Polibky přírody - Prolog a 1. kapitola

O povídce:

Všechny knihy zežloutnou, ale kniha přírody má každý rok nové, nádherné vydání.

Malí ptáčci štěbetají a očekávají, co má zase Matka Příroda za lubem. Je stará, má ráda telenovely a jen zapříčiněním svým získává ty nejlepší příběhy.

Prolog

„Nechci o tom slyšet!“ vztekal se král. „Žádnou královnu nepotřebujeme! Všechno zastanu sám!“ hájil se.

„Ale, výsosti, vypadáte, že to s vámi každou chvíli sekne,“ oponoval mu jeho rádce, který už se nemohl dívat na to, jak jeho král každým dnem bledne vysílením.

„Vždyť víš, proč žádnou nechci,“ svěřoval se mu král.

„Vím. Stačí vám, že musíte koukat, jak stárne vaše okolí, natož žena, kterou byste mohl milovat,“ povzdechl si rádce nahlas.

„A dost! Práce čeká!“ zvedl se král a zamířil si to do komnaty nemocných, kde na něj čekali jeho poddaní s žádostí o pomoc. Byl král léčitel a to byl jeden z důvodů, proč své postavení získal. Kdysi to byl jen chudý syn sedláka, ale nyní je z něj jeden z nejmocnější mužů na světě. Jedno malé neškodné přání změnilo jeho život k nepoznání. Od té doby si pamatuje, že jakékoliv přání se musí vyslovovat nahlas s rozvahou.

Vstoupil do chodby a rozhlédl se. S povzdechnutím zaznamenal, že fronta nemocných končí v nedohlednu a zamířil si to do místnosti, která se téměř denně od rána do oběda stávala jeho útočištěm. Nemocní se snažili, ačkoliv s tím měly problémy, uklánět. Raději jejich utrápené pohledy ignoroval a odešel za dveře, kde se svezl do křesla. Už teď cítil, že je vyčerpaný. Potřeboval si odpočinout a nabrat nové síly. Ne dalšími plýtvat na uzdravení ostatních.

Chvíli po něm do dveří vstoupila Amálka a povzbudivě se na něj usmála. Vrásky kolem obličeje se jí s úsměvem prohloubily a on vzpomínal na doby, kdy byla pouze mladou dívkou. Byla tenkrát překrásná. Jenže na rozdíl od něj stárla a už to, že na to musel koukat, ho trápilo. Ale byl za ni rád. Prožila krásný život. Zamilovala se, měla několik krásných dětí a vždycky za ním do ordinace přišla pomáhat s úsměvem. Za to jí byl velmi vděčný. Věčnost byla dlouhá a s jejími úsměvy, byla o něco krásnější. Připomínalo mu to, proč dělá to, co dělá. Zasvětil svůj život pomáhání lidem.

1. Kapitola

„Natalie, měla bys utéct,“ naváděla ji maminka. „Dřív, než tě mor také postihne,“ sdělovala jí z posledních sil. Ale Natalie se rozhodla strávit s matkou každou vteřinu před jejím odchodem na onen svět. Moc dobře věděla, že za matkou půjde velmi brzy. První morový flíček na těle nalezla dnes ráno, a jakmile někdo zjistí, že je také nemocná, je odsouzená k smrti. Byli chudá vesnice a pomoci se jim nedostávalo. Bydleli u pohraničí a vesnice se převážně živila ubytováním pocestných. Jenže od té doby, co se rozkřiklo, že trpí morem, všichni berou vesnici oklikou.

Natalie namočila hadřík v kyblíku a přiložila ho matce na čelo. Maminka otevřela oči a se slzami se podívala na svou dceru:

„Jsem u konce. Cítím, že déle tu nevydržím,“ informovala Natalie a celá se třesoucí zvedla ruku, aby mohla svou dceru pohladit po jejích krásných dlouhých vlasech.

„Pamatuj si, že tě budu vždycky milovat,“ vydechla z posledních sil její maminka a zavřela oči.

„Taky tě miluju,“ pověděla Natalie a vypustila své slzy. Potom se zvedla a vyběhla ven z jejich domova. Přesně věděla, kam má zamířeno. Nechtěla umřít v této zapomenuté vesnici, jako všichni ostatní. Rozhodla se utéct tam, kam utíkala vždy, když ji něco trápilo. Les za vesnicí se jí už od malička stával útočištěm. Znala ho zpaměti a pokaždé zamířila do jeho centra, kde se nacházel háj s velkým stromem a malým jezírkem. Celá udýchaná a ubrečená se Natalie položila ke stromu a zalívala ho vlastními slzami. Oddala se svému smutku a vydala se napospas smrti.

