O Hraběcí studánce u Předína

U vesnice Hor blízko Předína je v lese studánka, říkají jí Hraběcí.
O jméně tom vypravují tuto pověst:
V předínských lesích bývaly veliké panské hony. Sjížděla se tam
šlechta ze širokého okolí. Nejslavnější byly hony na vysokou zvěř,
při nichž panstvo na koních pronásledovalo vyštvaného paroháče
tak dlouho, dokud znaven neklesl. Potom byl jelen tesákem dobit.
Stalo se při jednom takovém honě, že psi brzy vyslídili a vyštvali
krásného, silného jelena. Ten se dal na zběsilý útěk. Lehké nohy
nesly ušlechtilé zvíře, které s parohy nazad složenými hnalo se lesem.
Přes křoviny a dolíky přenášel se jelen lehkými skoky. Lovecká
družina na rychlých koních hnala se za ním. V čele jejím byl hrabě
z nedalekého panství, znamenitý jezdec a lovu milovník. Také jeho
kůň stejně lehce jako jelen přenášel se přes všechny překážky.
Štvaný jelen doběhl až tam, kde mezi dvěma pahrbky bahnisko
se rozkládalo, neveliké, ale hluboké. Jediný skok, jelen přeletěl
z pahrbku na pahrbek a hnal se dále. Hrabě honbou rozjařený,
v radosti, že jelena už už dohání, nechtěl a ani nemohl zaraziti
rozehnaného koně. Ten se vymrštil z pahorku divokým skokem, ale
nedonesl jezdce na pahorek protější. Dopadl na bahnisko a zabořil
se tam. Nemohl hrabě ani nohy ze třmenu vytáhnouti, ani kůň se
nemohl dostati z bahniska na břeh. Zapadali hloub a hloub.
Zatím se už ukázala na pahorku lovecká družina a s ustrnutím
patřila na nešťastného hraběte, který za malou chviličku nato
zmizel v bahnisku. Nebylo pomoci; nikdo se na bahnisko nemohl
odvážiti, a než by byli mohli hraběti nějak přispěti, bylo po něm
veta. –
To bahnisko je v samé blízkosti studánky, jež po tom lovcově
skonu nazvána byla Hraběcí studánkou. Voda její je dobrá a vždy
studená.
Lidé podnes říkají, že bývá u té studánky slýchati o polednách
dětský pláč. Když se tehda to neštěstí stalo a zvěděla o něm choť
zahynulého hraběte, přijela s maličkou svou dcerkou ke vsi Horám
a odebrala se k bahnisku, které se stalo hrobem jejího manžela.
Velkým hořem sklíčená padla tam na zem a tuze plakala. Také
Dceruška její se rozplakala a nebylo možná ji utišiti. A z té veliké
lítosti se dítě rozstonalo horkou nemocí. Stále v blouznění volalo
tatíčka a za dva dni skonalo.
Ten pláč u studánky, o němž lidé povídají, je prý pláč toho dítěte,
které prý tu hledá zahynulého otce.