O pokladu v Dědkovské hoře

Nedaleko Měřína u Velkého Meziříčí je vršek, říkají mu Dědkovská
hora. Na tom vršku prý stával za starodávna hrad. Ukazují tam
skalní jeskyni na způsob sklepa, jejíž vchod zatarasen je velikým
balvanem. Býval prý to vskutku hradní sklep. Není přístupu do
té jeskyně a lidé si povídali, že jsou tam uschovány poklady a že
je čert hlídá.
Stalo prý se jednou, že šel tamtudy o Květné neděli nějaký sedlák
z Dědkova. Přijde ke skále a vidí, že je balvan odsunutý a vchod
do skály otevřen. Sedlák, byl on lakota, vzpomněl si na poklady
a napadlo ho, že by si mohl něco z nich vzít. Díval se dovnitř, a když
tam nikoho neviděl, dodal si kuráže a vkročil do jeskyně. Myslel, že
tam dál uvidí poklad. Ale jen udělal pár kroků, vyskočilo najednou
proti němu černé chlapisko s holí, a jak ho mele, tak ho mele. – Sedlák
utíkal, co mu nohy stačily, ale cítil ještě hodnou chvíli, jak mu
hůl po zádech tancuje. Byl rád, že se dostal domů, a trvalo dlouho,
než se mu záda zhojila. O pokladu v Dědkovské hoře nechtěl už
ani slyšet. –
Jednou na podzim sbírala v lese na Dědkovské hoře chudá babička
chrastí. Přišla až k té jeskyni, a že věděla, co se o ní povídá,
pomyslila si, jak by bylo dobré, kdyby z toho pokladu mohla něco
dostat. Měla na sobě jen chatrnou kazajku a vítr jí už zle profukoval.
A jak ji to napadlo, poklekla u jeskyně a zavolala dovnitř
štěrbinou mezi balvanem a skalou:
„Hej, vy tam, hlídači, slitujte se nad ubohou bábou a dejte mi
nějaký zlaťák. Chtěla bych si na zimu teplý kožíšek koupit. Vždyť
bych zmrzla. Pěkně vás prosím!“
Jen to babka pověděla, balvan se odsunul a z jeskyně vystoupil
čert. V babce byla malá dušička, ale čert, jak ji tak viděl zkroušenou
před sebou, zasmál se a povídá:
„Jsi ty skromná! Když už si něco přeješ, proč nechceš víc?“
„Vždyť já se spokojím s málem,“ babka na to. „Stačí mi jen, abych
si kožíšek mohla koupit.“
Tu se čert obrátil, vešel do jeskyně a za okamžení byl nazpět
s pořádným pytlíkem dukátů. Hodil jej bábě k nohám a povídá:
„To snad ti stačí na kožíšek!“
Babka osmělená sáhla po pytlíku, byl hodně těžký, a podívala
se do něj. Rozjasnila se jí tvář a ona řekla:
„Jak by nestačilo, vzácný pane, jak by nestačilo! To já ještě u nás
v chalupě vnoučata podělím, koupím jim na zimu teplé šaty i obuv.
Naděl Pánbůh nastokrát!“
Jen babka vyslovila jméno boží, čert v tu ránu zmizel v jeskyni
a balvan se zase přisunul k otvoru.
Babka všecka blažená dala pytlík s dukáty do nůše, pokryla chrastím,
aby žádný neviděl, co nese, naložila si nůši na záda a hajdy
domů. Tam bylo radosti z toho nadělení!
Ošatila babka sebe, syna, snachu i vnoučata, a ještě tolik zbylo,
že mohli lepší chalupu koupit a pár kousků polí, byli potom spokojeně
živi z toho obdarování z Dědkovské hory.