ztracení pečeti:
že má potrestán býti ztrátou hrdla.
Purkmistr zbledl, zapotácel se, potom konšely prosil, aby mu
lhůtu dali k nalezení pečeti, že ona dojista je někde v domě. Tu
primas Jakub Volflín vytáhl pečeť z tobolky a pověděl, že ve struze
na ulici byla nalezena a že taková hrubá nevážnost musí pro paměť
a příklad býti potrestána. Ubohý purkmistr viděl, že je zle. Věděl,
že primas Volflín, jeho zapřisáhlý nepřítel, konšely přemluvil.
Prosil, aby se ještě se ženou a s dítětem mohl rozloučit, ale ani
to nedovolili. Předstoupil kat, odsouzený před domem té chvíle
musel pokleknout, a kat mu hlavu sťal.
Na památku toho smutného příběhu byl na místě popravy před
domem v ulici u kostela sv. Martina kamenný kříž postaven, domu
pak říkali U Křížku.
Pověst tato zveličila dojista trest za ztracení pečeti a zůstává
jen pověstí. Známo je, že před válkami husitskými nebývala v Praze
pečeť dávána purkmistrovi k uschování, leč v truhlici dobře
uzamčenou byla ukládána. Později pak, když vskutku purkmistr
míval u sebe pečeť městskou, na ztrátu její byla peněžitá pokuta
ustanovena podle práva v té době vzniklého, 50 kop grošů českých,
jež do královy pokladny byly odváděny. Purkmistr ovšem zbaven
byl úřadu svého a bylo přikázáno, aby pečeť nová udělána byla
s nějakou změnou k zamezení podvodu.