O „staré koleji“

V Kaprově ulici na Starém Městě pražském, blízko kostela
sv. Mikuláše, proti ulici Žatecké stával kdysi dům, jenž zprvu patřil
panu Bočkovi z Kunštátu, dvořanu krále Jana Slepého, pánu na
Poděbradech. Později stal se dům ten majetkem univerzitní fakulty
lékařské, „kolej medická“ to byla, kde žáci vysokého učení přebývali,
kde i mistři přednášky konali.
Ale tato kolej ze všech pražských kolejí byla nejsešlejší, vně
i uvnitř; už v roce 1464 konšelé důtklivě napomínali mistry, aby
dům byl opraven. I učiněna byla tehda smlouva, v níž Duchek platnéř
mistrům se zavázal, že vystaví dům nový, toho že osmadvacet
let bude užívati a poté mistrům jej odevzdá. V těch letech patrně
kolej umístěna byla jinde. Po letech však zchátral dům ten zase tak,
že jej mistři za byty chudším lidem pronajímali. Ale v roce 1507 už
zase stavení to bylo tak sešlé, že nezbylo mistrům, než aby vystavěli
kolej znova. Z lesa v Michli (kterážto ves patřila jiné koleji)
získány byly duby a trámoví z nich sloužilo ke stavbě. Zaznamenáno
bylo tehda, že při kopání nových základů nalezena byla lebka
a kosti lidské, z čehož se usuzovalo, že nějací nájemníci před lety
někoho tam zabili a zakopali. Potom zase kolej účelům studijním
sloužila.
Býval přísný domácí řád v koleji; bylo zakázáno zdržovati se
večer mimo dům; v určenou večerní hodinu vrátný zavřel vrata,
a kdo by se byl omeškal, musel zvoněním vstupu se domáhati.
Jenže takového opozdilce vrátný podle povinnosti oznámil správci
koleje. Bývalo potom zle: studentům uloženy byly přísné tresty,
i do vězení kolejního, kterému kurník říkali, byli zavíráni.
Byl kdysi v koleji medické vrátným starý člověk, nevlídný, omrzelý,
a tomu stálá veselost studentská byla solí v očích, jen bručel
a huboval. Na opozdilce byl přísný, byť by se byl student večer jen
o chvilečku venku opozdil, už druhý den správce to věděl. Také
každou rozpustilost studentskou udával vrátný hned správci. A pro
toho mrzouta někteří také z koleje byli vyloučeni. Proto neměli
studenti vrátného v lásce, a kde jen mohli, něco mu vyvedli.
Když jednou zase bouřka se strhla proto, že několik studentů
přišlo večer domů až po zavření, ti mladí lidé shodli se na tom, že
vrátného potrestají.
Tu věc si takto vymyslili:
Přiběhl jednou večer student do vrátnice jakoby ulekaný a hlásil,
že ve sklepě nějaký šramot podezřelý uslyšel; snad prý to tam zloděj
se dostal. Vrátný sebral lucernu a šel se studentem do sklepa. Ale
sotva byl na posledním schodě, hned uchopilo jej čtvero silných
paží; to dva studenti ruce dozadu mu svázali a do úst strčili roubík,
aby křičeti nemohl. Potom násilím strkali jej kupředu do velikého
sklepení. To bylo osvětleno čadivou pochodní, do zdi zastrčenou,
a v tom matném světle spatřil vrátný všecky žáky koleje v kruhu
stojící kolem špalku, do něhož zaseknuta byla sekera širočina. Vedle
špalku stál člověk v kápi červené, z níž jen oči vyhlížely. To byl kat.
Jeden ze shromáždění uděšenému vrátnému přečetl ortel: za
to, jak na studenty byl zlý a stále je udáváním pronásledoval, že
odsouzen je k smrti. A hned také měli se k provedení rozsudku.
Vrátného, strachy polomrtvého, přinutili, aby se zavázanýma očima
poklekl ke špalku a hlavu naň položil. Potom přistoupili k němu dva
studenti, a držíce napjatý ubrousek v rukou, okrajem jeho dotkli se
obnaženého krku vrátného, aby měl pocit, že se ho dotkla katova
sekyra.
V tom okamžení však klečící vrátný svalil se k zemi; z velikého
rozčilení ranila jej mrtvice. Marné bylo všechno kříšení, vrátný
se z mdloby neprobouzel.
Teď teprve viděli studenti, jaký byl zlý následek jejich žertu.
Honem sehnali pušťadlo a obvazy, aby bezduchému pustili žilou.
Ale bylo pozdě – ani to nepomohlo, vrátného už k životu neprobudili.
Jak bylo potom dál, pověst nepraví. Ale od té doby obcházel
prý duch zemřelého kolejí, zjevoval se mnohým, v hrobě pokoje
neměl, to proto, že zemřel s Bohem nesmířen. Říkalo se, že by jej
vysvobodil ten, kdo by se odvážil stíti mu hlavu.
Teď už dávno srovnáno je se zemí stavení „staré koleje“, v němž
později gymnázium bylo umístěno; tam, kde stávalo, dnes je nový
dům.