Tisíc a jedna noc

Poživatel opia.

Nedaleko Bagdadu žil kdysi muž, jehož příroda neobdařila zvláštním rozumem. Ostatně byl to muž poctivý a dobromyslný, měl hezkou tvář a značné jmění, a tak se mu podařilo oženiti se s hezkou a rozumnou dívkou. Ta však brzy želela tohoto sňatku, neboť její muž nerad se užitečně zaměstnával; nejraději se po celý den zahálčivě potuloval a peníze utrácel. Manželka hleděla jej š počátku vlídným napomínáním přivésti na lepší cestu života, ale když neposlechl a jmění jejich pořád rychleji ubývalo, nešetřila nejtrpčími výčitkami. Tím se však věc ještě více zhoršila, neboť muž, poněvadž se mu nedostávalo rozumu, aby se bránil slovy, uchopil se prostředku, jenž mysl otupoval a všecko mu nahrazoval, cokoli, jak se domníval, od manželky musil trpěti. Hledal denně zapomenutí v opiu, jehož požívání ho přivádělo do nejlepšího rozmaru. Pravda, trpěl tím jeho rozum a ztenčeného jeho jmění tím více ještě ubývalo; ale toho si pranic nevšímal, neboť posavad mohl tu neb onu věc, nářadí, nábytek, šat prodati a zaopatřiti si opium; a na nic jiného nemyslil. Rovněž tak málo dbal hněvu a výčitek své manželky, které ani nerozuměl, poněvadž v omámení, po požití opia, patřil docela jinak na skutečnost, než jaká opravdu byla. A jestli jej manželka kárala, když se vrátil domů, odpovídal:
„Aj, aj, má milá, ty zpíváš výborně a hlas tvůj překrásně sluší k té slavnosti, již dnes svět slaví. Celé město se pohybuje, a všecky domy točí se dokola. Měsíc má veliký, tmavočervený plášť a pozdravoval mne co nejzdvořileji. Hluboce se přede mnou klonil. Snad víš, že mě zvolili za kalifa, a že co nejdříve se bude slaviti mé nastoupení na trůn. I ulice prokazovala mi příliš mnoho pocty. Klonila se ustavičně dolů a nahoru, tak že jsem mohl dojiti jen vrávoraje. Přicházím jen proto, abych ti pověděl, že budeme mít brzy peněz jako želez a že si nepotřebuješ dělat pražádné starosti.“
Jeho manželka po takovýchto a podobných řečech obyčejně nově zvoleného kalifa nebo bohatého pána, za něhož se z pravidla pokládal, dopravila několika štulci na lože, sama pak se rmoutila a hněvala. Ráno pak užila těch několika jasných okamžiků, které v tu dobu její muž míval, k tomu, aby mu čtla kapitolu. On obyčejně při tom ani nemukal a nahradil si nemilou přítomnost vzpomínkou na své sny, přemítaje, kterak by nabyl nových prostředků, aby si tento blahý stav požitím opia opět přikouzlil. Brzy však mohlo se to díti jen zřídka kdy, neboť neměl již nic, co by prodal, a bylo ještě hůř, když jeho žena před ním kde jaký předmět ukrývala, aby jej zachránila. Jenom ve chlévě stála ještě stará, hubená kráva. Jednoho dne muž prohlásil ženě, že krávu povede na trh, aby ji prodal. Po celý týden již neměl opia, a žena doufala, že se touto neobyčejně dlouhou střízlivostí a zlým nedostatkem v domácnosti přesvědčil o zhoubnosti své vášně, a že nepromrhá i těch posledních peněz, jež za krávu utrží. Proto odpověděla: „Jen to učiň, beztoho již nemáme pro ni píce. Ale buď rozumný, prodej ji dobře a peníze hned přines domů, neboť víš, že už nemáme ani groše.
Muž, jsa velice rád, že manželka nečiní námitek a krávu dává, všecko slíbil a krávu dovedl na trh, kdež se ohlížel po kupci. Ale všichni jeho krávu míjeli, nejevíce pražádné chuti, koupiti zvíře tak hubené a nehezké. Nevrle povstal, aby se vrátil domů, neboť byl marně na trhu již po několik hodin dřepěl. Slunce více pálilo, a on byl všecek zemdlen. Tu si vzpomněl, že mu jeho žena dala do kapsy kus chleba a něco ovoce. Když se tak za kapsu chytil, zacinkalo v ní, a ejhle! ještě tam zbylo z dřívějších lepších dob, když se mu ještě tak bídně nevedlo, několik stříbrňáků. Potěšen, prohlížel je a jeho nevrlost nad nepodařeným prodejem zmizela. Dal se s krávou jinou cestou a vyhledal krám, kde prodávali opium. Toho si nakoupil za nalezené peníze, a poněvadž to bylo za městem, umínil si, že ho požije pod širým nebem, aby se jeho průvodkyně při tom popásla poněkud na čerstvé trávě. Vesele uvázal krávu ke stromu, sám pak se položil pod jeho širokou, zelenou střechou do vonné trávy a namáčel svůj chléb v nakoupeném opiu. Opium brzy působilo a jeho mysl se mátla.
Nyní dostaly myšlenky ubohého toho muže jiný směr. Jsa usmířen, pravil: „Ano, to je něco jiného! Vy jste tam své peníze zahrabala, a já vám mám pomoci opět je vyhrabat. Aj, to jste měla říci dříve, milá paní Solimanová, pak bych si nebyl dovolil tak nezdvořilých řečí. Ale počkejte, dám se hned do práce.“
I uchopil rýč a kráčel s ním k pahorku. Přišed tam, pracoval asi čtvrt hodiny s velikou horlivostí, až vyhrabal hlubokou díru. V tom narazil náhle na cosi tvrdého, a brzy se ukázal veliký kovový džbán, jen lehce pokličkou přikrytý. „Aha, má milá paní Solimanová, tuhle máme vaši pokladnici, i musím říci, že jest v dobrém stavu, neboť vidím, že je ten džbán naplněn samými zlaťáky. Nu, to jste nemusila tak smlouvat, nýbrž mohla jste dát o pár zlaťáků více za mou krávu. Ale slovo zůstane slovem a já jsem poctivý muž a nevezmu si ani o jeden více, nežli smluvených deset zlaťáků.“
Také si je svědomitě odpočítal, přikryl nádobu opět pokličkou a nasypal na ni sypkou hlínu. – Straka seděla několik kroků od něho, a zdálo se, že se na jeho počínání s podivením dívá. Když díra byla opět zahrabána, poroučel se zdvořile paní Solimanové a dal se na cestu k domovu. Přišed domů, vypravoval své manželce, s jak podivuhodnou dámou se setkal, a jak jí teprve musil veliký džbán se zlaťáky ze země vyhrabat, nežli své peníze dostal. Žena pozorně poslouchala a dovedla chytře kladenými otázkami konečně z něho vylákati celý zvláštní způsob jeho prodeje.
„Aj, jakýs ty pošetilý hlupák,“ pravila, „žes tu nádobu zase zahrabal a že nechápeš, že ti bylo jednati nikoli s paní, ale s ptákem. Jdi hned a přines i ty ostatní peníze, neboť přece uznáš, že straka peněz nepotřebuje.“
K tomu však poctivého muže nikterak nebylo lze příměti; jsa velmi rozhněván, ujišťoval, že se nikdy neodhodlá k tomu, aby paní Solimanovou, která mu tak poctivě zaplatila, okradl.
Žena konečně viděla, že s ním pranic nepořídí, a poněvadž ona sama si z toho svědomí nedělala, zbaví-li domnělou paní Solimanovou jejího pokladu, umínila si, že půjde sama a zkusí, zdali to místo najde. Podařilo se jí vylákati z muže ještě několik podrobností o té cestě a, když se stmívalo, vydala se hledat. – Brzy zpozorovala vysoký strom se stračím hnízdem, v němž „paní Solimanová“ již odpočívala, a nedaleko odtud nalezla onen pahorek.
Sypká země jí naznačovala místo, kde je poklad ukryt. Za několik minut spatřila zlato ve džbáně se třpytící a naplnila jihl všecky své kapsáře a měšce.
„Alláh budiž veleben,“ pravila, „jenž nám tak nenadále z nouze pomáhá. Budu se chránit, abych dala ty peníze muži prohýřit. Ale podivno zůstane přec, jak pravdivé je přísloví: že pošetilec často ve snu nalezne, čeho nenajde rozumný s otevřenýma očima.“
Potěšena svým bohatstvím, vracela se domů. Zatím pojal její muž podezření, že chce paní Solimanovou okrásti a vykradl se po chvíli za ní. Potkal ji, ana s tím pokladem pospíchala domů. Byl velmi rozhněván, že paní Solimanovou skutečně oloupila, i pravil, že toho nikterak nesnese, a nedonese-li tam zase těch peněz, že to ohlásí policii. Žena se tomu sice smála, přece se však obávala, že svůj úmysl vykoná a že jí tím způsobí nepěkné chvíle, a proto, když přišla domů a poklad na bezpečné místo ukryla, přemýšlela, jakou lstí by tomu zabránila.
