O BOJÁCNÉM VLÁČKU

V hlubokém lese, kousek za městem, bylo depo vlaků. Byli tam různé druhy lokomotiv, parní, dieslové i elektrické. Každá z nich uměla něco jiného a každá byla užitečná. Vlak, o kterém vám kluci a holky budu povídat, se jmenoval Čmoudil. Byl to parní vlak, který jezdil na uhlí, co hořelo pod kotli a pára z vody celý vlak rozpohybovala. Vláček Čmoudil byl nákladní vlak. Měl několik vagónů a v zimě v nich vozil uhlí a dřevo, aby si mohli lidé zatopit a zahřát se. Rozvážel ho po celém okolí a lidé si ho moc vážili, byl opravdu silný a měl důležitou práci. Uvezl hodně velký náklad. A i když měl úplně plné vagóny, uháněl po kolejích s větrem o závod. Nikdy se ničeho nezalekl ani nezpomalil.
Až na jedno odpoledne, kdy se vláček Čmoudil ve městě neobjevil. To si pamatuji tak, jako by to bylo tuto zimu. Ale nebylo, je to už dávno. To ještě v zimě padalo spoustu sněhu a zima byla zimou, ne jako teď, kdy jeden den sníh napadne a druhý den už není. Tehdy napadlo obrovské, ale opravdu obrovské množství sněhu. Lidem ve městě byla zima, potřebovali si zatopit, ale vláček Čmoudil s nákladem dřeva a uhlí nikde. Prostě nepřijel. Asi se ztratil, povídalo se po městě. Zpráva se rychle šířila po celém okolí a donesla se i ke zvířátkům, která měla Čmoudila ráda, protože je občas vozil na svých vagónech. Na nejvyšší stromy vyšplhaly veverky, aby se po vláčku podívaly. Ještě výše vyletěli ptáčci, aby Čmoudila našli. Trvalo to snad dvě hodiny, než s radostí vláček objevily veverky. Vláček Čmoudil stál ve svém depu, potmě a potichu. Jak ho objevili, hned mu řekli : ,,Vláčku Čmoudile, honem musíš rozvést dříví a uhlí. Lidem je zima a potřebují si zatopit.“ „Já ale nemůžu,“ smutně jim řekl vláček. „Proč ne? Co se děje?“ ptaly se veverky překvapeně. „Protože se bojím. Já nemůžu na trať, protože mám strach. Protože napadaný sníh mi schoval koleje. Když je nevidím, nemůžu jet. Bojím se!“ potupně vysvětloval vláček Čmoudil.
Veverky přemýšlely, jak vláčku pomoci, protože jim ho bylo líto. Po chvíli jedna z veverek nadšeně vypískla: „Už to mám! Vím, jak Čmoudilovi pomůžeme. Vláčku, zůstaň tady a počkej. My to zařídíme, sestřičky, za mnou!“ Všechny veverky se rozběhly za ní. Při běhu jim bleskurychle vysvětlila, co má v plánu. Všechny souhlasily, v mžiku vyšplhaly do nejvyšších korun zasněžených stromů a společně volaly: „Větře, větříku, prosím pomoz nám. Potřebujeme, ať rozfoukáš sníh z kolejí do strání. Vláček se bojí vyjet, když nevidí na cestu. Musí rozvést dříví a uhlí, jinak lidi ve velké zimě umrznou. Větříčku, slyšíš nás? Prosíme o pomoc!“ Chvíli se nic nedělo, ale po pár minutách se začaly hýbat větve. Pomalu se zvedal vítr a sníh se začal rozfoukávat. Postupně se začaly ukazovat koleje. Když byly krásně vidět, veverky poděkovaly přírodě a rychle utíkaly za vláčkem. „Čmoudile, můžeš jet, koleje jsou vidět. Poprosily jsme vítr, ten odfoukal sníh a ten už není na kolejích. Nemusíš se bát. Rychle jeď. Rozvez dřevo a uhlí, ať si lidi můžou zatopit.“ Vláček Čmoudil nevěřícně vykouknul z depa. Rozsvítil světla a nevěřil svým očím. Všude, kam až dohlédl, bylo vidět krásně čisté koleje. Vlak se rozzářil, hned zatopil pod kotli a rychle se rozjel. Jako poděkování zvířátkům vesele nahlas zahoukal.
Rozvezl do celého města dřevo i uhlí a v lidských obydlích se začalo topit. Všichni byli spokojeni. Večer, když byl vláček Čmoudil zase v depu, přihopsaly k němu veverky. Ptaly se, jak se mu jelo. Popřály mu dobrou noc. Chvíli si společně ještě povídali, pak vlak řekl veverkám: „Děkuji, že jste mi pomohly, a hlavně děkuji, že jste se mi nesmály. Takový velký a silný vlak a bojí se jen navátého sněhu.“ „Ale prosím tě, proč bychom se měly smát. Každý se někdy něčeho bojí. Ať je velký, nebo malý. Důležité je mít kamarády, kteří ti pomůžou ten strach překonat. Tak na to příště nezapomeň,“ usmály se veverky a odběhly zpátky do lesa. A náš vláček Čmoudil na to nezapomněl. Mnohokrát měl z něčeho strach, ale věděl, že na to není sám.
Tak co, líbilo se vám povídání? Vidíte, jak je důležité mít ty pravé kamarády. Věřím, že i vy, holky a kluci, máte z něčeho strach, ale společně s kamarády, rodiči nebo i babičkou či dědečkem ho překonáte. Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina