Tisíc a jedna noc

Vůl a osel.

Byli vůl a osel, a ti stáli pospolu v jednom chlévě. Vůl, jako všichni volové, musil sobě svou píci vydělávati těžkou prací; osel pak měl se dobře a pohodlně; neboť v Arábii nejsou oslové líní a tupí a jenom k tomu dobří, aby vozili lehká břemena. Nikoli, tam ve své vlasti jsou ohniví a silní a proto se jich používá nejvíce k jízdě.
Tak byl i náš osel jezdeckým koněm svého pána, který jej také choval jako koně. Každého dne byl osel hřebelcován, dostával dobrou píci, a jiné práce neměl, než nositi svého pána, když konal nějakou cestu.
A poněvadž se vedlo našemu oslu tak dobře, litoval ubohého vola, jehož osud se mu zdál býti nesnesitelným.
„Jaké to máš živobytí!“ říkával mu často. „Po celý den se těžce lopotíš a večer dostáváš pouhou slámu a nechutné boby. Toho bych věru nesnesl.“
„Ach, ovšem,“ přisvědčoval vůl, „mám to krušné živobytí.“ Tak vzdychával ačkoli dříve mu ani na mysl nepřipadlo, že by se snad měl zle.
„Kdo pracuje, ten vždycky má
od čeho živu býti,
a hlad jen toho trápívá,
kdož pracovat se štítí.“
To je dobré a pravdivé přísloví. Vůl posavad tahal za provaz a měl se při tom dobře, a u večer, když ho zavedli do chléva, chutnaly mu boby a sláma tak dobře, jako lidem pečené a koláče. Ale teď, když ustavičně slyšel jak ho osel lituje, zdál se mu najednou jeho život bídným. Jho jej tlačilo, a boby mu nechutnaly. Závistivě pohlížel na osud oslův.
„Ano, lidé jsou na mě zlí,“ pravil. „Toť neslýcháno, jak se mnou nakládají. Jsem jim přece tak užitečný a potřebný a zasluhoval bych vskutku jejich vděčnosti!“
„To jsem vždycky říkával,“ přisvědčoval osel. „Ale kdo je tím vinen, že se to všecko tak stalo? – Příteli vole, mám-li ti říci pravdu: ty sám! Kdo se dá pokojně mrskati bičem, zasluhuje, aby byl bit bejkovcem. Vidíš, tak smýšlejí lidé, naši páni, a vlastně nemají nepravdu! Čím trpělivěji snášíš, tím více na tebe naloží. Proč jednou nevstaneš a neukážeš jim, že za něco stojíš? Pohlédni na mne! Nikdo se neopováží, něco takového ode mne žádati. – Proč? – Protože vědí, že bych toho všetečku, který by se toho opovážil, hezky zkrotil!“
„Brum, brum!“ odpověděl vůl, „ale, příteli osle, pověz co mám dělati?“
„Co? – Ale to je prosté. Až zítra přijde pacholek, aby tě zapřahal do pluhu, kopej kolem sebe a dupej, zkrátka, ukazuj všelijak svůj hněv a svou nevoli. Tluc a trkej, třeba-li, rohama. Příroda tě opatřila dostatečnými zbraněmi, jimiž si můžeš zjednati úctu. Proč jich neužiješ? – Když pak tě večer přivedou nazpět do chléva a budou tě chtít uvázat, začni zase tak. Nasypou-li ti však bobů a zastrčí-li ti slámu, očenichej to i ono a nech to stát. Pcslechneš-li té rady, věř mi, že se ti brzy povede lépe, a budeš mi děkovat!“
„Brum, brum! Ano, milý osle, myslím skutečně, že máš pravdu,*4 pravil vůl, „já tvé rady poslechnu.“
A jak řekl, tak učinil. Když ráno přišel pacholek, aby jej vyvedl do práce, zařval vůl strašlivým hlasem, mrskal ohonem a dupal.
„Aj, co pak to vyvádí?“ pomyslil si pacholek; „snad už nechce poslouchat? Já ho naučím!“
Napřáhnuv beze všech okolků bič, dal zpurnému volu několik notných švihů. Vůl pozbyl poněkud odvahy a již byl na váhách, nemá-li vzíti na sebe raději opět staré jho; avšak pohled oslův ho popudil k novému vzdoru. Jen s největším namáháním podařilo se konečně pacholkovi, zapřáhnouti jej do pluhu.
Venku na poli to nešlo ani o chlup lépe. Vůl nevyoral ani jedinou brázdu podle obvyklého pořádku, nýbrž neustále řval, škubal sebou, rozrýval svými rohy půdu a strašně řádil. Nejhůře bylo však večer, když ho vedli do chléva. Místo, co by ochotně podával rohy, aby jej pacholek mohl uvázat, obrátil se proti němu hrozivě, tak že pacholek volal o pomoc, boje se, aby ho vůl na rohy nenabodl.
Několika mužům podařilo se konečně, zuřivce zkrotit. Pak mu nasypali bobů a zastrčili slámu.
„Ale zvířátko,“ pravil při tom pacholek vlídně, „co pak se ti stalo? Snad se ti nepřihodilo něco zlého, že jsi najednou tak zlý? Na, mazec se, snad ti bude lépe! Vždyť jsi býval vždy mým dobrým a poslušným hovádkem. Snad jsi měl hlad.“
I, ano! – Ale pacholek velice se mýlil, když myslel, že tou vlídnou řečí vola udobří. Vůl odpověděl zuřivým: bů! bů! a očichával pak nozdrami hrdě nadutými s pohrdáním hubenou stravu. Ani sousta nepožil, ačkoli mu to bylo těžko, nýbrž hodil sebou hladov na slámu k nočnímu odpočinku.
„Vidíš,“ pravil osel, když pacholek odešel, „tvé poměry už se jinačí. Lidé se tě již bojí a dostávají úctu. Nepřišlo čtvero mužů, aby tě přivedli do pořádku? Budeš-li pokračovat, jak jsi podle mojí rady začal, půjde to pořád lépe.“
Vůl odpověděl, že je pevně odhodlán tak učiniti, a opravdu po celou noc se ani nedotkl stébla slámy, ani bobů. Když nazítří ráno pacholek opět přišel, nalezl skutečně ještě všecko jako včera.
„To ubohé hovado je skutečně nemocno!“ pravil, vrtě hlavou. „Dnes ho nechám, aby si odpočinul, snad mu bude zítra lépe!“
Takto dosáhl vůl skutečně svého účelu. Nechali ho v chlévě pohodlně odpočívati a kromě toho dali mu dobrého sena a ječného nápoje, aby se opět posilnil.
Ale teď poslyšte dále, jak se vedlo oslu! Práce, kterou prve vůl dělával, musila nevyhnutelně býti udělána; pole musilo býti v určitý čas zoráno, všechen ostatní tažný dobytek měl už své hojné zaměstnání. Co tu dělat? Pán a pacholek chvíli se rozmysleli, ale pak byl beze všech okolků pan osel vyveden z chléva a zapražen ke pluhu.
Ó, jak se to jeho hrdopyšné krvi příčilo! Ale nic nepomohlo jeho zdráhání. Pacholek byl již volem dopálen a mrskal nemilosrdně hluboce uraženého ušáka.
„Dosti dlouho jsi lenošil,“ pravil, „teď se zase jednou trochu namáhej!“
Nic naplat, osel se konečně musil poddat a tahati pluh.
Vidíš? Toť spravedlivý trest těch, kdo pokojné a skromné mysli pobuřuje, aby vzdorovaly přírodě a zákonu. Učiní samy sebe nešťastnými.
Tak se vedlo našemu oslu.
A volu? Ó, toho chudáka ten žert mrzel ještě více! – První den arci slavil vítězství, neboť nyní vedl knížecí život, jehož dříve oslu záviděl – ale ten dlouho netrval. Neboť když se choval i příštího dne tak nezpůsobně a bobů se nedotýkal, ano, když pacholek opět své kamarády na pomoc zavolal, poněvadž se vůl i na zemi roztáhl a bičem se nedal pohnouti, aby vstal, pomyslili konečně všichni, že opravdu jest nemocen, a že by bylo nejlépe, aby byl co nejdřív – poražen.
Ubohý vole, kéž bys ses toho byl nadál! Ale to mu ani ve snách nenapadlo. Slepě se uvrhl do záhuby.
Vám pak to budiž výstrahou. Pamatujte si dobře: nikdy nestane se neposlušností a vzdorem z vola jezdecký kůň. A protož vám radím, nenásledujte příkladu ani mého osla, ani mého vola!