„Ach,“ přemýšlela, „kéž bych také něco vymyslila, čím bych jej odvrátila od požívání opia. Nyní, když máme dost peněz, neschází k našemu štěstí nic jiného, než aby můj muž nabyl rozumu. – Jeho mysl už tak zeslábla, že bych ho mohla vydávati za blázna, kdybych té slabosti chytře užila. Snad by to bylo k jeho vlastnímu blahu, kdyby ho jako blázna na nějaký čas zavřeli a léčili a kdyby mu řekli, že ho znovu zavrou, bude-li zase požívati opia. Tak bych se zbavila zároveň jeho zpozdilé žaloby, kdyby mne opravdu chtěl žalovati; neboť nemyslím, že bych si měla dělat výčitky proto, podržím-li si poklad paní Solimanové, jak on ty peníze nazývá. Odpočíval již zajisté mnohá léta v lůnu země, jak lze souditi podle rázu peněz a tvaru nádoby. Kterak bych se tedy dopídila majetníka, který dojista již dávno zemřel!“
Po delším rozjímání rozhodla se o svém plánu a pospíšila si, aby jej uvedla ve skutek. Vzala několik zlaťáků, nakoupila za ně pečených ryb a drůbeže, ale všecko před mužem pečlivě uschovala. V noci pak, když tvrdě spal, vstala, vyšla přede dveře a hodila všecky tyto potraviny s velikým hřmotem na okno. Pak muže vzbudila výkřiky nejvyššího úžasu.
„Jaký to neslýchaný zázrak!“ zvolala. „Kdo to jaktěživ viděl! Muži, musíš vstát a sám se podívat, pomysli si jen, v noci pršely pečené ryby a smažená kuřata! Pospěšme si, abychom též něco dostali, neboť lidé nebudou meškat a všecko seberou.“
Její lest podařila. Pošetilý muž vstal rychle s postele, aby se na ten zázrak podíval a sám také z něho měl užitek. Ano, opravdu, přede dveřmi ležely ryby a kuřata. Byl všecek udiven a potěšen, a jal se sbírati, co nalezl, co zatím jeho žena ustavičně se tomu divila.
Když bylo těmi lahůdkami naplněno několik košíků, posadili se za stůl a měli výborné hody; našemu dobráku tím lépe chutnalo, čím déle takových lahodných pokrmů postrádal. Sotva se však nasytil, a podivení jeho poněkud se zmírnilo, zase mu vjela do hlavy historie s paní Solimanovou, a opět pravil k manželce, že chce zůstati poctivým člověkem, a že nikterak nepřipustí, aby byla okradena tak dobrá dáma, která mu celý svůj poklad ukázala s takovou důvěrou. I vyzval ji, aby jí ty peníze opět donesla; a když žena o tom nechtěla ani slyšeti, tvrdíc, že žádné paní Solimanové není, nýbrž že mu štěstí dalo najiti poklad pomocí straky, rozzlobil se a pravil: „Dělej, jak myslíš, ženo, já však těmi penězi svého svědomí neobtížím. Dojdu bez meškání ke kadimu (soudci) a ohlásím mu to. Vykonám svou povinnost a budu mít pokoj, nechťsi kadi rozsoudí jakkoli.“
A skutečně nedal se ničím zdržeti; pospíšil hned nazítří ke kadimu a ohlásil mu, že jeho žena okradla paní Solimanovou a že nechce svůj lup navrátiti. Kadi ženu obeslal a vyslýchal, avšak ona slzíc tvrdila, že jest nevinna.
„Ach,“ pokračovala, „můj muž se té celé historie s paní Solimanovou jen domýšlí, vždyť jí nikdy nebývalo. O tom snadno se lze přesvědčiti, pošle-li se na místo, kde prý její dům stojí, neboť široko daleko není tam nijakého stavení. Je tam pouze vysoký strom, jejž on má za dům. Ach, já jsem“ velmi nešťastná žena, nebot můj muž se zbláznil. On se domýšlí ještě jiných věcí, které pravdu mých slov dosvědčí. Jen se ho zeptejte, kdy jsem ten zločin spáchala. Nebude to vědět a bude vypravovat ještě jiný nesmysl.“
Po těch slovech obrátil se kadi k jejímu muži a dal mu tu otázku. Muž byl poněkud zaražen a marně se snažil vzpomenouti si na den, kdy se to stalo, neboť v určování času ustavičně se mýlil, poněvadž žil jen ve svých opiových snech, jak jeho žena dobře věděla. Jeho vzpomínky se obyčejně pojily k událostem, jež mu byly velmi podivné, i počítával od té doby. Na tom založila žena zchytralý svůj plán. Když byl několik minut přemýšlel, zvolal náhle: „Bylo to v ten den před onou nocí, když pršely z oblak pečené ryby a smažená kuřata.“
„Jakže, pošetilče!“ pravil soudce, „jak se opovažuješ povídati takový nesmysl? Kdy pak pršelo co jiného než voda?“
Ubohý muž svatosvatě se zapřisahal, že opravdu pršely pečené ryby a kuřata; on sám že jich nasbíral plné dva košíky, a výborně prý mu chutnaly.
„Ach, vzácný pane sudí,“ pravila žena, „teď vidíte, jak to s mým mužem vypadá, že si celou historii s paní Solimanovou ve své choré mysli jen vymyslil, a že jsem nevinna. Ach, já jsem k politování, že mám takového muže.“
„Máte pravdu, milá paní,“ pravil kadi, „váš muž je opravdu zralý pro blázinec, a přejete-li si, dám jej tam dopraviti.“
Žena s tím byla spokojena, a ubohý muž byl dopraven do blázince, aniž dbáno jeho námitek. Tam jej zavřeli do těsné kobky a všelijak se snažili, aby jej přivedli opět k rozumu. Musil polykati ošklivé, zapáchající věci, a byl bit, když se nepokojně choval. Ubožák plakal a bědoval a ustavičně volal: „Ach, kdo by si byl pomyslil, když jsme se radovali, že pršely pečené ryby a smažená kuřata, a všecko tak dobře chutnalo, že se nám brzy tak špatně povede!“
Tyto řeči utvrzovaly jeho hlídače ještě více v přesvědčení, že mají před sebou blázna, a jali se jej znovu léčiti, zdálo se však, že je všecko marné, neboť na jejich otázky, zda-li skutečně pršely ryby a kuřata, odpovídal vždy: „Ano, opravdu, pánové, buďte jisti, a chutnaly výborně.“
Žena dosáhla svého cíle, ale její vůle nebyla, aby muž tam déle zůstal, než považovala za potřebno, aby mu požívání opia zošklivila. Proto jej za několik neděl navštívila a nalezla jej v slzách a zcela nešťastného.
Když mu byla vyjevila svou srdečnou soustrast, pravila na konec: „Ach, milý muži, všecko to neštěstí způsobil jsi sobě požíváním ošklivého opia, které skutečně rozum tvůj tak zeslabilo, že mluvil všelijaké ztřeštěnosti, ba doběhl jsi i ke kadimu a vypravovals mu tak pošetilou historii, jako ten příběh s paní Solimanovou. Přemýšlela jsem všelijak, jak bych tě z tohoto smutného ßpříbytku vysvobodila; zapřisáhneš-li se mi Alláhem a jeho prorokem, že nepožiješ už ani dost málo opia, uvidím, podaří-li se mi to. Pak bychom žili spokojeně, neboť jsem zdědila něco peněz po své příbuzné.“
Ubohý muž s pláčem padl manželce kolem krku a přislíbil vše, co žádala, jen aby ho hleděla z blázince vysvobodit. Zapřísáhl se svatosvatě, že se opia již nikdy nedotkne, a manželka byla přesvědčena, že své přísahy při své velké svědomitosti nikdy nezruší. Z opatrnosti doložila ještě, že jej ihned zase do blázince zavřou, kdyby té přísahy nedodržel Pak mu ostře přikázala, aby odpověděl na otázku, jež mu bude dána na zkoušku: „je-li skutečně pravda, že pršely ryby a kuřata,“ takto: „Jak pak by to bylo možno! Zdali může pršeti co jiného, nežli voda?“
Když se tak byli umluvili, zavolala sama lékaře a pravila: „Ó, jak jsem šťastna, že vaše umění mému muži opět rozum navrátilo! Jen se ho zeptejte a přesvědčte se.“
Lékaři, sami se divíce, že jejich umění mělo tak rychlý a šťastný úspěch, kladli mu nyní obvyklé otázky a dostali za odpověď to, co mu žena byla napověděla. Pak se ještě tázali, jak je to s paní Solimanovou, a on odpověděl: „Ach, pánové, teď vím, že ty peníze zdědila moje manželka po staré příbuzné.“
Nedělali už okolků a vydali jej ženě, s níž opustil s náramnou radostí příbytek hrůzy, který však se pro něho stal domem blaha. Také na paní Solimanovou si vzpomínal jen se studem, i na požehnaný déšť ryb a kuřat, a nikdy již se o tom nezmiňoval ani slovem. Tak žili pospolu ještě mnoho let v radosti a spokojenosti a on víc a více poznával, že nejlepším a nejbezpečnějším štěstím je to, jehož jsme nabyli pilností a pořádným životem.