O NAMYŠLENÉM PICHLÍKOVI

Za lesíkem u louky ve vyjetých kolejích po zemědělských strojích, co pracují na vedlejším poli, se stále držela voda. Do té brčálově zelené vody, která nikdy nevyschla úplně, jedna komářice nakladla vajíčka, ze kterých se vyklubaly larvy. Sluníčko svítilo a malé larvy se vyhřívaly na hladině. A že jich tam bylo, bylo jich tam dobrých sto, úplně přesně devadesát sedm. A s naší malou larvičkou, o které je dnešní povídání, devadesát osm. Už od vajíčka byla tato larva jiná. Larvička se všem předváděla, jak jí to sluší, jak je krásná a jedinečná. Byla tak trošku namyšlená. A přitom byla stejná jako ostatní, ale úplně. A nezměnilo se to ani v další fázi vývoje, když přišel čas, kdy se malá larvička chystala zakuklit a dospět. Zakuklila se a čtrnáct dní v kukle rostla. Jednoho rána se z kukly vyklubal komár. Byl to komár jménem Pichlík. A tenhle malý komár Pichlík si nechal usušit křidélka, rozhlédl se po hladině louže, ve které strávil nějaký čas jako larva a vzlétl. Roztáhl křídla a vydal se do světa. Poletoval si krajinou. Rád létal nad hladinami rybníků, ve kterých se mohl koukat na svůj odraz. Ta vlastnost z časů, kdy byl larvičkou, mu zůstala. On zůstal tenhle komár velmi namyšlený. ,,To jsem ale krasavec, jsem nejhezčí komár široko daleko" říkal si.
Jednou, když letěl kolem mouchy, která si seděla ve stínu, narovnal si sosáček a učesal si těch pár vlasů na hlavě. No, abych pravdu řekl, učesal si pět chlupů. „Musí mi to slušet, ta moucha se určitě dívá, jaký jsem fešák,“ povídal si komár Pichlík a kroužil kolem mouchy. ,,No tak se podívej, jak mi to sluší" volal pištivým hláskem. Ale mouše byl nějaký komár docela ukradený, dál si seděla ve stínu na nahnilé meruňce a těšila se z toho, jaké má štěstí, že ji našla a nají se. To ale komár nevěděl a dál se předváděl. Moucha si ho ale dál nevšímala a tak milý Pichlík letěl jinam. Jak si létal ze strany na stranu, přiletěl k ohradě s býky. Už z dálky viděl rostoucí hromádku hlíny, to jak šikovný krtek hloubí své podzemní chodbičky a hned si usmyslel, že se mu předvede. Letěl k němu, sedl si na dřevěný sloupek ohrady a začal se naparovat.
,,Podívej, jak mi to sluší, jaký jsem hezounek" pištěl Pichlík. Ale krtek, stejně jako moucha, malého komára ani neviděl. On je krtek, z toho jak je stále pod zemí, téměř slepý, ale má výborný čich. ,,Krtku, haló, vidíš, jak se mi lesknou křidýlka, jak s nimi rychle mávám?" volal Pichlík, jenže krtek měl spoustu své práce a komára si ani nevšiml. Uražený komár se zvedl a letěl dál. Tím poletováním se ale hodně unavil. Ono vypadat stále krásně, když poletujete ve větru, je docela namáhavé. A proto se Pichlík rozhodl, že si odpočine. „Kde bych si mohl na chvilku sednout?“ přemýšlel komár a díval se pod sebe. Letí a letí a najednou pod sebou uviděl na pastvě stát strakatou kravičku a malé telátko.„Ta kravička má pěkné velké rohy, a telátko má krásný čumáček, tam se mi bude dobře sedět,“ řekl si komár a hned slétl a usedl telátku na nozdry. „To je pro tebe velká pocta, že na tobě sedím právě já.“ řekl Pichlík telátku, ale to se ani nehlo, jen zastřihalo ušima. Tak náš komár seděl a odpočíval. Když byl odpočatý, chtěl odletět, ale řekl si, že by bylo slušné poděkovat a rozloučit se s telátkem.
„Tak už jsem si odpočinul, telátko, a zase poletím,“ zakřičel ze všech sil Pichlík a zakroužil telátku před očima. „Tak si leť,“ zahuhlalo telátko „je mi to úplně jedno. Vůbec jsem nevěděl, že tu jsi. Tak proč by mě mělo zajímat, že zase odletíš?“ a dál vesele přežvykovalo. Komár se zamračil. „Tak on si mě ten tupý přežvýkavec nevšiml?“ řekl si Pichlík a odletěl pryč.
Cestou si však uvědomil, že možná není až tak důležitý, jak si myslí. Že by bylo možná lepší, kdyby příště nehleděl jen na sebe, ale více se zajímal o své kamarády, nad které se do této chvíle povyšoval, neboť on, Pichlík, si připadal nejdůležitější na světě a všichni ostatní byli pro něj nic. Od té doby létá po kraji a s každým je kamarád.
A takový byste měli být taky, holky a kluci. Všímat si ostatních a být se všemi kamarádi. Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina