O domě U Zlaté hlavy

Od Karlova mostu k Malému náměstí staroměstskému v Praze
vede ulice Karlova, které dříve Jezovitská říkali podle toho, že tam
Klementinum stojí, budova rozlehlá, kdysi sídlo řádu jezuitů. Dříve
než Klementinum stával tam klášter dominikánský s kostelem
sv. Klimenta a ulice slula Svatoklimentskou. Ale jen od náměstíčka
před mostem až tam, kde do ní ústí ulice Liliová; odtamtud pak
slula Nožířskou nebo také Ševcovskou, protože tam řemesla tato
byla provozována. Asi v polovině klikaté ulice té stával dům řečený
U Zlaté hlavy, který později ustoupiti musel domům novým.
V domě U Zlaté hlavy míval krám bradýř, lidem brady holil, vlasy
a vousy přistřihoval, podle módy nakrucoval žhavými želízky.
Že tamtudy cesta vedla z Malé Strany k rynku Staroměstskému,
mnoho lidí přešlo tam za den, a proto v krámku bradýřově bylo
stále živo, od rána do večera. Ale milý bradýř, ač jeho řemeslu dobře
se dařilo, sám si ho tuze nehleděl, práci přenechával tovaryšům
a učedníkovi. Sám nejčastěji pobýval v zadní jizbě, kde zřízenu
měl kuchyni alchymistickou.
Jako mnoho lidí té doby touha ho posedla, aby kovy obyčejné ve
zlato dovedl proměňovati. Tohoto umění dosíci snažili se alchymisté.
Mnozí poctivě, důvěřivě o to se pokoušeli, mnozí z nich
však byli podvodníci, kteří lehkověrnosti lidské využitkovávali
a šalbou všelikou mámili peníze.
Do Čech alchymie přišla již ve století XIII., přinesli ji sem mladí
mužové, kteří se vzdělávali na univerzitách cizozemských. Za
Karla IV., kdy byla Praha sídelním městem císařství římského, byli
mezi cizinci, do Čech přišlými, také mnozí alchymisté. Přemnozí
zámožní šlechticové čeští zabývali se v pozdější době alchymií. Ale
nejvíce kvetlo toto umění za Rudolfa II., kterýžto císař také sám
velmi horlivě se mu oddával. Při jeho dvoře bylo hojně alchymistů
a není divu, že i mnozí Pražané stavu městského byli by rádi alchymií
zbohatli. Z těch byl i bradýř z ulice Jezovitské. Živnost svoji
zanedbával, jen stále hledal kámen mudrců v podobě tuhé i tekuté,
jímž by zlata dosáhl, stále zdržoval se v té kuchyni, laboratoři.
Stalo se kdysi, že do krámku bradýřova vešel cizinec, který si
dal vlasy upraviti po španělské módě. Když jej tovaryš bradýřův
obsluhoval, ptal se cizinec po jeho pánovi. Slyšel prý, že bradýř
alchymii pěstuje, a rád by jej poznal. Tovaryš pověděl, že pán jeho
v kuchyni alchymistické pobývá, ale že on jej tam rušiti nesmí.
Náhodou té chvíle vešel bradýř do krámku a cizinec hned se s ním
dal do řeči. Že on také se alchymií zabývá a že o bradýřově kuchyni
chválu slyšel. Tím si cizinec bradýře navnadil a ten jej pozval
hned do laboratoře. Cizinec poděkoval, pověděl, že má naspěch,
ale přislíbil, že nazejtří dojista přijde, že si i s sebou cosi přinese,
čím bradýřovi ukáže svoje umění.
A tak na druhý den uvedl bradýř cizího pána do své laboratoře.
V té místnosti klenuté, pochmurné stála pec alchymistická, kde
plápolal vesele ohník pod tyglíkem nějakým, z něhož žlutavý kouř
vystupoval. Vzduch v jizbě byl těžký, zápachy různými naplněný.
Veliký stůl prostřed jizby byl plný nářadí a nádob všelijakých, na
polici u zdi vyrovnány byly krabice a láhve s látkami pevnými
i tekutými, jež bradýř‑alchymista potřeboval k pokusům svým;
nejvýše na polici stálo bronzové poprsí muže přitloustlých lící, jediná
výzdoba té učazené jizby, v níž značný nepořádek panoval.
Cizí alchymista, rozhlédnuv se jizbou, utkvěl zrakem na poprsí;
znal dobře, koho představuje. Byl to Bombastus Theofrastus
Paracelsus, proslavený lékař, roku 1483 ve Švýcařích narozený, jenž
nemálo povznesl umění alchymistické; zrovna tak, jako jej mnozí
velebili, jiní jej prohlašovali za podvodníka a zavrhovali učení, jež
ve svých spisech zanechal.
Host chválil zařízení laboratoře, ale bradýř stěžoval si, že přes
všeliké úsilí práci jeho se pramálo daří.
