O Šaškových mlýnech

Mlýny ve městech bývaly za starodávna často majetkem obce, jako
mlýny na panstvích byly majetkem panským, a mlynáři byli tehda
pouhými jejich nájemci. Mlynářská živnost bývala výnosná, mlynáři
na velkých mlýnech byli často velmi zámožní. Později některé
z mlýnů těch přešly v majetek jednotlivců mlynářů. O takový nájem
smlouvy byly činěny podrobné, jaké jsou mlynáře povinnosti
a jaká práva; konšelé bedlivě také o to dbali, aby mlynář smlouvu
ve všem dodržoval, aby nešidil.
V místech, kde se nyní na dolním Novém Městě pražském ke
Karlínu táhne nábřeží vltavské, stávaly kdysi také staré pražské
mlýny. Byla tam mezi pravým břehem vltavským a ostrovem
Štvanicí skupina ostrůvků, na nichž také byly mlýny. Mezi těmi
některé byly až za branou Poříčskou; tak také mlýny řečené Na
Kameni, jež obec pražská prodala roku 1544 mlynáři Martinu
Šaškovi. Po tom majiteli jim říkali Šaškovské.
Mlynář Šašek, aby mlýny své zajistil před dravou vodou, dal při
výspě, s nánosem nedávno předtím utvořené, dokola do řečiště
vbíjeti kůly a země navážeti. Tak vznikl ostrov, jenž byl pak osázen
topoly.
Na tom novém ostrově vystavěl si bohatý mlynář Šašek krásný
dům, aby v něm přebýval, a s nevídanou nádherou jej zařídil.
Vzácní lidé také bývali u něho hosty a pověst šla po Praze, že by
kníže lépe pohostiti nemohl. Až k sluchu krále Ferdinanda se to
dostalo, a když se potom král kdesi setkal s mlynářem, sám se
zmínil o tom, že slyšel, jakým dovede býti mlynář hostitelem. A tu
se Šašek osmělil pozvati k sobě krále na hostinu. Král zvědav, jaké
je to u mlynáře, a chtěje seznati jeho bohatství, přijal pozvání a
dostavil se s četným komonstvem na ostrov u mlýnů Šaškových.
Již zvenčí pozoroval král, že dům mlynářův je stavba nákladná.
Když pak se svými vešel do veliké světnice, kde byla tabule hodovní
připravena, podivil se nemálo jejímu zařízení. Stěny kol dokola
ověšeny byly drahými čalouny s vetkanými obrazy, výjevy z Písma.
Podlaha z dlážek mramorových pokryta byla koberci tureckými,
pestrými. Ze stropu visel veliký lustr mosazný, na němž voskovice
hořely, třebaže byl bílý den. Prostřed stál veliký stůl, prostřený
ubrusem sněhobílým, na něm všecko nádobí i lžíce stříbrné.
Byla pak hostina slavná, jídel bylo všelijakých, znamenitě
připravených.
I vína byla, že král lepších ve svých sklepích neměl.
Při té bohaté tabuli hosté nemálo se podivili, když také hrách na
stůl přišel. Králi ho však nepodali. Před toho na pobídnutí hostitelovo
postavil služebník zlatou mísu okrouhlou s příklopem. Král
i ostatní hosté jinak nemyslili, než že i tam je hrách, ale tu už
mlynář krále oslovil:
„Milosti královská, v naší rodině starodávný je zvyk, že při každé
hostině hrách je podáván na připamatování, že předkové moji
chudi bývali a rádi byli, když se hrachu mohli najíst dosyta. Že však
pro Tvoji Milost zdá se mi přece jen stravou sprostou, prosím, abys
ráčil zavděk vzíti tím, co tobě v této míse podati se osměluji.“
Král pozvedl příklop mísy a spatřil, že je plná dukátů. Obrátil
se s podivením k mlynáři, ale ten znovu prosil, aby král ten dar
přijal od něho na památku. I poděkoval mu král, přesvědčen
o bohatství mlynářově, a poručil, aby se mlýny Na Kameni od té doby
jmenovaly mlýny Šaškovými na památku toho, kdo krále svého
tak bohatě uctil.__