Tisíc a jedna noc

Dobročinný obchodník.

Zbožný obchodník žil v Bagdadu. Poněvadž nenáviděl všelikého nespravedlivého zisku, trpěl největší chudobou. Živil nuzně sebe a svou rodinu tím, že předl surovou bavlnu, přízi pak prodával. Co utržil, bylo tak nepatrné, že to stačilo sotva na nejnutnější potřeby, a to ještě ne vždycky; ba, stávalo se, že měl doma hostem nedostatek. To však nemohlo oslabiti jeho a jeho rodiny důvěru v Boha. Doufal spíše v zaslíbení písma,: „Volej ke mně v nouzi, a já ti pomohu a ty mne budeš velebiti!“
Při tom měl obchodník srdce, jež tak upřímně s trpícími cítilo, že často, zapomínaje na vlastní nouzi, i o maličkost, již mel, s nuznými se rozdělil.
Tak se vracel jednoho dne s malou sumou peněz, již za celo-týdenní práci obdržel. Právě hodlal nakoupiti potravy a surové bavlny, když jej potkal chudý, nemocný muž, jen spoře v hadry zahalený, a prosil ho za pomoc.
„Jsem cizincem v tomto městě,“ pravil, „má žena se dvěma dětmi a s novorozeňátkem leží v hospodě a marně vztahuje ruce po stravě a oděvu. Udělte mi něco, a Bůh vám to odplatí!“
Těmito úpěnlivými slovy pohnulo se srdce dobrého muže k nesmírné útrpnosti a srdečné soustrasti. Domníval se, že je zde pomoci tak potřebí, jako nikde jinde. Vlastní jeho starosti zdály se mu naproti tomu jen malými a nepatrnými. Vždyť Bůh jemu a jeho rodině dopřál zdraví, kdežto ubohý muž, jenž hledaje pomoci, před ním stál, tohoto drahocenného statku nejspíše dlouho již postrádal, o čemž jeho sešlá postava svědčila zřejměji, než to mohla učiniti slova. Slzy soustrasti vyronily se mu z očí. Nerozmýšlel se dále a podal všechny své utržené peníze tomu chudáku a kráčel domů arciť s prázdnýma rukama, ale jsa provázen blahořečením vděčného a potěšeného chuďasa.
To arciť nemohlo jeho rodinu nasytit. Dobrosrdečná žena mu nečinila výčitek, přece však ani ona nevěděla rady, jak tento schodek uhraditi a zač nakoupí ti bavlny ku předení, jakož i chleba k nasycení. Marně prohlížela skrovný domácí nábytek, nemohla nalézti nic, zač by bylo lze něco stržiti. Konečně padlo její oko na uměle řezanou dřevěnou mísu a lžíci k ní náležející. Byla jedinou ozdobou jejího pokojíku a stála vysoko na polici. To však též mohlo býti jediným jejím účelem, poněvadž byla mísa puklá a nebyla tudíž k potřebě.
„Což abys se pokusil ji prodati?“ pravila k muži, sundávajíc ji. „jest arci stará a není k potřebě, ale zajisté stála někdy mnoho peněz, neboť ty květiny a ptáci, kteří na ní jsou vyřezáni, činí ji velmi hezkou, a dostaneš-li za ni jen trochu peněz, přece se snad aspoň jednou nasytíme, a Bůh našich otců pomůže nám dále.“
„Budiž tedy, jak pravíš,“ odpověděl muž a prohlížel mísu. Manželka ji vyčistila a pečlivě oprášila, a dobrý muž odešel ji prodat na trh. Avšak jakkoli chodilo mnoho kupců a prodavačů sem a tam a ledacos prodávali a kupovali, mimo něho kráčel každý dále a nikdo si té řezby ani nevšímal. Smutně tedy viděl, jak se chýlí den ke konci a koupě žádostivý lid znenáhla se rozchází Marně ji nabízel ještě tomu a onomu – nenalezl se milovník, ano, ještě se vysmívali jemu i jeho zboží. Tak tedy se zdálo, že je to vůle Boží, aby se vrátil domů opět s prázdnýma rukama. Již tak chtěl učinit, poněvadž skoro všichni kupci a prodavači byl: se rozešli, když spatřil muže osaměle stojícího, který asi rovněž tak špatně pochodil, jako on sám. Jeho zboží arci nemohlo lákati kupce, ano spíše svým zápachem od sebe je odhánělo. Prodával totiž velikou, tlustou rybu, avšak ta nebyla čerstvá a nedráždila ničí chuť.
Tento muž přistoupil k poctivému obchodníku, právě když sc chtěl odebírati domů, a promluvil k němu těmito slovy: „Oba přineseme své zboží zpět domů a tam se nám vysmějí, že jsme s ním špatně pochodili. Co myslíš, abychom si své zboží vyměnili, aby se neřeklo, že jsme se docela zklamali? Moje ryba nestojí už za mnoho, ale tvá mísa není také již k potřebě, neboť jest puklá, jak pozoruji. Je-li ti to tedy vhod, vyměňme si své zboží.“
Dobrý muž si pomyslil: „Ta ryba již ovšem neposkytne chutné večeře; ale pro lidi, kteří po celý den ničeho nejedli, může být ještě dobrá a na každý způsob zažene spíše hlad, nežli prázdná mísa, a proto ji vyměním.“ Pravil tedy, že je srozuměn a dostal za svou mísu velikou rybu.
Přišed domů donesl ji hned své manželce do kuchyně a pravil jí, že jest to jediná věc, již za prodávanou mísu bylo možno dostat. Poněkud zarmoucena dívala se žena na rybu a zpozorovala ihned, že už je zkažena, a proto se ostýchavě tázala: „Ale co s ní budeme dělat? Obávám se, že už nebude ani k jídlu, neboť sám cítíš, kterak zapáchá.“
„Dnes však si nemůžeme vybírati, milá ženo, a proto nebudeme reptat, že nám Bůh nic lepšího nenadělil. Rcemež raději s vděčným srdcem: „Až posud Hospodin pomáhal, jeho jméno budiž velebeno!“
Žena jala se tedy připravovati rybu, ničeho již nenamítajíc; vymyla a vyčistila ji a dala si všecku práci, aby nepříjemný zápach poněkud zapudila; ale nechtělo se jí to dařiti. Skoro s ošklivostí konečně ji rozřízla a vyndala vnitřnosti. Již je chtěla s odporem zahodit, když v tom zpozorovala něco bílého a lesklého. Když malý ten předmět očistila, poznala plna úžasu a radosti, že je to perla neobyčejné krásy a velikosti. S radostnou tváří pospíšila ke svému muži, aby mu pověděla o svém nálezu. Muž sice nerozuměl klenotům, přece však shledal, že perla jest neobyčejně krásná, a proto že jest asi velmi drahocenná.
„Bůh otců našich budiž chválen a veleben!“ zvolala žena radostně. „On viděl nouzi naši a milostivě k nám obrátil svoji tvář. On učinil, žes neodvrátil svých očí s ošklivostí od té zkažené ryby, ale ji přinesl domů, aby nám nechybělo již potravy a oděvu, neboť on to byl, jenž dal této rybě tu skvostnou perlu polknouti, abychom ji nalezli.“
„Ustaň ženo!“ přerušil muž proud její radostné řeči, „dříve přemýšlejme, zdali to všecko smíme přijmouti, neboť jenom není-li perla provrtána, můžeme ji považovati za svůj majetek, či spíše za dar Boží. Je-li však provrtána, byla již majetkem někoho jiného, i stojí psáno: „Nepožádáš, což jest tvého bližního!“ V tom případě bychom musili vypátrati, komu náležela, anebo, nebude-li to možno, odevzdati ji na úřadě.“
Třesoucíma se rukama jala se žena perlu obraceti, znova ji čistíc a mnouc; avšak k její nevýslovné radosti neshledala ani nejmenší stopy, která by byla svědčila, že by byla perla bývala kdysi provrtána. Byla zcela taková, jak se v lastuře utvořila. – Tu chválil a velebil též muž s vděčným srdcem Boha svých otců, jenž nenechal důvěry jeho bez odměny.
