O TAJNÉM VZKAZU

Je tomu už hodně, hodně dávno, co se udál tento příběh. Stalo se to .... Ale už raději budu vyprávět. Uprostřed lesa, zvláštní, jak se vše odehrává v lese, viďte děti. Tak znovu, uprostřed lesa na mýtině stál mohutný strom. Byl obrovský, jeho koruna hodně převyšovala špičky ostatních stromů okolo. Jeho kmen by neobjalo ani patnáct velikých tatínků. Každý rok byl o něco větší a každý rok se na něm objevily nádherné květy. Nebyl to ale obyčejný strom. V jeho koruně žilo spousta malinkých skřítků. Pobíhali si mezi větvemi, spali a odpočívali na jeho velkých listech a jedli jen to, co jim strom poskytoval. Tito skřítkové tvořili komunitu a mezi lidi moc nechodili. Byli spokojení na svém stromě. Žil s nimi jeden skřítek, byl nejstarším a tím nejmoudřejším. Ten dal občas ostatním úkol, aby lidem pomohli. Všichni mu říkali Moudrák. To protože z nich byl tím nejmoudřejší.
Jednou si skřítek Moudrák zase zavolal své skřítky k sobě. Všichni si hezky posedali na své větve a poslouchali, co jim dnes poví. Nejstarší skřítek si odkašlal a řekl: „Nastal čas, abyste lidem pomohli. Potřebují potěšit. Zvednout náladu. Jsou smutní. Mají moc starostí a zapomínají se radovat. Jak to uděláte, to nechám na vás. Tak směle do toho!“ Mezi skřítky nastal šum. Všichni se radili a přemýšleli, jak to udělat. Sypali nápady jeden přes druhého. Pořád ale nemohli přijít na to, co by lidi rozesmálo. Neuměli velká kouzla, museli vymyslet něco jednoduchého. Po chvíli se jeden skřítek pousmál. Nahlas sdělil svůj nápad a všichni okamžitě souhlasili. Hned se dali do práce. Jedni skřítci sehnali papír, druzí zase stonek od květiny. Protože stonek pouštěl zelenou barvu, tak sloužil jako propiska. Na papír stonkem napsali vzkaz. Papírek složili do létající vlaštovky, slezli ze svého stromu a vydali se k městu. Protože ale neuměli nic jiného, než jen lézt po stromech nahoru a dolů, tak vylezli na ten nejvyšší u jednoho parku. Z vrcholu stromu vhodili vlaštovku dolů mezi lidi. Potichu se vznášela nad městem až skončila na lavičce vedle osamělého smutného dědečka. Ten si vlaštovky všiml, vzal ji do svých starých rukou, přečetl si vzkaz, co na ní skřítci napsali a mile se usmál. Znovu sestavil papírek, postavil se a vlaštovku poslal dál. Ta zase chvíli brouzdala po větru a pak přistála vedle maminky s holčičkou. Holčička zvedla vlaštovku, přečetla si vzkaz, usmála se a podala papírek mamince. Ta se podívala na papír, taky si přečetla vzkaz a na obličeji se jí objevil úsměv. Obě pak poslaly vlaštovku dál. Takhle to pokračovalo pořád dokola. Každý, kdo si přečetl vzkaz na vlaštovce, se usmál, ať už byl smutný více, nebo méně.
Skřítci vše pozorovali a měli radost, že těžký úkol splnili. Rozveselili spoustu lidí. Večer vše vyprávěli svému nejstaršímu a nejmoudřejšímu skřítkovi Moudrákovi. Ten všemu pozorně naslouchal a zajásal. Pak se jich zeptal: „A co bylo napsáno na té vlaštovce?“ „Usměj se, to ti sluší nejvíc,“ odpověděli skřítkové. Moudrák byl na ně pyšný. Jednoduchou větou a milým dobrým skutkem dokázali lidi rozveselit.
Tak co kluci a holky, chápete co jsem vám tím chtěl říci? Jen jedno jediné. Z vyprávění jste určitě poznali, že k tomu, aby jste někomu udělali radost, nepotřebujete dělat velké věci, nemusíte kupovat drahé dárky. Stačí, aby to mysleli od srdce a upřímně. Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina