O ODVÁŽNÉM MRAVENCI

V lese pod vysokou jedlí, tak vedle cestičky, co vede k průzračné tůňce, byla hromada jehličí. Ale nebyla to obyčejná hromada, byla to hromada jehličí nanošená stovkou mravenců. Bylo to jejich obydlí, jejich domeček. Bydleli tam černí mravenci, na první pohled byli všichni stejní, ale kdybyste se holky s kluci podívali zblízka, zjistili byste, že je každý jiný. A každý má v mraveništi své úkoly. Nejváženější je mravenčí královna, která se stará o to, aby celá kolonie přežila do dalších dnů, pak tu byli mravenčí chůvičky, co se staraly o kukly, bojovní mravenci na obranu mraveniště, sháněči potravy a stavitelé. Z těch všech se ale vymykal jeden z nich. Mravenec Vojta. Cože, vy neznáte mravence Vojtu? No to byl malý zvědavý mraveneček, který toužil po dobrodružství. Měl jeden sen. Na kraji lesa rostla slunečnice. Vyrostla ze semínka, které upustila sýkorka, když se setkala s tetou koňadrou a začali si štěbetat. A na tu slunečnici chtěl náš Vojta vylézt. Určitě si říkáte, že taková slunečnice nic není, ale pro mravenečka to byl nesplnitelný úkol. Ale měl kamaráda, kterému vše vyprávěl, kterému se svěřil se svým snem. Kamarád byl brouček zlatohlávek Pavlík. Denně se vídali a denně spolu chodili pod vysokou slunečnici. Každý den sbíral Vojta odvahu na to, aby se vydal na cestu na vrchol slunečnice. ,,Vojto, dnes to dáš!” povzbuzoval ho Pavlík. ,,Tak teda jo, ale musíš mi zezačátku pomoci. A vůbec, nechceš se nahoru vydat se mnou?” zeptal se Vojta. ,,Myslím, že ti trochu pomůžu, ale až nahoru nepolezu.” odpověděl Pavlík. Začali společně šplhat, vylezli už téměř do poloviny slunečnice, když vtom začal foukat jemný větřík a rozkýval slunečnici. Oba dva se drželi zeleného stonku slunečnice, co jim síly stačili. Vojta i Pavlík se snažili udržet. Najednou Pavlík vykřikl : ,,Už se neudržím, ale ty to dokážeš!” a s těmito slovy se pustil, dopadl na měkký list a z něj do mechu u kořenů rostliny. ,,Vojto, jsem v pořádku, ale už nemám sílu na to, abych ti pomohl a doprovázel tě na cestě na vrchol, nevzdávej to” křičel nahoru Pavlík a pozoroval Vojtu, jak se drží kývající se slunečnice. ,,Juuu, strašně se to tady kýve, ale já to nevzdám!” odpověděl Vojta zrovna ve chvíli, kdy fouklo ještě o trošku víc. Najednou, kde se vzala, tu se vzala kamarádka beruška Puntička. I ta ho přiletěla povzbudit. ,,Vojto, ty to dokážeš, vždyť už jsi za polovinou.” řekla mu a s vytrvalostí poletovala kolem něho. Vojta se nadechl a i když foukalo, pomalými kroky šplhal výš a výš. Kamarádi ho podporovali a nyní se cítil ještě silnější a odhodlanější. Krok za krokem stoupal po slunečnici, přidržoval se nejsilněji, jak jen mohl. Chybělo ještě pár krůčků k vrcholu a mohl se kochat výhledem ze žluté slunečnice. A už je tam. Postavil se na zadní nožičky a najednou měl před sebou celou louku. Barevné květy lučního kvítí se houpaly ve vánku, lístky se třpytily ve slunečním třpytu. Dohlédl až k hájovně, o které předtím ani nevěděl. Byl to ještě krásnější pocit, než jaký si představoval v těch nejdivočejších představách. A teď to všechno vidí, a když sjede dolů, může se tam podívat a prozkoumat to. ,,Dokázal jsi to Vojto, jsi pašák!” jásal Pavlík a Puntička mu dala sladkou pusu. Oběma stále nedocházelo, co jejich kamarád dokázal. Vojta se cítil nádherně. ,,Děkuji ti Pavlíku a i tobě Puntičko za pomoc. Jsem sice malý, ale teď už vím, že dokážu velké věci! Ale bez vás bych to nikdy nedal, nikdy bych to nezvládl!” řekl s dojetím v hlase mraveneček Vojta. Od té doby každý den pokračoval v objevování nových světů, stále objevoval nová dobrodružství a při svých cestách získával i spoustu nových kamarádů. I když byly chvíle, kdy si nebyl jistý a bál se, tak si vzpomněl na den, kdy vylezl na slunečnici, a věděl, že může dosáhnout čehokoliv.
Líbil se vám dnešní příběh o odvaze malého mravenečka? A víte, co je na tomto příběhu poučného? Je to to, že sny se dají splnit, když si za nimi jdete. A s podporou přátel, kamarádů a rodičů zvládnete i nemožné. Ale to určitě sami dobře už víte.
Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina