BABKA SPORTOVKYNĚ

Z vašich příběhů - Babka sportovkyně
V naší rodině máme několik historek, které se dědí z generace na generaci. Všechny mají jedno společné.
Hlavní roli v nich hraje moje matka.
Jedna z nejoblíbenějších nese název: Jak babička pokousala auto.
Byl teplý podvečer na konci léta. Přijela jsem za mamkou na návštěvu, ovšem babka - sportovkyně, byla připravená vyrazit na kolo.
„Kam se chystáš?“
„Jen si zajedu do Sokolovny pro šanony.“
V té době tam dělala účetnictví.
„Vždyť tě odvezu autem. Za patnáct minut jsme zpátky.“
„To není potřeba. Dojedu si na kole.“
„Mami, odvezu tě, bude to rychlejší.“
„Ne, ne. Už jsem připravená. Do hodiny jsem doma.“
Po letitých zkušenostech jsem věděla, že když se moje matka rozhodne, je jednodušší přemluvit betonový sloup, aby se pohnul.
„Tak si jeď.“
Asi za hodinu jsem uslyšela klíč ve dveřích.
Z předsíně se ozvalo:
„Tak jsem si zrakvila, co jsem mohla!“
Šla jsem se podívat.
Na první pohled mamka nevypadala nijak tragicky. Jen jí z rozseknutého rtu kapala krev na tričko.
„Mám rozbitý ret, pohmožděné zápěstí a naraženou stydkou kost,“ hlásila napáchané škody.
„Prosím tě, cos dělala?“
„Ale nic. Jak jsem jela domů, svítilo mi slunce do očí a u krajnice jsem přehlédla zaparkované auto.“
„Aha.“
„Všimla jsem si ho až ve chvíli, kdy jsem do něj narazila. Přeletěla jsem přes řídítka a zakousla se do kapoty. Zuby mi rozrazily horní ret.“
„A cos udělala potom?“
„No co bych tak asi dělala? Začalo to houkat, tak jsem vzala kolo a mazala domů.“
Samozřejmě. Normální člověk by možná počkal na majitele auta. Moje matka se rozhodla z místa činu zdrhnout.
„Tak tě asi vezmu na pohotovost, ne? Na šití.“
„Tak jo. Jen se trochu očistím a převléknu.“
Jak řekla, tak udělala.
Za chvíli jsme seděly na chirurgické pohotovosti. V čekárně nikdo nebyl, tak ji vzali okamžitě.
Sedím na chodbě, pročítám zažloutlý, ošuntělý časopis, který tam pravděpodobně ležel ještě za minulého režimu, a čekám.
Po chvíli se otevřely dveře ordinace. V nich se objevila hlava sestřičky.
Podívala se na mě velice nehezkým pohledem. A zase zmizela.
Za pár minut se situace opakovala.
Tentokrát se na mě podívala způsobem, jako by právě identifikovala vraha.
Vůbec jsem nechápala, co se děje.
Pak vyšla z ordinace máma. Spokojeně odhrnula ret.
„Mám tři stehy.“
„Tak to je dobrý, gratuluju.“
„Jo. A třikrát se mě ptali, jestli mě doma někdo nebije.“
A mně to docvaklo. Ta sestřička si mě přišla prohlídnout.
Člověka, který přivezl zmlácenou seniorku s rozbitým obličejem na chirurgii.
V jejích očích jsem mohla být brutální tyran, který bije bezbrannou stařenku. Bezva.
Doufám, že k nám brzy dorazí zásahovka.
Cestou domů si máma jazykem neustále kontrolovala stehy.
Asi po deseti minutách jsme dorazily domů.
Naklonila jsem se k ní. „Ukaž, jak to vypadá.“
Máma ohrnula pysk.
Já nahlédla.
A málem jsem omdlela. Stehy byly pryč.
„Kde je máš?!“
„Jak kde?“
„Ty jsi je snad sežrala!“
Mamka chvíli přemýšlela, přejíždějíc si po ráně jazykem a pak pokrčila rameny.
„No... asi jo.“
„Ty stehy ti tam vydržely deset minut, mami?“
„Ale asi to stačilo, drží to hezky pohromadě.“
Takže jsem úplně zbytečně byla za násilníka, co týrá bezbranné důchodkyně. Vůbec jsme nikam nemusely jezdit.
A aby toho nebylo málo, hned zavolala svému příteli.
„Tak jsem si právě zrakvila úplně všechno, co je k sexu potřeba. Uvidíme se až příští týden, musím se dát nejdřív dohromady.“
Mamince bylo tehdy asi pětašedesát. „Mami!!!“
K jejím sedmdesátinám jsme nakonec všechny podobné příhody využili.
Koupili jsme jí jako dárek novou, velkou televizi a kolem ní rozmístili nafukovací balónky pomalované jejími největšími životními „katastrofami“.
S nadšením si prohlížela jeden balónek za druhým. Smála se, vzpomínala a komentovala každý jednotlivý případ. Televize si mimochodem vůbec nevšimla.
Akční matky jsou naprosto speciální druh. A já bych tu svoji za žádnou jinou nikdy nevyměnila. Zdroj Facebook - Hlavně se z toho ne....