Ptáčník a koroptev

K jednomu ptáčníkovi přišel na návštěvu příbuzný ze vzdálené vsi.
Šel pěšky, cesta byla daleká, a tak zabušil na vrátka až za tmy.
„Jistě ti cestou vytrávilo,“ uvítal ho ptáčník. „Jenže já zrovna nic
v hrnci nemám.“
„Spokojím se i s chlebem,“ řekl příchozí, „se mnou si, bratránku,
nedělej starosti.“
„A to ne!“ rozhodl se ptáčník. „Jednou jsi příbuzný, tak tě musím
pohostit!“
A vyšel na dvůr, kde měl ochočenou koroptev. Zavolal ji a popadl
za křídlo. „Nedá se nic, holka, dělat, půjdeš na pekáč!“
Koroptev se škubala a naříkala, jaký je to od ptáčníka zlý nevděk
a nejhorší zrada. Vždyť ona to byla, kdo mu lákal do ohrady divoké
koroptve! Vždyť ona kvůli němu zrazovala své příbuzné!
„A to ti nebyla hanba?“ rozzlobil se ptáčník. „Právě proto tě teď
bez výčitek podříznu. Kdo zrazuje své příbuzné, sám si nezaslouží
nic jiného než zradu!“
A bylo to. Koroptev skončila na pekáči a ptáčníkův příbuzný si
na ní prý náramně pochutnal.

Tak to chodí.
Ten, kdo zrazuje své blízké,
aby se někomu cizímu zavděčil,
vděku se nedočká ani z jedné,
ani z druhé strany.