„Kdybyste vy, vzácný pane, mohl mi snad cestu ukázati, kterou
bych k zdárnějším výsledkům došel, povděčen bych vám byl
nemálo. Však jsem již část jmění svého práci této obětoval a jen
pěkné výdělky v krámku mém umožňují mi v ní pokračovati.“
Cizinec té řeči potají se usmál. Seznalť hned, že bradýř nemá
takového vzdělání, aby práce jeho na vědeckém podkladě mohla
pokračovati.
Zato tím spíše bylo možno bláhového toho chlapíka ošálit.
Byltě cizinec ten dobrodruh světem protřelý, alchymista‑podvodník,
který z lehkověrnosti lidské dobře byl živ. Po příchodu svém do
Prahy zvěděl také o bradýři a zařídil si to tak, aby se k němu brzy
dostal. To se mu také podařilo. Viděl, že měl dobré zprávy a že bude
možno bradýři o nějakou tu kopu grošů ulehčiti.
Proto teď v laboratoři nastrojil vážnou tvář a zastřeným hlasem
hovořil k bradýřovi:
„Přijal jste mě tak vlídně, milý pane, že vám za to chci pověděti,
co jsem v Praze dosud nikomu nepověděl a co tu dojista ještě známo
není. Starý strýc můj, jenž alchymii pěstoval po celý život svůj,
oznámil mi na smrtelné posteli, že se mu podařilo nalézti, čím
obyčejné kovy ve zlato lze proměňovati. Dal mi také jako svému
dědici pergamen, na němž recept je napsán k vytvoření zázračné
té tekutiny, k tomu i hlavičku tinktury té. To bohužel bylo celé
moje dědictví, protože strýc všecko svoje jmění obětoval na pokusy.
Ale tinktura vskutku moc tu má, kterou strýc jí připisoval.
O tom dostatečně jsem se přesvědčil.“
Po těch slovech vyňal cizinec z kabátu svého lahvičku ze silného
skla, naplněnou do poloviny červenou tekutinou, a pokračoval:
„Bylo mi možno k prospěchu mému několikrát proměnu
ve zlato provésti, a také vás, milý pane, o tom přesvědčím. Ale zlato
spotřeboval jsem na živobytí, a k tomu, abych podle receptu
o vytvoření nové dávky tinktury zázračné se pokusil, nezbývalo mi
ani peněz, ani vhodného místa na mé pouti světem. Je to přece jen
práce, jež nákladu i opatrnosti vyžaduje.“
Cizinec se odmlčel a zahleděl se na bradýře. Viděl, že ten bláhový
člověk hledí naň vyvalenýma očima, a věděl již, že ho má v hrsti.
I rozhlédl se po laboratoři, a utkvěv konečně zrakem na bronzovém
poprsí Paracelsově, řekl:
„Tamhleten kov chci před vašima očima ve zlato proměniti. Veliký
mistr Paracelsus zaslouží si, aby podoba jeho zlatá byla.“
Po těch slovech vytáhl cizinec z kabely u pasu kus srnčí kůže
vydělané, sňal poprsí z police, postavil je na stůl, otevřel lahvičku
a trochu tekutiny z ní opatrně nalil na kůži. Počal potom potírati
bronz, který tím maličko ztmavěl.
„A nyní oheň přeměnu dokoná,“ dodal, „dovolte, prosím vás,
abych mohl kov do ohně vložiti! Uvidíte hned, jakou moc má moje
tekutina.“
Bradýř ochotně odstavil tyglík z ohniště, přidal ještě uhlí dřevěného
a měchem rozdmýchal v plamen. Potom uhlí rozhrábl,
cizinec vložil tam bronz a nahrnul naň uhlí.
„Jen malá chvíle stačí, aby se z bronzu stalo zlato,“ cizinec
sebevědomě prohlásil. A vskutku také po chvíli vzal kleště a z ohně
vytáhl poprsí, které se skvělo leskem ryzího zlata.
Bradýř údivem ani promluviti nemohl. Ani ho nenapadlo zkoumati,
proměněn‑li vskutku všechen bronz v ryzí zlato, slepě věřil
svému hostu. A také v té radosti sám hned se nabídl, že svou la-
boratoř i peníze potřebné dá k tomu, aby zázračná tekutina podle
tajemného receptu mohla býti připravena. Jen hořel dychtivostí,
aby takovou tinkturu získal.
A tak se stalo, že od toho dne cizí alchymista s bradýřem o laboratoř
se dělil, že tam spolu svářeli podivné věci. Nedočkavý bradýř
také spoustu peněz cizinci svěřil, aby mohly býti všeliké přípravy
drahé nakoupeny. Za týden prohlásil cizinec, že dílo zdárně se
chýlí ke konci. Třeba jen, aby po pět hodin stejnoměrný mírný
oheň byl udržován pod baňkou, v níž zázračná tekutina se svaří.
On prý tou dobou na Hradě má pilné jednání, snad by tedy bradýř
sám mohl nad skončením díla bdíti. Bradýř rád přivolil a cizinec
odešel se slibem, že se včas vrátí.
Oheň na ohništi alchymistické kuchyně udržovaný hořel nepřetržitě,
udržován nedočkavým bradýřem. Ale uplynuly čtyři hodiny,
pátá docházela – a po cizím alchymistovi ani památky. Bradýř
byl tak neklidný, že i na opatrnost zapomněl, prudčeji rozdmýchal
oheň, a najednou baňka praskla, tekutina všecka vylila se do uhlí.
Bradýř zůstal, jako když vedle něho hrom uhodí. Všecka námaha
zmařena, peněz to stálo nepočítaných, které alchymistovi dal na
drahé přípravy a součástky, a teď je všecko pryč! A ten cizinec se
neukazuje! Kde jen zůstal? Slíbil přece, že přijde včas!
Bradýř v tom rozrušení chtěl pospíchati na hrad, cizince sháněti.
Ale když vycházel z domu, na prahu vkročil mu do cesty člověk
nějaký, v šatě sluhy, ptal se, je‑li on domu toho hospodářem. A když
bradýř přisvědčil, odevzdal mu sluha list. Byl od alchymisty, který
tam oznamoval, že musí spěšně odejeti, že ho do ciziny volají, tak
naspěch má, že se ani sám rozloučiti nemůže. Tedy tak činí tím
listem. Nic víc psáno nebylo. Ani že se snad alchymista zase vrátí
do Prahy. Chtěl se bradýř ptáti sluhy, ale ten zatím odešel.
Tu viděl bradýř, že všecky jeho naděje vniveč jsou uvedeny, že
mu uniklo tajemství zázračné tinktury, na jejíž vyrobení obětoval
takřka poslední peníz. Tuze byl nešťasten, že se tak na mizinu
přivedl. Tu mu najednou bleskla hlavou myšlenka: má poprsí
Paracelsovo, ve zlato proměněné, za to bude mnoho peněz. I když si
nové poprsí slavného mistra alchymie opatří, zbude mu peněz dost
a dost. Šel tedy, vzal doma poprsí, do šatu nějakého zabalil a odnesl
je k známému zlatníkovi. Ten se nemálo podivil, vida zlaté poprsí.
Ale když slyšel, že chce bradýř zlato prodati, řekl, že on tolik peněz
po ruce nemá, ale že je opatří. Potom jal se zkoumati jakost zlata;
ale brzy obrátil se na bradýře a ptá se s podivným úsměvem:
„Pověz mi, příteli milý, kdes to zlato získal?“
Bradýř chtěj nechtěj musel s barvou ven, všecko pověděl, o cizím
alchymistovi, o tom, jak bronz ve zlato proměnil, jak spolu
tinkturu zázračnou podle receptu připravovali, jak na to poslední
peníz vynaložil, jak práce byla zmařena a ten alchymista jak narychlo
musel odjeti.
Zlatník, člověk zkušený, spráskl ruce a povídá:
„Člověče zaslepený, tos ještě neuhodl, že to podvodník byl, šejdíř
všemi mastmi mazaný, který z tebe jen peníze lákal?“
„Ale hleď,“ bránil se bradýř, „vždyť přece proměnil bronz ve zlato!“
„Nic neproměnil!“ volal zlatník rozzloben. „Vždyť bronz bronzem
zůstal, jen je pozlacený, a to ještě tuze tenounce. Měl, ten hanebník,
vodičku nějakou, která kovy pozlacuje, a tou tě ošidil!“
Více bradýř slyšeti nechtěl. Sebral pozlacenou hlavu Paracelsa,
jako divý vyrazil z krámu zlatníkova a běžel domů. Tam rovnou
zamířil do své laboratoře, kde zastrčil za sebou závoru.
V krámku bradýřově uslyšeli najednou hluk náramný, rány
a křik a běželi k laboratoři. Ale bylo zavřeno, dovnitř nemohli.
Tam řádil bradýř, který se z té šalby alchymistovy na rozumu
pomátl. Slyšeli, jak hrozně toho podvodníka i sebe sama proklíná,
jak rozbíjí všecko nádobí a nářadí. To také potvrdil učedník, který
ze dvora k malinkému zamřížovanému okénku laboratoře vylezl.
Jiné pomoci nebylo, než že běželi pro břevno nějaké, aby jím dveře
vyrazili. Ale než s ním přišli, nastalo uvnitř ticho. Dostali se tam
konečně násilím a spatřili hrozný obraz. Vše bylo tam rozmláceno
a rozházeno po zemi a uprostřed ležel bradýř mrtev. Nebylo divu,
že z toho hrozného rozčilení trefil jej šlak.
Takový byl konec nešťastného alchymisty, který nemaje dosti
vzdělání, cizím šejdířem tak lehko se dal napáliti.
Bradýř neměl příbuzných a dům jeho, beztak prodlužený, přišel
do dražby. Koupil jej nejstarší tovaryš bradýřův a vedl v něm
dále živnost, která velmi vzkvétala. Na památku toho, co se tam
přihodilo, nazván byl dům ten U Zlaté hlavy.