O Horymírovi

Už kněžna Libuše oznámila Čechům, kde drahé kovy mají hledati.
Kníže Křesomysl pak zlata a stříbra velmi byl žádostiv; lidi
své nabádal k větší horlivosti v dolování. Také v písku řek hojně
rýžováno bylo zlato a poklad knížecí na Vyšehradě rostl nemálo.
Ale i lidé se hornictvím obohacovali, snazší výdělek v tom viděli
nežli ve vzdělávání půdy, i odcházeli ze statků na práci do dolů
a k řekám zlatonosným. Tím hynulo polní hospodářství: nebyl
dostatek sil, které by pole obdělávaly. Nadto sucha veliká nastala,
vláha z nebe nepřicházela, obilí hynulo. I bylo jisto, že neúroda
bude a hlad, že nebude chleba k obživě lidu.
Naříkali rolníci na zlé časy, pravili, že bohové z hněvu
nad zanedbáváním polního hospodářství vláhu nesesílají, že trestají
tak zemi českou.
Ke knížeti na Vyšehrad přicházeli prosit, aby se slitoval nad
lidem svým, aby omezil práce v dolech a rýžovištích, jinak že polní
hospodářství bude hynouti stále víc a více, že také bohové rozhněvaní
trestati budou zemi suchem, že vláhu nedají, že nakonec hlad
nastane po vší zemi.
Ale Křesomyslovi příliš byly milé výtěžky zlata a stříbra, aby dbal
hlasu lidu svého. Utěšoval se stále, že nebude tak zle, aby chleba
nebylo, a z dolů svých dělníky propustiti nechtěl. Slíbil lidu, že věc
napraví, ale nijak se k tomu neměl.
V družině knížete Křesomysla byl tehdy mladý vladyka, Horymír
jménem, jehož tvrz byla u vsi Neumětel. Ten když slyšel, jak
si lid stěžuje, a viděl, že Křesomysl otálí s nápravou, osmělil se
domlouvati knížeti pro tu věc.
„Ve jménu tvého lidu mluvím, kníže,“ pravil Horymír, „ve jménu
všech těch, které vyslyšeti nechceš. Touha po bohatství zaslepila
tě, že nevidíš, kterak orba hyne. Nechceš pochopiti, že i tobě zle
bude, až se bude nedostávati chleba. Budeš mít plné pokladnice,
budeš mít šperky, nářadí, modly ze stříbra a zlata, ale nebudeš
mít co jísti. I na tebe, kníže, bída jednou dolehne. Zastav dolování,
propusť horníky, dokud je čas! Jinak tvou vinou přijde zkáza na
zemi tvoji.“
Pro tu řeč smělou se rozhněval kníže na Horymíra. Horníci se
dověděli o tom, jak mladý vladyka proti nim mluvil, a přísahali mu
pomstu. Za nočního času přepadli Neumětely a zapálili je z několika
stran. Chtěli horníci Horymíra zabít, sháněli se po něm, ale
marně. Při prvním poplachu Horymír na svém koni Šemíkovi vyjel
z tvrze, aby bránil Neumětely proti přepadení. Ale když viděl, že
je nepřátel přesila a že by marné bylo proti nim bojovati, obrátil
koně a ujížděl ode vsi k lesu. Rozvažoval rychle, co by měl činiti.
Stanul na blízkém návrší a už viděl, jak všecka ves je v jednom
plameni a jak i jeho tvrz hoří. Slzy lítosti a zlosti zalily oči Horymírovi.
První jeho myšlenkou bylo zajeti na Vyšehrad a žalovati knížeti
na horníky. Ale brzy od toho upustil. Což by se dovolal ochrany
u knížete, který horníkům tolik nadržoval?
Bloudil Horymír lesem až do svítání a před východem slunce
vracel se do svých Neumětel. Od lesa viděl spáleniště, z něhož se
ještě kouřilo, viděl, že ves je zničena všecka, že i tvrz jeho rodná
lehla popelem.
I přísahal pomstu horníkům a přemýšlel, jak ji provésti. Vracel
se ke vsi, a když tam dojel, viděl teprve všecku zkázu. Lidé mu
pověděli, že horníci také uloupili množství obilí, že je odvezli na
vozech s potahy, jichž se ve vsi zmocnili. Všichni proklínali horníky,
kteří je tak ožebračili, a pověděli také Horymírovi, že se po něm
ti lupiči sháněli, že ho zabít chtěli.
„Pomoz nám, pane, ke spravedlnosti!“ volali všichni. „Ke knížeti
nás veď, ať zví, jaké na nás bezpráví bylo spácháno!“
„Ke knížeti?“ usmál se trpce Horymír. „Marná byla by to cesta.
Ten horníkům přeje, k nářkům lidu je hluchý. Ale násilí bez odplaty
zůstati nemůže. Oni vaše dílo zničili, vy zničte dílo jejich. Chcete‑li,
povedu vás, k horám se dáme, jámy horníkům zavalíme.“
Všichni hned souhlasili, a kdo zbraně byl schopen, chystal se
k výpravě. A tak se ozbrojený zástup vydal z Neumětel k Březové
Hoře, kde se stříbro dolovalo. Dorazili za temné noci k dolům,
k chatrčím horníků, které stály u samého lesa. Nepozorováni vplížili
se někteří mezi chatrče a zapálili je. Brzy nastal poplach, a tu
vyrazil ozbrojený zástup z lesa, část přepadla osadu horníků, část
se hnala k dolům, kde zničila vše, co se zničiti dalo. Horníci, ze sna
vyburcovaní, vzchopili se k odporu, nastal tuhý zápas, mnozí z lidí
Horymírových i z horníků zaplatili jej životem. Horymír sám na
svém Šemíku bojoval udatně, rozdávaje rány na všechny strany,
řídil všecko to dílo zkázy. Když přiběhli jeho lidé od dolů a zvěstovali,
že vše je tam zničeno, volal vladyka k ústupu a pospíchal
se svými nazpět k Neumětelům. Tam opustil svůj lid a hnal se na
Šemíkovi k Vyšehradu. Dorazil tam za časného jitra a vmísil se tam
mezi družinu knížecí.
