Kouzelná křídla trpělivé Elišky

Krásný den holky a kluci. Dnes vám budu vyprávět příběh o trpělivosti, nedočkavosti a pomoci.
V srdci hlubokého lesa, kde se paprsky slunce filtrují přes mechové větve a kapky rosy se třpytí jako stříbrné perly, ležela malá louka jménem Ševelka. Žilo na ní tolik druhů hmyzu, že se to ani nedalo spočítat – od pracovitých mravenců po líné komáry, od brouků s tvary jako z brnění až po jemné motýly, kteří vypadali jako živé květiny.
Uprostřed toho všeho bydlela Berunka Eliška, malá beruška s červenými krovkami s pěti tečkami a velkými zvídavými očičky. Měla jeden velký sen: stát se Strážkyní kouzelných křídel, což byla role, již dostávaly jen berušky, které prokázaly odvahu, trpělivost a smysl pro odpovědnost.
Jenže Eliška byla trochu nedočkavá.
„Eliško, dávej pozor!“ napomínala ji stará beruška paní Květava, když Eliška poletovala příliš nízko nad pampeliškou. „Větříček se zvedá.“
„Ale já chci vidět, co je na té druhé straně louky!“ zavolala Eliška a prudce se otočila.
Náhlý poryv větru jí však zvedl krovky a mrštil s ní rovnou do měkkého mechu.
„Ach jo,“ zabručela malá beruška a setřásla ze sebe kousky jehličí.
„Vidíš,“ řekla Květava jemně, „Strážce musí být trpělivý. Les sám ti ukáže, co máš vidět v ten správný čas.“
Eliška si povzdechla.
„Ale já chci vše hned!“
Květava se pousmála.
„Kouzla se odhalí jen těm, kdo počkají.“
Jednoho podvečera se nad loukou začala snášet podivná modrá záře. Hmyz se zastavil, včelky přestaly bzučet a i mravenci zvedli hlavičky.
Eliška měla oči jako talířky.
„Co to je?!“
„Lesní světélko,“ zašeptala Květava. „Je to kouzelný duch lesa. Každému může ukázat kousek magie, ale jen když si to zaslouží.“
Modré světlo se přiblížilo, až se zdálo, že se dotýká Eliščiných křídel. Zaševelilo jako listí ve větru a pak promluvilo jemným hlasem:
„Malá berunko… vidím tvé velké srdce, ale je třeba, aby ses naučila čekat. Kouzlo, které hledáš, se ti otevře, až dokážeš být trpělivá.“
„Ale já jsem trpělivá!“ namítla Eliška.
Světélko se zachvělo, jako by se usmívalo.
„Ne, maličká. Zatím jsi jen rychlá a nedočkavá.“
A zmizelo mezi kapradinami.
Další ráno běžela vzrušená včelka Bzučena po louce.
„Pomoc! Strážci mraveniště ztratili malého mravenečka!“
Hmyz z celé louky se polekal, všichni začali zmatkovat. Jen Eliška se postavila a řekla:
„Já ho najdu.“
„Ty?“ podivila se Bzučena. „Ale jsi ještě malá.“
„Možná,“ řekla rozhodně Eliška, „ale zkusím to.“
Vydala se směrem k hustému kapradí. Slunce svítilo, ale ve stínu bylo chladno a místy ponuro. Mezi mechem se skrývala malá jezírka rosy, která odrážela svět jako stříbrné zrcadlo.
„Haló?“ volala Eliška. „Mravenečku?“
Z listového chomáče se ozvalo tiché zavzlykání. Eliška opatrně odhrnula list — a tam seděl malý černý mravenec, celý prokřehlý a vyděšený.
„Neboj se,“ usmála se. „Odnesu tě domů.“
Problém byl ale, že cestička byla kluzká a úzká. Eliška musela jít pomalu. Velmi pomalu. Každý krok zvážila, několikrát zastavila, a i když chtěla letět, nesměla – mraveneček by spadl.
„Eliško,“ hlesl mraveneček, „díky, že na mě nespěcháš.“
A v tu chvíli beruška pochopila, že trpělivost není zdržování. Je to péče.
Když malého mravenečka přivedla k mraveništi, světélko se znovu objevilo. Tentokrát zářilo silněji než kdy dřív.
„Prokázala jsi odpovědnost, statečnost, maličká. A trpělivost, která chrání, ne zdržuje.“
Modrá záře kroužila kolem Elišky a dotkla se jejích křídel.
A pak se to stalo.
Na jejich okrajích se objevily drobné stříbrné jiskřičky — jako by byly posypané hvězdným prachem.
„Tvé křídla jsou nyní kouzelná,“ řeklo světélko. „Otevřou ti cestu do výšin, ale jen když budeš stále pamatovat, že opravdová síla není v rychlosti, ale v trpělivosti."
Eliška se rozzářila radostí.
„Slibuji, že budu chránit les i své přátele… a že už nebudu pospíchat, když to není třeba.“
Světélko zesílilo a poté se rozplynulo v paprsku ranního slunce.
Od té doby se o Elišce říkalo, že slyší les, i když ten mlčí. Její stříbrem lemovaná křídla připomínala všem, že i ten nejmenší hmyz může dokázat velké věci, když má srdce na pravém místě, je zodpovědný a ví, kdy zpomalit.
A každé ráno, když se na louku snesla rosa, Eliška poletovala mezi květy a šeptala:
„Kouzla ke všem přijdou vždy v pravý čas.“
Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina.