Tisíc a jedna noc

Povídka o provazníku Hassan-Alhabbalovi - 2

Uplynuly asi dva roky. Saadi a Saad zapomněli již skoro na ubohého provazníka, když je opět obchodní řízení do Bagdadu přivedlo. Ubytovali se v téže hospodě, jako poprvé, a ježto se v nich probudila stará vzpomínka, přistoupili k oknu, aby se podívali, jak se vede nešťastnému Hassanovi. Jak užaslí však na sebe pohlédli. Prostranství nebylo už takové, jako druhdy. Všecky provaznické boudy zmizely, a na jejich místě, kde stávala polospadlá chýše Hassanova, vypínal se nádherný, paláci podobný dům s velikými, světlými okny. Zdálo se, že je to nějaká továrna, neboť se tam hemžilo množství lidí při pilné práci. Jsouce puzeni nejvyšší zvědavostí, vydali se bez meškání na cestu, aby se o těch změnách něčeho dověděli. Na prostranství sice ještě množství provazníků své řemeslo provozovalo, ale ti již nebyli otrhaní a chudobní, jako jindy, nýbrž dobře a slušně oděni a veselých tváří. Marně se ohlíželi mezi nimi po vyzáblé tváři Hassanově.
„Ubohý člověk,“ pravil Saadi útrpně, „konečně zahynul ve své chudobě a nouzi! Bylo to přece od nás ukrutné, že jsme ho nechali bez podpory.“
Saad pokrčil ramenoma: „Byl bych mu byl ještě jednou rád něco daroval, ale což pak nebyl ten chlap jako sud bez zátky? Ještě jednou dvě stě zlaťáků by mu bylo rovněž tak málo pomohlo, jako před tím dvakrát. Ale přece se po něm poptáme. Hej, milý muži, neznáte chudého provazníka, jménem Hassan-Alhabbalat jenž zde dříve pracovával?“
„Chudého provazníka Hassan-Alhabbala?“ odpověděl tázaný. „Ne, pane, toho neznám.“
„Oho!“ zvolal druhý, jenž tu otázku též zaslechl. „Hassan-Alhabbal, pravíte?“
„Ano, můžeš snad mi dát nějakou zprávu o tom ubožáku?“
„Ovšem, že mohu; ale nyní ho nesmíte nazývat ubožákem. Je z něho chlapík. Tamhle ta veliká továrna náleží jemu a my všichni jsme jeho tovaryši.“
„Toť nemožno!“ zvolali oba muži jako jedněmi ústy, – ale právě v témž okamžiku přicházel Hassan sám. Nebyl to už hubený, otrhaný muž, nýbrž švarný továrník s vyšívaným kaftanem a hedvábným turbanem. Jeho vyzáblé tváře, které dříve v kupcích tolik útrpnosti budívaly, byly dokonale vyplněny. Poctivý vzhled a vlídný úsměv byly snad jediné pozůstatky po někdejším chudém provazníku.
„Přisámbůh,“ zvolal Saad, „způsobil-li to kus mého olova, stal se nejspíše zázrak!“
Ta slova pověděl tak hlasitě, že je Hassan zaslechl. Poznal hned ten hlas a zarazil se.
„Ó, moji dobrodincové!“ zvolal, spatřiv je. „Je-li možno, že jsem se dočkal ještě té radosti, která mi posud chyběla k úplnému štěstí?“
Rozechvěn chtěl jim padnouti k nohám, ale oni toho nedopustili, nýbrž srdečně jej objímali.
„Ale především nám vypravuj, kterak jsi se ze své chudoby k takové nádheře vyšvihl. Jsme velmi žádostiví, dověděti se toho, neboť nejsme s to, abychom to pochopili. – Snad se ti dostalo nějakého bohatého dědictví – aneb –“
„Nikoli, nikoli, nýbrž vaše olovo jediné způsobilo, že jsem tak zbohatl!“
Saad se smál. „Teď nám chceš něco namluviti, já ti to dal z pouhého žertu – a snad také poněkud z posměchu, jak mi pak můj dobrý přítel vytýkal.“
„A přece Alláh tomu chtěl, aby se stalo to olovo mým požehnáním. Pojďte, abych vás uvedl do svého domu, kdež vám všecko povím.“
Přátelé šli s ním a při skvostném obědě vypravoval jim Hassan celý svůj příběh.
Žasnouce poslouchali kupci jeho vypravování.
„Toť opravdu podivný příběh,“ pravil Saadi. „Můžeme se z něho poučiti, že naše pomoc nic neprospěje, ale že všecko záleží na Božím požehnání. Marně jsme se snažili po dvakrát svého přítele zlatem učinit bohatým mužem – nepodařilo se nám to – ale Všemohoucí to způsobil kusem olova, jejž jsem zdvihl z prachu. Budiž nám to povzbuzením, abychom při všem, cokoli činíme, prosili nejprve jeho za požehnání.“
„Ano,“ pravil poctivý Hassan, utíraje si slzy, „vy jste mluvili dobrá slova. Alláh budiž veleben, bez něho nemůžeme nic!“
Saadi a Saad musili teď u Hassana zůstati, teprve za týden je propustil. Rád by je byl na vždy u sebe podržel, neboť vděčné jeho srdce ctilo v nich po Bohu své největší dobrodince; ale starosti jejich volaly je dále. S veselým srdcem rozloučili se konečně s Bagdadem i s dobrým Hassanejm, s nímž uzavřeli srdečné přátelství. A přáteli zůstali až do smrti.

konec