…

Spánek má být milosrdnou smrtí, ale co když vám není předurčeno zemřít, ale žít? Co když je spánek jen počátkem proměny, která vás čeká? Natalie vůbec netuší, co já starý dub mám za lubem. Hrozně rád si občas hraji s lidskými osudy. Je mi několik tisíc let a koukat jen na neustálé štěbetání ptáků mě opravdu nebaví, proto se rád stávám součástí lidských příběhů.

Dívku, spočívající mi u kořenů stromů, považuji téměř za vlastní dceru. Už od malička, co se poprvé za mnou ztratila, si mě získala. Nejednou ke mně přišla nemocná, nešťastná a zoufalá. Jenže tentokrát je nemocná takovým způsobem, že ji nebudu moct vyléčit za jednu jedinou noc a umřít ji nechat nechci. Mé kořeny se začaly ovíjet kolem jejího těla a sunout ji opatrně pod zem. Jediný způsob, jak ji zachránit je, jí dát kousek sebe a přijmout ji za svou dceru. A to jsem hodlal udělat.

Otce stejně nepoznala a matka jí umřela. Svým způsobem měla jen mě. Starého osamoceného bručouna, ke kterému se chodila zpovídat. Proto ji znám lépe než kdokoliv jiný. Má dobré srdce a není lakomá.

Postupně jsem ji přikrýval mechem a listím, aby jí nebyla ve spánku zima. Čekal ji dlouhý, několikatýdenní spánek. Bylo na čase, aby oficiálně její tělo přijalo dar. Dar, pro ni připravovaný už několik let. Od doby, kdy mě nazvala svou rodinou.

Už jen vzpomínáním na ten den, kdy umanutě odmítala jít domů, protože jí maminka nechtěla dovolit pomáhat s připravováním mastiček, a řekla mi, že háj je taky její domov, proč by se tedy vracela, mě přinutilo se zamyslet nad tím, jaký vztah k ní mám já.

A trvalo mi to několik měsíců, než jsem si přiznal fakt, že ji beru jako svou dceru. Přece jsem jen pořádný stařík a zhodnocení nových vjemů mi trvá trochu déle, než před několika tisíci lety.

Natalie se trochu zavrtěla v mém objetí a já do ní vpustil další dávku energie. Potřeboval jsem, aby si její tělo zvyklo na energii, kterou jsem nastřádal během svého dlouhého života. Každá rostlina v sobě má jakousi energii, kterou může střádat a časem využít třeba na tvorbu nové rostliny, uzdravování lidí či k jakémukoliv kouzlení. Museli jste s tím umět pouze zacházet. A to byla ta náročnější část, kterou Natalie čekala. Nyní se teprve uzdravovala z moru, proto jsem mohl dále uvažovat nad tím, co pro ni v následujících týdnech připravím.

První jsem uvažoval nad tím, že ji všechno povím, ale vývoj ostatních tvorů okolo, mě navedl k tomu, že bude nejlepší, když se bude novým schopnostem přizpůsobovat sama a také na ně sama přicházet. Nebude aspoň naléhat na to, aby dokázala všemožné. Bude lepší, pokud se bude radovat z maličkostí. Nechci, aby se přepínala jako ten královský šašek, který mě kdysi o svou sílu požádal, aby zachraňoval lid. Od ní nic takového nechci. Měnil jsem ji, protože jsem nechtěl, aby umřela a byla silná natolik, aby mohla žít šťastný a dlouhý život. Dala mi víc, než tušila. Už to, že mě považovala za svou rodinu, bylo pro mne mnoho.

…

Bylo mi příjemně. Cítila jsem se jako v náruči mé matky, která milovala a dala mi kdysi život. Teď jsem měla téměř pocit, že se rodím znova a v náruči někoho, kdo mě také považuje za své dítě. Měla jsem být mrtvá a místo toho jsem se cítila velmi živá.

Snažila jsem se pohnout, ale nemohla jsem, něco mě svíralo okolo těla. Pokaždé jakmile jsem se trochu zazmítala, sevření se zpevnilo, ale když jsem se nehýbala, sevření postupně povolovalo, proto jsem usoudila, že bude lepší, když se hýbat nebudu. Jakási síla mě uvolňovala ze silné náruče něčeho. Postupně jsem cítila, jak se mé tělo dostává ven s tím, jak mě ovíval jemně vítr. Čekala jsem, až dokud jsem nevěděla, že se můžu začít hýbat.

