Šašek a sedlák

Do jednoho města přijel slavný šašek. Prý sám král se jeho šprýmům
smál. Sešli se měšťané i chudý lid a všichni se těšili, co zábavného
jim na rynku předvede.
Šašek v dlouhém plášti se uklonil a pak si dolní cíp kabátu přehodil
přes hlavu. A jak byl v tom plášti schovaný, začal kvičet jako
sele. Kvičel tak věrohodně, že diváci volali: „Nás neoklameš! Ukaž,
kde máš to sele!“
Tak šašek shodil plášť, aby se přesvědčili, že sele skutečně jenom
hlasem napodobil.
Všichni mu tleskali, jenom jeden sedlák se dal slyšet, že tohle
svede taky – a ještě líp. Měl totiž pod kabátem živé selátko, a protože
tam v teple tiše spalo, nikdo o tom nevěděl.
Šašek se soutěží souhlasil a kvičel ještě věrohodněji než předtím.
Pak předstoupil sedlák. I on si přehodil cíp kabátu přes hlavu,
ale pod kabátem tahal sele za uši a za ocásek a ten probuzený pašík
kvičel, jako by ho na nůž brali.
A přesto lidé na rynku šaškovi tleskali a sedláka vypískali. „Ty
jsi jen obyčejný sedlák!“ volali. „Ale šašek? Ten umí napodobit sele
tak, že se tomu směje i náš král!“
„Hloupost a cizí sláva vám stoupla do hlavy!“ řekl sedlák a ukázal
lidem pod kabátem své kvičící sele.
A tak se někteří zahanbili a někteří rozzlobili.

Tak už to chodí mezi lidmi,
kteří jen neradi odvolávají svou přízeň
a přiznávají vlastní omyl.