Poctivý ten muž nemeškal pak a vykonav modlitbu, vzal perlu a donesl ji k známému klenotníku, o kterém se domníval, že ji dovede lépe posoudit než on. S podivením díval se klenotník na perlu a tázal se chuďasa, odkud tak drahocenný klenot obdržel?
„Bratře můj,“ odpověděl obchodník, „Bůh viděl moji a mé rodiny nouzi a smiloval se nad námi. Tuto perlu mohu míti za dar z jeho ruky.“
„Inu, bratře můj,“ odpověděl onen, „on tedy učinil s tebou veliké, věci, neboť pokud rozumím, stojí ta perla nejméně za tisíc stříbrných kusů (velikých peněz). Ale radím ti, abys došel k mému bratru Izákovi. On tomu lépe rozumí než já a má dosti peněz, aby ti za ni zaplatil podle její skutečné hodnoty.
S veselým a vděčným srdcem kráčel zbožný muž k Izákovi. Ten, s velikým podivením pravil, prohlížeje si perlu: „Bratře můj, tato neobyčejná perla stojí za víc než za tisíc stříbrňáků. Jsem hotov dáti tobě za ni sedmdesát tisíc; neboť taková perla nezdobila ještě nikdy sultánovu korunu a sotva by tak brzy se našla. Ty ses tedy milostí Boží náhle stal bohatým mužem! Rci, pro-dáš-li mi ten klenot za nabídnutou sumu?“
Dobrý muž nabyv najednou tak veliké sumy, byl tak překvapen, že sotva mohl o prodeji jednati. Dostal takové množství těžkých měšců, že nebyl s to, aby je sám donesl domů. Najal tedy několik nosičů, kteří mu pomohli jeho poklady domů donésti.
Když tak s nimi rychle kráčel ulicemi, aby své manželce co možná nejdříve pověděl, jak hojně Bůh jim požehnal, potkal jej opět žebrák, jenž právě tak bídně vyhlížel, jak ten, jenž ho za almužnu prosil včera. I tento vztahoval k němu prosebně ruku a dojímavým hlasem pravil: „Račiž se nade mnou slitovati a něco z toho mi darovati, čeho ti Bůh nadělil!“
Muž ihned se zastavil a též nosičům poručil stati; pak odpověděl žebrákovi: „Včera ještě jsem byl chudý a nuzný jako ty a bez Boží pomoci bych musil dnes snad také ruku o almužnu zvtahovati. Daleko budiž ode mne, abych podržel samému sobě, čeho mi milost Boží bez mého přičinění nadělila. Pojď tedy příteli, rozděl se se mnou a velebme a chvalme Boha, jenž veliké věci s námi učinil.“
Pak vzal měšce, spočítal je a daroval z nich polovici žebrákovi. Ale když odcházel, žebrák ho zadržel a pravil: „Pohleď na mne, dříve než odejdeš!“
A ejhle: žebrákova tvář leskla se jako slunce, a celá jeho postava zářila ve světle. I pravil k muži: „Vezmi své peníze nazpět a požehnání Boží tě provázej! Já jsem jeden z jeho andělů a byl jsem poslán, abych tě zkoušel, neboť peníze mění často srdce člověka, takže ztvrdne jako kámen a nenechá se již obměkči ti nouzí bližního. Chtěl jsem zvěděti, neztvrdlo-li také tvé srdce. Pak by bylo lépe bývalo, aby veškeré tvé poklady ležely dole v lůně zemském, odkud jsou vzaty, než aby dobré tvé srdce pokazily. Jdi, náležíš k vyvolencům Páně, zůstaň tedy i na dále této přednosti hodným!“
A pověděv tato slova, zmizel před jeho očima. Muž pak pospíšil domů. Duše jeho byla plna posvátné hrůzy. Padl i se ženou na kolena a modlili se a žili pak životem bohumilým až do své smrti. Památka jejich požehnána byla u všech, kdožkoli je znali.