O Evženovi a víle Břečťance

O Evženovi a víle Břečťance
V hlubokém lese, kde stromy šeptaly staré příběhy a každé ráno se rosa třpytila jako drobné diamanty, ležela zvláštní země. Každý jí říkal jinak, ale většina ji znala jako Zemi křídel.
V té zemi se dětem v určitém věku začala na zádech objevovat malá křídla. Nejprve jen jako jemné pírka nebo průsvitná blanka. A když nastal správný čas, křídla zesílila a děti díky nim mohly na chvíli navštívit říši fantazie a pohádek.
Jenže ne každému rostla křídla stejně rychle.
Na kraji lesa žil malý chlapec, kterému rodiče dali jméno Evžen. Sedával často sám na starém kořeni velikého stromu a pozoroval ostatní děti.
Jednoho dne kolem něj prolétla skupinka dětí s novými křídly.
„Podívejte, Evžen zase sedí. A bez křídel,“ zasmál se jeden chlapec.
„Možná mu žádná křídla nikdy nevyrostou,“ dodala holčička, zasmála se a děti odletěly pryč mezi stromy.
Evžen sklopil hlavu.
„Asi jsem opravdu jiný,“ zašeptal.
„Možná sem ani nepatřím.“
Les kolem něj byl tichý. Bylo slyšet kapky, co se srážely z páry a padaly z vyšších listů na ty níž a drobné květiny, co šustily lístky a pohupovaly se ve větru. Evžen si však nevšiml, že strom, na kterém sedí, je zvláštní.
Jeho kmen byl propletený břečťanem a mezi větvemi visely drobné kapky vody jako skleněné korálky. Najednou se jedna z větví pohnula.
Z listů se vytvořila drobná postava. Měla šaty z mechových vláken, vlasy spletené z břečťanu a oči zelené jako jarní les.
„Proč jsi tak smutný, malý Evžene?“ zazněl jemný hlas.
Chlapec se lekl.
„Kdo… kdo jste?“
Postava se usmála a lehce se uklonila.
„Jsem víla Břečťanka, strážkyně starých stromů.“
Evžen si povzdechl.
„Všichni už mají křídla,“ řekl.
„Jen já ne. Nikdo si se mnou nehraje. Myslím, že se mnou něco není v pořádku.“
Víla se posadila vedle něj na větev.
„Podívej se na tento strom,“ řekla a pohladila břečťan kolem kmene.
„Víš, jak začal můj život?“
Evžen zavrtěl hlavou.
„Jako malé semínko,“ pokračovala víla.
„Ležela jsem dlouho v zemi. Byla tma a zima. Ostatní rostliny už dávno rostly a já si myslela, že jsem zapomenutá.“
„A co se stalo potom?“ zeptal se Evžen.
Břečťanka se usmála.
„Jednoho dne přišlo slunce, déšť a správný čas. Semínko prasklo a já začala růst. Pomalu… ale jistě.“
Chlapec se na ni zadíval.
„Takže… jsem jako to semínko?“
„Přesně tak,“ přikývla víla.
„Každý roste svým tempem. Některé květiny rozkvetou brzy. Jiné až na konci léta. Ale všechny jsou krásné. A všechny vykvetou“
Víla se naklonila blíž.
„A povím Ti něco, co ostatní děti nevědí?“ zašeptala.
Evžen zvědavě nastražil uši.
„Křídla, která rostou pomalu, bývají často ta nejsilnější.“
V té chvíli Evžen ucítil na zádech zvláštní teplo.
„Co… co to je?“ vykřikl.
Z jeho zad se pod tričkem objevily dva malé třpytivé výběžky.
Víla se zasmála.
„Vidíš? Říkala jsem ti, že tvůj čas přijde.“
Evženovi se rozzářily oči.
„Takže… já také poletím do říše pohádek?“
„Ano,“ odpověděla Břečťanka.
„Ale pamatuj si jednu věc.“
Víla položila ruku na jeho rameno.
„Nikdy nesuď sebe ani ostatní podle toho, jak rychle rostou. Každý má svůj čas, svou cestu a svůj okamžik, kdy rozkvete.“
Evžen se usmál.
„Děkuji, vílo Břečťanko.“
Víla se pomalu rozplynula mezi listy.
„Až poletíš do říše fantazie,“ zašeptal její hlas ve větru, „nezapomeň povzbudit i ty, kteří ještě čekají na svá křídla.“
Kluci a holky, myslete na to, že každý člověk, rostlina, a vlastně vše roste a dozrává jiným tempem. To, že něco roste pomaleji, neznamená, že to nebude krásné a silné. Trpělivost a víra v sebe samotného, přináší ty nejkrásnější zázraky.
Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina...