Poutníci a medvěd

Dva přátelé šli v družném rozhovoru lesem. Tu jeden z nich spatřil,
že mají v zádech medvěda. Ani špitnutím druha nevaroval, jen sám
uskočil k nejbližšímu stromu a vyšplhal až do koruny.
Tomu druhému už nezbývalo nic jiného než padnout na zem
a tvářit se jako mrtvý, protože mrtvoly se medvěd nedotkne. Ležel
docela bez hnutí, zadržel tlukot srdce i dech…
A opravdu. Medvěd člověka jen očichal, naklonil se k jeho tváři –
a pak rozmrzele odešel. Měl ho za mrtvého.
Když nebezpečí pominulo, slezl přítel ze stromu a podivil se: „Co
ti, kamaráde, šeptal ten medvěd do ucha?“
„Abych už nikdy nechodil do lesa s takovým kamarádíčkem,
který ve zlé chvíli uteče a nechá mě na holičkách!“ odpověděl náš
krajánek.
A pak dal příteli sbohem a pokračoval v cestě raději sám.

Protože je lepší jít světem sám
než s přítelem, který v nouzi myslí
jen na svou vlastní kůži.