Otevřela jsem oči a pořádně se nadechla. Mé oči spatřily černou oblohu s krásnými svítícími hvězdami a já si vzpomněla, že jsem asi před několika hodinami se slzami v očích ulehla ke kořenům starého dubu v mém oblíbeném háji. Znova jsem se nadechla čerstvého vzduchu a protáhla tělo. Mým tělem kolovala velká dávka energie a já se tomu všemu podivila. Mělo by mi být velmi špatně, ba dokonce na umření a místo toho si připadám, jako bych se znovu narodila. Když jsem si to všechno uvědomila, urychleně jsem se podívala na pravou nohu, kde jsem měla původně morovou skvrnu, a ono nic. Žádná skvrna, to znamenalo žádný mor. Chvíli mi trvalo se ze všeho vzpamatovat, až jsem se otočila na starý dub. Po těch letech mě snad jeho dar ani nepřekvapil. Nejednou se mi stalo, že jsem přišla do háje nemocná a přišla zdravá. Nikdy jsem to nechápala, ale cenila jsem si darů, které jsem tam dostávala. Neměla jsem, co háji za jeho pohostinnost dát, a tak jsem tam chodila a alespoň jej občas pohostila svou přítomností. Připadalo mi to, jakoby mě tam někdo poslouchal. Takže aspoň jednou za čtrnáct dní jsem do háje zavítala. Zvedla jsem se a oklepala si otrhanější suknici.

„Moc vám děkuji,“ promluvila jsem vděčně za jejich dar uzdravení a rozhodla jsem se vrátit domů, kde mě čekal pohřeb mojí matky a ostatních občanů naší vesnice. Jen jsem doufala, že nebudu jediná, kdo přežil.

Docházela jsem k vesnici a už z dálky jsem zahlédla kouř. To znamenalo jediné, vesničané začali pohřbívat svoje blízké.

Vstoupila jsem do vesnice a uviděla, jak uprostřed dohořívá něco, co vypadalo jako kopa těl. Zamrazilo mě a rozhlédla jsem se po vesnici. Nikdo nikde nebyl. To znamenalo jediné. Museli tu být vojáci, kteří měli za úkol pohřbít těla, protože vesnice asi vymřela. Mor ji zničil, ale nechápala jsem to.

Svezla jsem se na kolena a zoufale přemýšlela nad tím, co dál? Kam jsem měla jít? Tahle vesnice byla celý můj život. Uměla jsem jen pár jazyků od pocestných a zabývat se bylinkami.

Došla jsem do domečku, kde jsem bydlela s matkou a rozhlédla jsem se po rozházených prostorách. Posbírala si svých pár šupů a rozhodla se opustit tuhle vesnici. Stále zde byla cítit smrt.

Nejprve jsem nevěděla, kam jít, ale nakonec mě to zatáhlo zpátky do háje. Rozdělala jsem si svých pár švestek a znova se uvelebila u kořenů starého dobu. Musela jsem si rozmyslet, co budu dělat dál.

…

Ani nemohla shledat žádné novinky v její podstatě a už zase se vrátila ke mně zpět. Svěřila se mi s tím, co všechno během té chvíle viděla a já ji při první možnosti nenápadně obejmout kořeny pohladil větvemi. Byla to moje malá holčička a já nerad viděl, když se trápila. Mohl jsem jen doufat, že jí další den bude lépe, a rozhodne se poznávat svět. Chtěl jsem, aby byla šťastná.

…

„Další vesnice?“ povzdechl si král. Zoufale složil hlavu do dlaní a povzdechl si. „Jste si jisti, že všichni z vesnice jsou mrtví? Že žádní další lidé z vesnice nebudou roznášet mor?“ ujišťoval se a doufal, že odpověď bude kladná.

„Ne, můj pane,“ odpověděl kapitán a král vyděšeně pohlédl do jeho obličeje. „Podle všeho z vesnice utekla dívka a už se nevrátila. Uzdravení občané vesnice, které jste dneska ráno zbavil moru, ale tvrdí, že dívka byla zdravá, když odcházela.“

„To není dobré,“ oponoval mu král. „Kdyby byla zdravá, vrátila by se,“ uvažoval král logicky.

„Vydali jsme se ji hledat, ale po několika dnech jsme to museli vzdát. Docházely nám zásoby,“ hlásil dále kapitán.

„Ano, to je pochopitelné,“ chápal ho král.

„V následujících dnech máme ještě v plánu prozkoumat i další vesnice, zda se mor nerozšířil,“ uváděl kapitán další plány a král jen přikyvoval na souhlas.

„Doufejme, že už více mrtvých nebude,“ vyřkl král. „A dívku najděte. Ať bude zdravá či nemocná, raději ji sem přiveďte. Chci se ujistit, že nepřenáší nemoc moru dál,“ přikazoval.

„Ano, pane. Provedeme,“ pronesl kapitán a s tím se odporoučel k přípravě na další výpravu.