Tisíc a jedna noc

Abdallah ze země a Abdallah z moře.

Dobrý, ale chudý rybář stával každého rána, jakmile se rozednívalo, na břehu mořském a vrhal síť do vody. Vždycky poprosil dříve Boha, aby žehnal jeho práci a dopřál mu hojného lovu. A měl toho, chuďas, zapotřebí: mělť ženu a devět dětí, kterým vždycky jak náleží chutnalo.
Neznal také větší radosti, nežli, když mohl večer, navrátiv se domů, poděliti chutným pokrmem děti, které mu s radostí spěchaly vstříc. Nalovené ryby donášel na trh a za stržené peníze nakoupil potřeb pro domácnost – podle toho, mnoho-li utržil. Někdy žil s rodinou dosti dobře, ale mnohdy míval i nedostatek, když se lov nevydařil. Než rybář byl vždy dobré mysli, těše se: ,,Však Bůh zase požehná“.
Právě byl takový čas nouze, a lov se mu špatně dařil, když se mu narodilo desáté dítko.
Rád by byl opatřil své ženě něco na posilněnou, ale příjem jeho vystačil sotva na chléb, a i ten již všechen snědli. Proto se rmoutil a pravil: „Alláh, jehož jméno budiž velebeno, nechať mi odpustí, neboť jsem byl pošetilý, že jsem nespořil na zlé doby, jaké nyní na nás přišly.“ Ale přece líbal a hýčkal novorozeňátko a pravil vesele: „Aj, ono jest tak zdravé a svěží, jako růže, začež budiž Alláh veleben, i uvidím, nepříchází-li s ním štěstí do mého domu. Učiním-li dobrý lov, bude to znamení, že se mu povede dobře a nikdy nebude zápasiti s nouzí. Vezmu síť a ihned půjdu k moři!“
Nuž, tedy tě doprovoď Bůh a jeho prorok,“ odpověděla manželka. „Vždycky v něj budeme doufati.“
Slunce zářilo na obloze a modré vlny zlatem se třpytily v jeho lesku, když rybář přišel na břeh. Zdálo se mu, že se naň tak dobrotivě usmívá a věští mu štěstí. S veselou myslí roztáhl síť, vysílaje k Bohu tichou modlitbu za své novorozeňátko.
„Ó, Alláhu,“ pravil, „dej, ať je vychovám lehce a ne těžce! Odejmi od něho všelikou starost a uděl mu radosti hojnou měrou!“
Chvíli čekal a vytáhl pak s tlukoucím srdcem síť. Bylo mu skutečně, jakoby měl budoucí štěstí dítěte ve své síti, ~a rukou prohlížel, co ulovil. Avšak běda! – bylo tam pouze kamení a písek: ustrašen, síť vyčistil.
„Inu,“ pravil, znova si dodávaje mysli, „první lov nerozhoduje. Alláh bude po druhé milostivější.“ Avšak ani potom nebyl šťastnější. Hodil síť po třetí a po čtvrté, ale neulovil ani jediné rybky.
I šel tedy dále po břehu, aby vyhledal lepší místo pro svou práci, i zdálo se mu, jakoby viděl v tomto místě v modré hlubině hráti si rybičky.
„Alláh neodvrátí tváře své docela ode mne,“ pravil a znova síť vyhodil.
Ale jakkoli vroucně k Bohu se modlil, aby práci jeho požehnal, přece ani rybička do síti se nechytila; házel síť znova do moře bez únavy, vždyť šlo, jak se mu zdálo, o štěstí jeho dítěte. Počalo se šeřiti. Po celý den nepožil ani sousta chleba, a neměl ho ani pro ženu ani pro děti! Ó, jak smutně a nešťastně vstoupilo jeho dítě do světa! On, jeho otec, neulovil v první den jeho života ani tolik, aby zahnal svůj a své rodiny hlad. Jak se asi povede jeho ubohému dítěti?
Duše jeho byla smutná, i pohroužil se v hluboké dumání.
„Ne,“ pravil konečně, nemohu věřit, že by Bůh mému dítěti výživy nedopřál. Neboť ten, jenž dal čelisti, dává, čeho jim potřeba. Bůh jest nejvýš dobrotivý a pečuje o všecko, cokoli žije!“
Těmito myšlenkami poněkud jsa potěšen, vyčistil síť a chystal se k odchodu domů. Čím více však se blížil k domovu, tím těžší a zarmoucenější bylo jeho srdce. Opustil rodinu svou bez pokrmu a věděl, že toužebně naň čeká, nadějíc se od něho jídla.
„Což mám dělat,“ pravil sám k sobě, „co si mám v této nouzi počíti?“
Avšak jakkoli přemýšlel, nic nevymyslil, čím by opatřil chleba nebo peněz.
„Inu,“ pravil konečně, „já jsem svou práci vykonal, pracovav až do večera; Bůh se postará o ostatní.“
Zatím se dostal volným krokem do jakés ulice, kde voněl čerstvě pečený chléb. Uviděl pekaře a krám, naplněný krásnými chleby, které tak chutně vyhlížely, že neodolal, aby se na chvilku nezastavil a líbezné jejich vůni se nenadýchal. Ale to nestačilo člověku, jenž po celý den ani sousta nepožil. Také si pomyslil, s jakou radostí by jeho dítky takový chléb přijaly, kdyby jej mohl koupiti. Pohlížel na bochníky s tváří smutnou a žádostivou. V krámě bylo mnoho lidí, a pekař pohlížel starostlivě na hrnoucí se množství, obávaje se, že jeho zásoby nestačí, neboť rok byl neúrodný, drahý. Když takto na ten lid se díval, zahlédl rybáře, jenž stál smutně opodál.
„Nu, Abdallahu!“ zvolal k němu, „proč prodléváš a stojíš tak z daleka? Přistup rychleji, neboť brzy budou mé chleby rozebrány!“
Abdallah, rybář, poslechl sice vlídného pozvání, přistoupil blíže a zdvořile pekaře pozdravil; ale když pořád chleba nežádal, tázal se ho pekař: „Kolik chleba potřebuješ?“
„Ach,“ odpověděl Abdallah smutně, „potřeboval bych sice dvou chlebů, abych nasytil sebe a svou rodinu; ale to nic neprospěje, že zde stojím a na ně upřeně hledím. Tím jen můj hlad roste. Nemám v kapse ani haléře, abych je zaplatil. Dnes byl pro mne den neštěstí: neulovil jsem ani rybičky, a k tomu se mi dnes narodilo desáté dítě.“
„Nu, rybáři,“ pravil pekař, dobromyslně se usmívaje; „tož tedy se ti nesmí nedostávati chleba; to by nebylo dobré znamení novorozeňátku. Tu máš, kolik chleba potřebuješ, a též něco peněz, abys ještě koupil, čeho potřebí.“
Rybář byl dobrotou toho muže překvapen a pravil pohnut: „Přisám Bůh, tys dobrý muž a nebudeš oklamán. Vezmi mou síť v zástavu: všecko zase nahradím, jakmile mé nouzi bude konec“.
Ale pekař mu odpověděl: „Aj, co myslíš? Mám vzíti tvou síť, abych tě docela o chléb připravil? Čím bys pak lovil ryby, kdybys jí neměl? Budeš-li zítra šťastnější, můžeš mi to splatit rybami.“
„Nuže, tedy ti to odplať Bůh, jehož jméno budiž velebeno,“ pravil Abdallah. „Tys mi svalil se srdce kámen, neboť jsem nevěděl, co si mám počít, i bylo mi strašno, s prázdnýma rukama přijití domů. Proto jsem šel tudy zvolna a zdráhavě; ale teď radost okřídlí mé nohy.“
A tak tomu též bylo. Abdallah doběhl v několika minutách k prahu svého domku, kdež mu přišly děti vstříc, plačíce netrpělivostí, že tak dlouho nepřichází. Marně hleděla je matka uchlácholit, ujišťujíc, že se otec brzy s chlebem a pokrmy vrátí. Nyní však, když chleby a něco ovoce před nimi rozložil, byla zapomenuta všecka žalost, i jedli všichni, vesele švitoříce, a nasytili se.
Když pak odešly děti spat, vypravoval rybář manželce, jak mu štěstí při práci nepřálo, a že všecko, co přinesl, děkuje pekaři, načež ona pravila: „Bůh jest nejvýš dobrotivý, on pohnul srdcem toho muže, a on nám pomůže i nadále!“
Sotva se ukazovaly nazejtří ráno na východě červánky, Abdallah byl vzhůru a vzal síť, aby opětně vyhodil. I modlil se při tom vroucně k Bohu: „Ó pane, dejž mi, prosím tě, dnešního dne, čeho potřebí, abych mohl zaplatiti pekaři!“
Jakmile došel břehu, dal se rychle do práce; avšak nechať vyhodil síť na tom neb onom místě, vždycky ji vytáhl prázdnou. Pracoval bez omrzení, až se mu pot s čela řinul, avšak všecko jeho namáhání nebylo odměněno ani jedinou rybičkou. Ó, jak mu bylo krušno, když se měl vrátit domů opět s prázdnýma rukama! Alláh tomu chtěl, a proti tomu nic nebylo lze činiti.
Rád by se byl vyhnul té ulici, kde pekař bydlil, avšak jiná cesta k jeho bytu nevedla.
„Co si o mně pomyslí,“ pravil, „že mu ani ryb ani peněz nepřináším? Avšak Bůh, jehož jméno budiž velebeno, a v nějž ve své nouzi doufám, nejlépe ví, že jsem se pilně přičinil.“
Zatím kráčel opatrně a zvolna, doufaje, že ho snad pekař neuvidí, až půjde mimo jeho krám; ale pekař ho již zahlédl a volal k němu: „Nu, rybáři, byl jsi dnes šťastnější? Ne-li, tedy si vezmi opět chléb a peníze! Tys nejspíš na to zapomněl?“
„Ach, mistře,“ odpověděl Abdallah, „nezapomněl jsem na tvou dobrotu, ale stydím se před tebou, že jsem opět nic neulovil.“
„Zač by ses styděl, Abdallahu, když jsi své povinnosti dostál? Každý člověk se občas potká s nesnázemi, avšak nesnáze minou, a také tobě minou, neboť Bůh jest nanejvýš dobrotivý a tak v něho doufej. Zase na tebe vzpomene, a ty budeš moci všecko zaplatit. Vezmi tedy opět chleba a peníze, a přijď zítra a každého dne, dokud se na tebe štěstí neusměje. Já tě nikdy o zaplacení upomínat nebudu.“
Abdallah cítil vděčně pekařovu dobrotu a přijal se srdcem hluboce pohnutým z jeho rukou, co mu podával.
Avšak zdálo se, jakoby všecky ryby z moře byly zmizely. – Jitro za jitrem dařilo se mu stejně. Ať vyhodil síť kamkoli, vždy měl stejný osud. Vždycky ji vytáhl z hlubiny prázdnou. Tato nepřízeň osudu jej rmoutila více, nežli mohl povědět, a dluh u pekaře, rostoucí každým dnem, naplňoval jeho srdce největším zármutkem, ačkoli pekař nikdy neopomíjel, přidati k chlebu a penězům několik potěšitelných slov, a nikdy ho ani slovem neupomínal, aby dluh, dosti již značný, zaplatil. A když se Abdallah o tom zmínil, odpovídal: „Jen toho nech! Však on přece přijde čas, kdy se vyrovnáme; ale teď tu ještě není, a protož zatím vezmi zase chleba a peníze, a buď dobré mysli.“
Čtyřicet dní již minulo, co bylo tak zle, a Abdallah přemýšlel, nebylo-li by lépe, kdyby nechal rybaření a hledal jinou práci.
„Rozřeži síť,“ pravil k manželce; „neboť co mi prospěje, když se již rybami nenaplňuje, ať ji vyhodím do moře z rána či večer? Jak dlouho to bude trvati? Alláh ví, jak se stydím, kdykoli spatřím pekaře, a přece se mu nemohu vyhnouti, neboť na mne pokaždé volá a dává mi chleba a peníze. Pochybuji opravdu o tom, že bych byl kdy s to, navrátiti mu, co mi již dal. A jeho dobroty, nechci již zneužívati, Bůh mu za ni požehnej!“
Ale manželka odpověděla: „Nemáme-li příčinu, velebiti Boha, že pohnul srdcem toho muže? Proč bychom neměli jeho dobrotu přijmouti?“
„Ach,“ pravil Abdallah starostlivě, „jakkoli jest dobrotivý, přece bude konečně svých peněz žádati nazpět. Ale jak mu tak veliký dluh zaplatím?“
„Což pak tě někdy upomínal?“ odpověděla manželka. „Tys mi naopak povídal že s tebou nikdy účtovat nechtěl, ale že to odkládal vždy na lepší časy. Nuže, tedy na ně trpělivě čekejme. Alláh nebude tvář svou od nás odvraceti vždycky, neboť jest nejvýš dobrotivý, a ty ještě někdy štěstí ve své síti nalezneš. Jenom v Boha doufejme.“
„Tys mluvila pravdu,“ pravil Abdallah, „a proto zkusím znova svého štěstí.“ – I chopil se opět síti, jakmile nastal nový den. Sestupuje ke břehu, vroucně se modlil k Bohu: „Ó, Pane,“ pravil, „velebil bych tě, kdybys jen jedinou rybičku seslal, abych mohl pekaři svou vděčnost ukázati a jemu ji donésti.“
To řka, hodil síť do moře a srdce mu bušilo radostně, když, vytahuje ji, shledal, že je velmi těžká. Potřeboval vší své síly, aby ji vytáhl, a když se mu to konečně podařilo, otevřely se již jeho rty k vděčné modlitbě. V tom však s uleknutím zpozoroval, kterak se mýlil. Nemrskaly sebou v jeho síti čilé rybičky, jak doufal, nýbrž ležel v ní pošlý osel, z něhož vycházel ošklivý zápach. Toho tedy s takovým namáháním vytáhl na sucho! Ochable klesly mu ruce, a oči jeho zíraly upřeně a bez útěchy na obyzdnou zdechlinu.
„Ó, Pane,“ pravil třesoucím se hlasem; „je-li toto ono štěstí, jež jsem ve své síti nalézti měl, jak myslila moje žena, když jsem z omrzelosti svého řemesla chtěl zanechati? Avšak tys veliký a dobrotivý a není žádné síly a moci, leč v tobě – pánu vznešeném a velikém! A takž chci důvěřovati v tebe ve všelikých svých nesnázích, a neustanu doufati, že slunce tvé milosti opět mi bude svítit, ačkoli jsi nyní naplnil síť moji pouze mrtvým oslem!“
Hluboce zarmoucen vyhledal na břehu jiné místo, kde se již nemusil dívati na mrtvého osla a čichat zápach hnijící zdechliny. Pohroužil síť znovu do moře a prsa jeho dmula se novou nadějí, když ji opět shledal těžkou. Tahal a tahal, tak že měl krvavé pruhy na rukou, až konečně síť vytáhl. Ale – ó, nebesa! Jaký lov učinil nyní! Žilo a hýbalo se to arci v síti, avšak nebyla to ryba, co ulovil. – Ale co to bylo? Snad nějaký podzemní duch, či snad některý z oněch duchů, jež král Šalamoun podle pověsti zaklel do hliněných nádob a pohroužil do mořské hlubiny? Čas otevřel snad jejich vězení, a vysvobozený duch dostal se do jeho sítě? Náramná bázeň zmocnila se jeho srdce, ale třesoucí se jeho nohy mu překážely, aby se dal na útěk. I volal tedy chvějícím se hlasem: „Ó, duchu, nechať jsi kdokoli, měj útrpnost se mnou, ubohým mužem!“
Podivná bytost, jež do jeho síti se ulovila, se tam hýbala a kroutila a vidouc, že rybář chce utéci, zvolala žalostným hlasem: „Aj, rybáři, pojď sem a vysvoboď mne ze své ohyzdné sítě, do níž jsem se dostal, opustiv svůj křišťálový palác, abych si vyšel na dně mořském na procházku. Vysvoboď mne a dostaneš za to odměnu.“
Tato slova našeho rybáře sice poněkud upokojila, ale věc se mu zdála býti podezřelou, neboť nikdy před tím neslýchal, že by rozumná bytost mohla na dně mořském se procházeti a tam v křišťálovém paláci bydliti. Dodal si však srdce a tázal se hlasem poněkud nejistým: „Ty tedy nejsi duch, zvláště pak ne zlý duch, jehož mne Alláh chraň!?“
„Jsem bytost od Alláha stvořená jako ty,“ odpověděl tázaný, „i věřím v něho a v jeho proroka. Avšak jeho moc jest veliká, i nemysli, že jenom zemi zalidnil. Nikoli, též vzduch a moře hemží se všelikými tvory, a já jsem jeden z těch, jimžto vykázal obydlí na dně mořském. Procházel jsem se tam dole, jak už jsem ti pravil, a sbíral jsem perly a diamanty za hračku svým dětem – neboť takové věci rostou u nás na dně mořském, jako u vás květiny na poli a na louce – když jsi mi náhle na hlavu hodil svou síť. Nechtěl jsem ti ji roztrhnouti, neboť my, děti mořské, milujeme všecky tvory, které Bůh stvořil. Také jsem si pomyslil, že měl Bůh moudrý úmysl, učiniv mne tvým zajatcem, neboť vím, že se nic neděje bez jeho vůle, a tak jsem se dal vytáhnouti.“
Za této dlouhé řeči Abdallah toho podivného tvora ze sítě vybavil a viděl, že měl docela slušnou lidskou postavu; jenom jeho vousy byly přizelenalé, a přídavkem měl pěkný rybí ocas; ostatně nebylo mezi ním a člověkem rozdílu.
Strach rybářův zatím naprosto zmizel, neboť zpod nazelenalých vlasů, které poněkud nepořádně a tvrdě okolo čela mu splývaly, pohlíželo naň dvé bleděmodrých očí velimi dobromyslně. Nerozpakoval se tedy v rozmluvě pokračovati a prozatím se tázal té podivné bytosti, jak se jmenuje.
„Nazývám se Abdallah z moře,“ odpověděl tázaný. „Doufám, že se budeme častěji viděti, a kdybys mne, až mě navštívíš, nenalezl, zvolej jenom hlasitě: Kde jsi, Abdallahu z moře? – a já se hned z mořských vln vynořím. Ale jak pak tobě říkají?“
„Aj, pozoruji, že jsme jmenovci, neboť se jmenuji též Abdallah.“
„Tak tedy jsi Abdallah ze země, a já Abdallah z moře, i doufám, že zůstaneme dobrými přáteli. Můžeme si vzájemně pomáhati, neboť vy máte na zemi mnohé, čeho se nám v moři nedostává; my zas máme naopak věci, kterých si vy velmi vážíte. Myslím perly, smaragdy, rubíny a jak se všecky ty květy, jež v moři rostou, nazývají, a v nichž lidé mají zalíbení, kdežto my si jich málo všímáme. My však milujeme vaše šťavnaté ovoce, a já bych tam dole způsobil velmi velikou radost, kdybych mohl své děti a přátele někdy vyčastovati ovocem. Velikou službu bys mi tedy prokázal, můj milý Abdallahu ze země, kdybys mi denně chtěl přinášeti plný košík takového ovoce. Já pak naplním ten košík zase pestrými kameny a perlami. Dostaneš z toho ihned něco na zkoušku, a prosím tě, abys to považoval za důkaz mé vděčnosti, žes mne nenechal tak dlouho v síti třepetati. Jenom chvilku počkej, hned tu zase budu.“ ,
A dříve nežli měl rybář čas odpovědět, vrhnul se Abdallah z moře do modrých vln. Vlny se v mžiku zavřely, Abdallah z moře zmizel a brzy již jen kruhy nad vodou naznačovaly místo, kde se byl pohroužil. Abdallah ze země s podivením patřil na vodu, v níž jeho jmenovec byl zmizel. Mnul si čelo a sám sebe se tázal, zdali se mu to všecko nezdálo, neboť mu to bylo všecko velmi podivným. Avšak byť to i nebyl sen, přece pochyboval, že záhadného muže ještě kdy uvidí, i počal litovati, že ho propustil na svobodu tak brzy. A perle a rubíny? Tu se teprve ničeho nenadál.
Avšak Abdallah ze země velmi se ve svém jmenovci mýlil a činil mu velikou křivdu, domnívaje se, že mu tak bez všech dikův upláchne. Již za několik minut počalo se to v moři pohy-bovati a brzy se objevila ve šplouchajících vlnách poctivá tvář Abdallaha z moře. Držel dlaně pohromadě, a všecko se v nich třpytilo a lesklo nejskvostnějšími perlami a drahokamy.
„Odpusť mi, milý strýce,“ pravil a vysypal obsah svých dlaní do rybářova turbanu, „odpusť mi, že ty kameny a perly přináším jen tak v hrsti, neměl jsem dole košíku. Podívej se, zdali se ti líbí, a je-li tomu tak, přines mi zítra, jak jsme smluvili, košík ovoce. Bude to obchod na výměnu. Prozatím se měj dobře!“
Rybář pocítil silné stisknutí ruky a v zápětí ho nový jeho přítel opustil.
Byl naplněn takovým podivením ze všeho, co viděl a slyšel, že nebyl s to slova promluviti. Jeho zraky spočívaly plny úžasu na skvostných kamenech, které jakoby se leskem a ohněm chtěly vyrovnati zapadajícímu slunci. Tak tedy by skutečně byl nalezl dnes, jak mu povídala jeho manželka, štěstí ve své síti? Po tolikerých nehodách sotva tomu mohl uvěřiti, a přece držel v ruce lesknoucí se skvostné klenoty.
Na konec se přece jen přesvědčil, že se jeho nouze skončila. Pozdvihnuv slzící oči k nebesům, pravil třesoucím se hlasem: „Alláh jest veliký a nejvýše dobrotivý!“
Když se ze své radosti a ze svého podivení poněkud vzpamatoval, spěchal rychlými kroky k městu. Již z daleka viděl dobrého pekaře. Stál v krámě a přívětivě hleděl rybáři vstříc.
„Ó, budiž Alláh veleben!“ pravil Abdallajh, „že konečně jsem s to, tomu dobrému muži dáti na jevo svou vděčnost!“ A rychle k němu přistoupil.
„Aj, Abdallahu,“ pravil pekař, „tvůj obličej září jako slunce, tak tedy Alláh opět svou tvář k tobě obrátil a tys učinil dobrý lov?“ –
„Tak jest, mistře,“ pravil rybář, „jméno jeho budiž velebeno! Opravdu jsem dnes ulovil štěstí do své sítě, i raduji se z toho dvojnásob, protože jsem konečně s to, abych ti na svůj veliký dluh něco splatil.“
„Ó, nemluv o tom, pokud nemáš tolik, aby se to mohlo stati bez starosti, a dej mi jenom to, čeho můžeš postrádati.“
„Dobrota Boží nadělila mi dost. Jen se podívej, co mám, a vezmi polovici všeho, neboť je to tvé. Jenom mi dej ještě jednou peníze, dokud ty kameny neprodám.“
Pekař se skoro ulekl, spatřiv ty neobyčejné skvosty, i nechtěl nic přijmouti z toho, co mu Abdallah nabízel, nýbrž pravil: „Jakž bych si mohl nechat tak nepatrnou službu tak bohatě zaplatit? Ty víš, že jsem ti dával chleba i peníze z dobrého srdce, nežádaje za to odměny.“
„Vím to, bratře,“ odpověděl rybář: „ale tys byl mým bratrem v čas nouze a zármutku, budiž mým přítelem a bratrem, když se na mě usmívá zase štěstí, a když jsem zbohatl Boží dobrotou. I pravím ti ještě jednou, že se s tebou o vše rozdělím, cokoli mám a ještě dostanu, a toho bude hojně.“
Vida pekař, že Abdallah jinak nechce, padl mu kolem krku a pravil: „Tak tedy jsem ti povinován víc nežli tys kdy byl dlužen mně; avšak chci býti a zůstati tvým přítelem a sloužiti tobě, kdekoli a kdykoli budu moci.“
A pekař přinesl všecky peníze ze skříně, kolik jich měl, – a oba šli s radostným srdcem na trh a nakoupili všelikých dobrých a chutných věcí, o kterých Abdallah myslil, že potěší srdce jeho manželky a jeho dětí.
V domě rybářově slaven veselý večer, – A pekař musil býti jejich radosti účasten. Jásali a veselili se až do pozdní noci. Avšak neopomenuli též velebiti Boha, neboť byl k nim tak dobrotivým.
Když byl rybář se svou manželkou zase samoten, vypravoval jí příběh s Abdallahem z moře a všecko, co mu Abdallah o podmořských pokladech povídal, a jak mu přislíbil, že s ním bude denně vyměňovati své potřeby. Jeho manželka, uslyševši to, náramně se podivila a pravila: „Bůh jest veliký a dobrotivý, že takové věci v moři stvořil. Avšak poněvadž je zakryl vlnami, jest to nejspíš jeho vůle, aby lidem zůstaly skryty, a protož to tajemství zachováme a nikomu bez potřeby nepovíme, odkud ty stkvosty máš. Jenom náš přítel pekař ať se o tom doví, neboť s ním se rozdělíme o všecko.“
Abdallah uznal, že mluví žena rozšafně, a umínil si, že její rady poslechne. Již za dne nakoupil nejlepšího ovoce, jaké jen ve městě dostal, a urovnal je pak pěkně do hezkého košíku, neboť nechtěl svého jmenovce na ty pamlsky nechat čekati. Chtěl mu dokázati svoji vděčnost také správným a včasným plněním slova.
Nazejtří ráno vstal co možná nejčasněji a odebral se s košíkem v ruce, jsa dobré mysli, ku břehu. Dnes kráčel k moři s city docela jinými než včera.
