O KOUZELNÉ KNIHOVNĚ

Jsem tu s dalším kouzelným příběhem. Dnes vám budu vyprávět o knihách, o skřítkovi, který se o ně stará. Dříve tomu tak nebylo, on byl jiný, ale jedna milá paní knihovnice, která moc ráda četla, ho změnila. Tento příběh by měli znát úplně všichni, protože knihy jsou pokladem celého světa a z nich se dozvíme spoustu moudra, naučíme se v nich spoustu hezkých slov. Jdeme na to? Slyším že ano? Tak začínáme.
O KOUZELNÉ KNIHOVNĚ
V ulici na okraji kouzelného města stál nádherný a veliký dům. Jeho fasáda hrála všemi barvami, v oknech obrázky. A obrázky byli i uvnitř domu. Ale když jste se na obrázky pořádně zadívali, tak jste zjistili, že se pohybují. Ano, kdokoli se na ně zadíval, zjistil, že každý obraz vypráví svůj vlastní příběh. A víte, co to bylo za domek? Byla to knihovna. Knihovna plná knih, plná živých příběhů a pohádek. Pravidelně sem chodily nejen děti, ale i dospělí z celého města. Každý, kdo sem dorazil, tak si vybral knihu a se zatajeným dechem hltal každé napsané slovo. Půjčovali si knihy i domů, kde v nich listovali, prohlíželi si obrázky a dozvídali se zajímavé věci. Tak to chodilo každý den. Až do jednoho rána.
Myslím, že to bylo úterý nebo čtvrtek. Toho rána se knihovnice Emilka chystala odemknout knihovnu. Jenže než našla klíče, aby si odemkla dveře, zaslechla přes ně pištivý hlásek, který si prozpěvoval :
,,Tohle slovo na konec věty, tohle slovo vymažu,
cestuji si mezi světy,
však já jim všem ukážu.”
Knihovnice Emilka chvilku poslouchalas uchem položeným na dveřích a nechápala, co se v její knihovně za zavřenými dveřmi děje. Vždyť ještě neotevřela, tak by tam nikdo neměl být. Pomalu odemkla dveře, chytla za kliku a potichu otevřela. Nahlédla dovnitř, ale nikde nikdo. Nikoho neviděla, ale zpovzdálí stále slyšela ten pištivý hlas. ,,To je divné, nikoho nevidím, ale jasně to slyším” divila se nahlas Emilka. Najednou spatřila, jak se pohybují knihy v polici. Něco se dostalo mezi knihy. Rychle chytila do ruky pohybující se knihu, otevřela a leknutím si sedla na zem. V otevřené knize si to po stránkách štrádoval malinký mužíček, přehazoval slova na stránkách tam a zpátky a vesele si prozpěvoval.
,,Mužíčku, co jsi zač? A co to tady vyvádíš? Proč mi v knížkách přehazuješ slova?” vyhrkla na pidimužíka knihovnice Emilka. Pidimužík se také vylekal, přeskočil na druhou stránku a pištivým hláskem povídá: ,,Já jsem písmenkový šotek. Skřítek, který si běhá mezi stránkami knih a přehazuje písmenka. Je to moje práce.“ Taková odpověď knihovnici Emilku neuspokojila. ,,Ale proč to děláš?” ptala se dál. ,,No, já sám ani nevím. Dělám to od té doby, co jsem na světě. Neumím číst a tak přehazuji písmenka, slova i celé věty. To aby to ani ostatním nedávalo smysl. když neumím číst já, tak ať nečte nikdo. A navíc, pro mě je to legrace.” odpověděl šotek. ,,To žádná legrace není,” nedala se Emilka a pokračovala ,,to se nedělá. Knížky jsou plné příběhů, s příběhy mohou děti i dospělí snít o čem chtějí, umí si představit spoustu věcí, mají své hrdiny. Děti, když čtou, jsou chytřejší, kniha je rozveselí, když jsou smutní. Tohle všechno ty ničíš, když vše zpřeházíš. Pak nebudou mít příběhy ani hlavu ani patu.” rozohnila se Emilka. ,,A co mám teda dělat?” zeptal se šotek. Knihovnice se zamyslela a povídá : ,,Uděláme to naopak. Nebudeš už nic přehazovat, ale já tě naučím číst. Až budeš umět číst, poznáš, jaká krása se skrývá v knihách a co vše ti mohou dát. Každé ráno se tady v knihovně sejdeme a budeme se učit.”
Skřítek se nejdříve vzpouzel, prý se nebude na stará kolena něco učit. Není hloupý, tak proč se učit. Nakonec se nechal ale přemluvit. V koutku hlavy mu totiž vrtalo, co je na knížkách tak zázračné. Začal se učit s knihovnicí Emilkou, zpočátku to hodně dřelo, ale Emilka měla s pidimužíkem trpělivost a číst ho naučila. Po pár týdnech už šotek četl úplně sám. A knihy si zamiloval.
Nyní, když každé ráno knihovnice Emilka otevírá dveře své kouzelné knihovny, slyší stále ten pištivý hlásek. Ale už nepřehazuje slovo ve větách, ale čte je se zaujetím nahlas. Doslova hltá každé slovo. Je rád, že mu knihovnice Emilka ukázala, co tajemného knížky ukrývají.
Tak, doufám, že jste se holky a kluci poučili a čtení knížek bude vaší nejoblíbenější kratochvílí. Vždyť v knihách se můžete vydat za dobrodružstvím kamkoli na světě a dokonce i do jiných galaxií. Naučit se číst je to nejkrásnější, co vás bude provázet celým vaším životem. Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina