O vyšehradské skále

Mnohé pověsti vypravují se o skále, příkře do řeky spadající, na
jejímž vrcholu kdysi pevný hrad se vypínal. Na ni Libuše vycházela,
když věšteckým duchem nadána prorokovati chtěla věci
budoucí, pověděti, co skryto v lůně věků příštích. Na skále té na
místě nejpříkřejším zbytek staré zdi se spatřuje, jemuž Libušina
lázeň říkají. Ale těžko si lze představiti, jak by lázeň mohla býti
tak vysoko nad vodou. Zdá se, že to věž byla, k níž zdola od řeky
zřízen byl smyk k vytahování vody i zboží, které lodi pod Vyšehrad
přivážely.
Že ve skále vyšehradské uložen byl poklad Libušin, dříve již
bylo pověděno. Libuše měla i zlaté lože nádherné, a to prý stálo
v lázni její a po smrti kněžnině zřítilo se do Vltavy, kde je hlubina
nezměrná. Pokoušeli se už lidé najíti v hloubce lože Libušino, ale
mnozí zaplatili to životem. Pověst pravila, že přijde čas, kdy zlaté
lože Libušino samo na hladinu se vynoří, až na trůn český dosedne
zase panovník z rodu Přemyslova. A bude to lože darem, jejž pak
pramáti rodu pošle mladé královně.
Kněžna Libuše prý i jinak se velmi starala o blaho budoucích
časů. Ve skále vyšehradské shromáždila sbor statečných bojovníků,
kteří tam odpočívají tak jako rytíři v Blaníku. Až prý bude
v Čechách nejhůře, až Čechové sami nebudou se moci ubrániti
návalu nepřátel, tehda na rozkaz kněžny Libuše vyjede vojsko
z vyšehradské skály, aby zemi českou zbavilo soužení a osvobodilo
od nepřátel. Třeba ten sbor byl početný, přece jen stále se doplňuje
muži, kteří se v řece pod skálou utopili. Mnoho je takových
utopenců, jichž těla nalezena nebyla. To proto, že byli vtaženi do
skály otvorem podvodním. A je to prý vodník, pod skálou
vyšehradskou bytující, jenž utopence dovnitř vtahuje. Říkávali, že se
tak děje nejvíce o pouti petropavelské, a toho dne se nechtěli lidé
pod Vyšehradem koupat. Koupal‑li se přece někdo a tonul, tu ani
plavci, ani rybáři nechtěli mu přispěti ku pomoci v obavě, že by si
vyšehradského vodníka rozhněvali.