„Bůh jest veliký!“ říkal ustavičně. „Onť může obrátit osud člověka tak rychle, jako vítr svěje list se stromu!“
Když pak stál na břehu, opět mu připadalo všecko jako sen, i díval ses pochybami několik minut do moře, nežli vyslovil slova, která mu jeho přítele měla přivolati. Ale pak zvolal hlasitě: „Kde jsi, Abdallahu z moře?“
Naslouchal několik okamžiků velmi napnutě. Brzy počala se točiti voda do kola a zdvihati se, a dříve ještě než jej spatřil, ozval se hlas jeho jmenovce: „Přijdu hned a jsem hotov tobě pomoci!“ – A již se vynořil z hlubiny.
„Vezmi zde, čeho jsi žádal, Abdallahu z moře! Ovoce je nej-krásnější, jaké jenom bylo možno dostati.“
„Děkuji ti, milý jmenovce,“ pravil obyvatel moře, „a hned ti vynesu nahoru tvůj košík jinými věcmi naplněný. Mé děti jich na dně mořském již pro tebe nasbíraly.“
To praviv zase se ponořil do moře, ale v několika minutách opět se vrátil a odevzdal rybáři naplněný košík. Děti v moři měly asi z ovoce velikou radost, neboť kameny a perly, jimiž košík byl naplněn, předčily o mnoho leskem a velikostí klenoty včerejší.
„Ó, Abdallahu z moře,“ zvolal rybář, „jak bohatým mne činíš a jak šťastným!“
„Kéž to Bůh dá,“ pravil muž z moře, „ale svaté knihy praví, že štěstí není na světě stálé a neváže se na takové věci.“
O těchto slovech rybář cestou k domovu mnoho přemýšlel a později měl příležitost, ještě často jich sobě připomenouti.
Podle svého slibu rozdělil se o to, co bylo v košíku, s pekařem. Ten se zase snažil, aby mu svou vděčnost dokázal svým způsobem. Napekl nejlepších koláčů, jaké jen péci dovedl, a poslal je do bytu rybářova.
Abdallah zastal svou rodinu v nejlepším rozmaru, když přišel domů; jeho žena i děti si pochutnávaly na koláčích, až byla radost na ně se podívati. S veselým srdcem účastnil se hodů i on a při tom si myslil, že dole na dně mořském v křišťálovém paláci jeho jmenovce nejspíše se děje rovněž tak a že podmořským dětem krásné ovoce také asi dobře chutná.
K večeru vybral z drahokamů ty nejkrásnější a nabízel je v klenotnickém bazaru na prodej. Kupec, jemuž je ukazoval, užasl nad jejich vysokou hodnotou a díval se na poctivého rybáře podezřívavýma očima. Pak se ho tázal, má-li více takových kamenů na prodej. Abdallah, vida s radostí, kterak se kupci ty kameny líbí, odpověděl, nic zlého při tom nesmysle: „Ano, mám jich velmi mnoho.“
„Odkud může tento muž, podle oděvu rybář, míti tak skvostné klenoty?“ pomyslil si kupec. – „Alláh budiž veleben, já jsem nalezl zloděje, jenž ukradl sultánce klenoty, a dostanu dobrou odměnu; neboť sultán dal tu krádež prohlásiti. Jeho manželka prý se ani upokojit pro ztrátu svých klenotů nechce.“
Po čas této samomluvy počítal Abdallah radostně, jakou sumu dostane a jaké radosti od nynějška své rodině denně bude moci působiti. I byl tedy jako bleskem omráčen, když kupec silným hlasem zavolal na své lidi, aby ho bili a svázali, neboť prý je zloděj a ten klenot sultánce ukradl!
Stal se veliký shon. Se všech stran hrnuli se sem kupci, křičíce: „Zadržte ho! Svažte ho! On okradl sultánku; on by okradl i nás!“
Abdallah nevěděl, co se s ním děje, a mohl se teprve vzpa-matovati, když se octl provázen a hnán jsa velikým davem lidu, blíže královského paláce a uslyšel slova: „Doveďte toho zloděje před sultána!“
„Ó, Abdallahu z moře!“ pravil potichu. „Tys mluvil pravdu: není na světě štěstí stálého a nezáleží v bohatství! – Nyní, kdy jsem myslil, že sedím v lůně štěstí, tu mě vrhá do propasti bídy a strasti. Ale Bůh jest veliký a spravedlivý! On nedopustí, abych trpěl nevinně. Velebeno budiž jeho svaté jméno!“
Sultán zpozorovav shon lidu před svým palácem, tázal se, co je toho příčinou. Přivedli k němu kupce a ubohého rybáře, a přednosta bazarů, právě ten kupec, jemuž Abdallah své klenoty prodával, mluvil takto: „Ó, králi světa, byl jsem tak šťasten, že jsem polapil zloděje, jenž ukradl královně šperk. Viz, tuto stojí před tebou, a zde jsou klenoty; mohou náležeti jenom královně, neboť jim není rovno!“
Sultán poručil svým služebníkům, aby se otázali sultánky, jsou-li to její klenoty. Sultánka se podivila jejich kráse, avšak pravila, že její šperk opět byl nalezen a krásou těmto že se nevyrovná. Prosila sultána, aby majetníka propustil na svobodu, poněvadž do takových nesnází přišel její vinou. Zapomněla prý ohlásiti, že svůj šperk opět má.