Horníci, jejichž dílo bylo nočním útokem zmařeno, vydali se
na Vyšehrad žalovat na Horymíra, jehož mezi útočníky poznali.
Vypravovali, jaká to hrozná noc byla, jaké škody na životech a na
majetku způsobil neumětelský vladyka se svým lidem na Březové
Hoře, a žádali jeho potrestání. Darmo se Horymír vymlouval, že
za časného jitra po té zlé noci byl už na Vyšehradě, kam přece od
Březové Hory je daleko; horníci nepřestávali tvrditi, že jej mezi
útočníky dobře poznali. Křesomysl dal Horymíra uvězniti a zasedl
k soudu. Rozhněván po zničení dolů, nedal na přímluvy kmetů,
lechů a vladyků a odsoudil horníky obžalovaného Horymíra ke
ztrátě hrdla. Horníci chtěli, aby byl vladyka upálen, ale kníže
ustanovil, aby byl popraven vlastním mečem.
Tu promluvil Horymír:
„Kníže můj a pane, vůlí tvou k smrti odsouzen, jedinou jen
milost pro sebe žádám: abych se na svém koni věrném směl ještě
naposledy projet.“
Kníže přivolil, ale kázal dobře zavříti brány vyšehradské. Vyvedli
Horymírovi Šemíka, ušlechtilého bělouše. Kůň zaržál radostně,
sotvaže spatřil svého pána. Nohou hrabal, hlavou pohazoval.
Horymír přistoupil k němu, popleskal jej po šíji. Potom se vyšvihl
do sedla a krokem objel hradní dvůr. Radost byla pohleděti
na mladého jezdce. Přemnozí v zástupu litovali, že je vladykova života
tak nakrátce, zatracovali krutý rozsudek knížete. Horymír pobídl
koně ke klusu a podruhé s ním nádvoří objel. Všichni sledovali zrakem
jezdce, který seděl na koni hrdě vztyčen. Najednou se naklonil
Horymír k šíji Šemíkově; viděli, že koni něco zašeptal, a Šemík se
dal v běh, potřetí objížděl dokola nádvoří. Když přiběhl kůň tam,
kde proti řece hradba byla nevysoká, Horymír patami stiskl slabiny
koňovy, Šemík se rozehnal k valu, vzepjal se a mocným skokem
přelétl hradbu. Všecko shromáždění vzkřiklo úžasem a zděšením.
Mysleli nejinak, než že se jezdec s koněm zřítili ze skály a s rozbitými
údy našli hrob ve Vltavě. Ale vtom se již ozvalo volání stráže,
která na srubu stála a viděla na řeku: „Plove, plove!“
A vskutku: všichni, kteří přiběhli nahoru na hradby a k řece
odtamtud pohlíželi, viděli, kterak Šemík jezdce přes Vltavu nese,
jak s ním na protější břeh vystupuje a jak potom uhání po břehu
proti proudu, jistě ke tvrzi Horymírově. Všichni, kdo vladykovi
byli nakloněni, jásali. Kníže, když zvěděl, co se děje, podivil se
statečnému vladykovi a s obdivem svým netajil se před
shromážděním.
Když pak horníci volali k němu, ať pošle za Horymírem, ať
mu uniknouti nedá bez trestu, kníže odpověděl:
„Taková odvážlivost a statečnost zaslouží, aby byla odměněna.
Milost dávám Horymírovi a chci, aby i nadále v družině mé zůstal.“
Nespokojeni odcházeli horníci z Vyšehradu, ale kmeti, leši, vladykové
i všechen lid vyšehradský velebil knížete Křesomysla za to, že
Horymírovi udělil milost.
Poslové, které kníže za Horymírem vyslal, zastihli vladyku na
tvrzi neumětelské a zvěstovali mu rozhodnutí Křesomyslovo i vůli
jeho, aby se vladyka vrátil na Vyšehrad. Tu řekl vladyka:
„Vyřiďte knížeti, že mu za milost jeho děkuji. Rád se zase k němu
vrátím, ale ne dřív, dokud nezvím, jak bude s Šemíkem, koněm
mým věrným. Mne zachránil, sobě ublížil.“
Vedl Horymír posly do stáje Šemíkovy, kde spatřili věrné zvíře
na slámě ležící, zchvácené. Viděli, jak Šemík zvedl hlavu, obrátil ji
ke vcházejícímu pánu svému a utkvěl na něm smutným pohledem.
A Horymír, pohladiv koně po šíji, řekl poslům:
„Jak bych mohl opustiti toho, jemuž děkovati mám za svůj život?
Ale bojím se, že života jeho je nakrátko. Snad se brzy vrátím na
Vyšehrad.“
Smuten vyprovázel vladyka posly z tvrze. A jak předvídal, tak
se i stalo. Třetího dne se objevil před branou vyšehradskou na
jiném koni, ke knížeti vešel, a pokloniv se mu, pravil, že věrný
Šemík dokonal život svůj. Řekl potom:
„A nyní tě, kníže můj, prosím, abys mě přijal zase ve svou družinu.
Chci ti povždy sloužiti věrně.“
Kníže, který už dříve nahlédl, že vladyka vždy jen o to usiloval,
co bylo ku prospěchu země, smířil se s ním nadobro a Horymír
zůstal nadále na Vyšehradě. Ale věrného svého Šemíka nepřestal
vzpomínati.