Uslyšev to sultán, velmi se rozhněval a pravil ke kupci a ke všem, kdož jej doprovázeli: „Nestydíte se, že jste nevinnému muži spílali zlodějů? Chci, aby se v mé zemi jednalo s každým spravedlivě, buď on bohat nebo chud. Ale Bůh, jehož jméno velebeno budiž, může chudého z prachu povznésti, neboť moc jeho jest veliká. On mohl i tomuto muži požehnati a oči mu otevřití, aby viděly poklady moře nebo zdmě, neboť on jest nejvýš dobrotivý. Jak jste mohli tedy, pokud jste se po všem tom nevyptali, toho muže trýzniti a míti za zloděje? Kliďte se mi s očí a budouc-ně jednejte moudřeji.“
„Alláh budiž veleben!“ pravil rybář potichu, co ostatní rychle se klidili.
„Boží požehnání je s tebou, rybáři, neboť Alláh dal ti veliké poklady; jen mi pověz, jak jsi jich nabyl?“ pravil k němu sultán.
„Panovnice věřících,“ odpověděl Abdallah, „nechtěl jsem sice svého tajemství nikomu svěřiti, nežli svému příteli pekaři; ale ty máš moc nad svým otrokem, a proto poslyš můj příběh.“
A rybář vypravoval všecko podle pravdy, kterak byl chudý a osudem stíhán, že po čtyřicet dní ani rybičky neulovil a se ženou a dětmi živ byl jenom dobrotou pekařovou. Ale kterak v Boha doufal a k němu se modlíval, aby k němu obrátil opět svou tvář, a kterak nalezl konečně štěstí v podobě Abdallaha z moře.
Sultán pozorně poslouchal, a pak pravil: „Požehnán budiž muž, nad jehož hlavou Alláh slunce své milosti nechává svititi a jej daří takovými poklady, jaké ti přináší tvůj přítel z lůna moře. Nesluší se ti déle mezi lidem býti živu – povýším tě za velmože své říše, neboť takové vyznamenání přísluší tobě proto, žes v nouzi naději svou kladl v Boha, jehož moc jest veliká, a žes nebyl netrpěliv, když ti svou tvář tak dlouho zakrýval.“
„Panovniče věřících!“ pravil rybář po krátkém přemýšlení, „tvá milost jest veliká; ale nehněvej se na mne, nepřijmu-li hned, co mi nabízíš, a poslyš, co ti na svou omluvu řeknu. – Můj přítel Abdallah upamatoval se na to, co psáno jest: ‚že štěstí člověka nezáleží v bohatství´. – Toho jsem dnes zkusil – bylo to právě bohatství, jež by mne bylo skoro v záhubu přivedlo, kdyby nebyla moudrost tvá zahanbila falešné žalobníky. Alláh budiž veleben, že mi dal pokynutí, abych nespoléhal na poklady! – Dovol; mi tedy, abych zůstal tím, čím jsem, a též své děti abych přivykal práci a mírnosti. O poklady však, jež mi přítel můj přináší, sdíleti se chci s chudými, jakož to činím s pekařem, neboť jsem byl chudý a vím, co to jest; lačněl jsejrn a umím si toho vážiti, když nás přítel sytí.“
Slyše jej sultán takto mluviti, podivil se a pravil: „Ano, tobě tvé jméno právem patří, neboť Abdallah znamená tolik co ‚sluha boží´. Já se též nazývám Abdallah; sluhové boží jsou však bratři; tedy mne obejmi, bratře můj, a zůstaň mým přítelem, neboť jsi hoden, abys jím byl; tys nejhodnější muž, kterého znám.“
Dobrý Abdallah byl všecek udiven a pomaten milostí a dobrotou sultánovou, ale za všecku tu milost chtěl se též prokázati vděčným, a proto prosil za dovolení, aby směl nejkrásnější drahokamy, které budou zítra v košíku Abdallaha z moře, vyhledati za šperk sultánce. Sultán rád svolil a s lehkým srdcem pospíchal rybář domů. Tam zastihl již pekaře, jenž ulekán a zarmoucen nehodou, která se Abdallahovi stala, pospíšil, aby jeho manželku a děti potěšil; neboť nebyli se ještě dověděli, jak šťastně se všecko obrátilo. Tím větší byla radost všech, když nenadále přišel, a neméně se radovali z laskavosti a milosti sultánovy.
Jeho manželka však pravila, a pekař s ní souhlasil: „Tys učinil dobře, Abdallahu! Nebudeme se ve štěstí vynášeti. Alláh nám požehnal, neboť jest nejvýš dobrotivý, avšak i my chceme šířiti vůkol sebe požehnání, neboť k čemu by nám byl Bůh v lůno naše položil ty poklady? Ale on nám je může opět vzíti, neboť jeho moc je veliká, a protož se nepoddáme zahálce a rozkošnému životu.“
Po tomto moudrém rozhodnutí usnuli všichni v klidu, jehož poskytuje vědomí dobrého skutku, a spali, až nový den Abdallaha opět k jeho příteli zavolal. Ten ani dnes nemeškal a na jeho zavolání přišel a naplnil jeho košík opět nejkrásnějšími klenoty. Pak se posadili na břehu a přátelsky spolu rozmlouvali. Rybář vypravoval svůj včerejší příběh, a Abdallah z moře zvolal: „Veleben budiž Bůh, že jsem se nestal svými kalněny příčinou tvého neštěstí, neboť takový dar člověku často přivodí záhubu. Ty víš, že jsem tě na to upozornil.“
„A tys měl pravdu, Abdallahu z moře. Ale tvé pokynutí, jako to, jež mi Alláh včera dal, nepřišlo u mne na zmar, nýbrž učinilo mě moudřejším.“
A potom mu vypravoval o nabídnutí sultánově a o svém předsevzetí, zůstati ve svém stavu a udíleti ze svého nadbytku těm, kdož trpí nouzi. Jeho jmenovec velmi jej proto chválil a pak mu vypravoval všelicos o divech moře a o životě v jeho hlubinách, kde se hemží nesčetní tvorové, od největší velryby až k nejmenšímu korálu, o bylinách a kamenech, jež v neskončené kráse Bůh tam dole byl stvořil. Rybář žasl a zvolal s úctou: „Bůh jest veliký, budiž jeho jméno velebeno! Tys šťasten, příteli, že všecky tyto krásy vidíš a zároveň i krásy země znáš!“
„Kdybys si toho přál, příteli,“ odpověděl Abdallah z moře, „vezmu tě tam dolů s sebou, abys vlastníma očima spatřil, o čem ti vypravuji. Mám masť, kterou se potřeš a vlny ti neuškodí. Budeš se moci bez překážky na dně mořském procházeti.“
„Děkuji ti, Abdallahu z moře; avšak jakkoli se nebojím, přece myslím, že učiním moudřeji, nepůjdu-li do živlu, jehož mi Bůh nevykázal. Také se mi zdá, že se tobě lépe líbí v chladných vlnách nežli zde na zemi. Tak by se vedlo i mně, bratře můj!“
„Máš pravdu, i nechci dále na tebe doléhati. Ten nárůdek tam dole míním děti moře, je také plémě veselé, příliš rozpustilé. Vysmívali by se ti tam asi, protože ti příroda odepřela naši nej-krásnější ozdobu – ohon!“
Abdallah se této ješitnosti svého přítele usmál a nebyl nikterak nespokojen, že byla: k němu příroda méně štědrá. Tak se rozešli jako nejlepší přátelé.
Po celý rok trvaly tyto denní schůzky, a rybář vyměňoval po celý rok ovoce za klenoty. Jednoho dne však zpozoroval, že jeho přítel je zamyšlenější než obyčejně. Na otázku, co mu chybí, odpověděl: „Milý strýce, truchlím, neboť to bude posledně, co se ujjidíme. Můj král mi velí, abych táhl do dalekého moře, a zve mě k veselé slavnosti. Bohužel, nebudu již moci sem se vrátiti.“
„Ó, Abdallahu z moře, ty mě lekáš! A jaká je to veselá slavnost, k níž odcestuješ?“
„Budeme slaviti úmrtí jednoho prince.“
„Jakže, a to nazýváš veselou slavností?“
„A což to nečiníte i vy na zemi? Či máte pozemský život tak rádi, že se netěšíte, vrací-li se duše do svého vlastního domova, aby meškala u Boha?“
Abdallah ze země při této otázce oněměl a zahanben si přiznal, že lidé myslí mnohem méně na svůj skutečný domov a na návrat do tohoto pravého domova, než by toho bylo třeba. – Abdallah z moře však pokračoval: „Poněvadž je to naposled, co k tobě přicházím, tedy mi pověz, bratře, čeho si ještě přeješ anebo potřebuješ; rád ti to z mořského lůna přinesu.“
„Příteli,“ odpověděl rybář, „dal jsi mi tolik, že bych už dávno nic nebyl potřeboval, neboť jsem se stal moudřejším a pamatoval na časy, kdy tvá dobrota mi nebude moci zahynout dáti. Mám dosti pro sebe a pro svou rodinu, neboť jsem se nestal pijanem ani marnotratníkem; mám též dosti pro chudé a nuzné. Jenom toho lituji, že tě již nebudu vídati, neboť jsem se mnohému od tebe naučil. Nechať Alláh ti požehná za všecko dobré, cokoli jsi mi učinil.“
Rybář podal svému příteli vděčně ruku, načež Abdallah z moře se slovy: „Buď moudrý a budeš šťasten!“ zmizel v mořské hlubině.
Po této rozmluvě rybář svého přítele již nikdy nespatřil. Často sice chodíval k mořskému břehu a volával: „Kde jsi, Abdallahu z moře!“ avšak nikdy se již nevynořila poctivá tvář jeho přítele z mořské prohlubně. Avšak byť i zmizel jeho zrakům, zůstala přece v srdci rybářově na vždy napsána všecka moudrá naučení, která mu dal. V jeho domě panoval sice blahobyt, nikoli však přepych, a štěstí a spokojenost, jichžto se dosáhne užitečnou činností, bydlily tam až na konec.
Sultán jej navštěvoval často a ještě častěji proň posílal, a rybář mu pak všecko vypravovati musil, co od Abdallaha slyšel a čemu se od něho byl naučil. Pokud byl živ tak i on na to pamatoval, že se jeho duše musí někdy navrátiti k Bohu a proto se snažil moudře a spravedlivě vládnouti.
Pekař pak a Abdallah zůstali nejvěrnějšími přáteli a často vzpomínali dnů nouze, kdy rybář stával opodál, nemaje, zač by koupil chleba pro sebe a pro svou rodinu. Teď mohl nasytit a obveselit tolik hladových. – Oba přátelé, rybář i pekař často vo-lávali:
„Bůh jest veliký! Bůh jest nejvýš dobrotivý! Jeho svaté jméno budiž velebeno!“