Vlk a pastýř

Pastýř vyháněl stádo ovcí na louky. Bylo mu líto živit ovčáckého psa,
sám ve dne zastal jeho práci a v noci se zabalil do houně a poblíž
svých oveček i spal.
Jednou si povšiml, že jeho stádo sleduje zdálky vlk. Kam šly ovce,
tam šel vlk, byl stále poblíž, ale nikdy tak blízko, aby mohl ovečce
ublížit.
Trvalo to několik dní a pastýř si pomyslel: „Zbytečně vlka podezírám.
Potravu si obstarává jinde a k mému stádu se chová jako
ovčácký pes. Zaslouží si, abych mu důvěřoval.“
Příští den musel pastýř za nákupy do města. Nechtělo se mu
zahánět ovce do vsi, vždyť se do večera vrátí…
A tak přivolal vlka, svěřil mu stádo, které už tak dobře znal,
a bezstarostně se vydal do města.
A vlk? Vlk počkal, až pastýř zmizel za posledním kopcem, a dobrou
polovinu stáda zadávil.
Pastýř se vrátil před večerem. Spatřil tu pohromu, kterou vlk po
sobě zanechal, ale protože byl rozumný, nespílal vlkovi, ale vyčinil
sám sobě.
„Patří mi to,“ přiznal si smutně. „Jak jsem jen mohl důvěřovat
vlkovi, který se chová jako ovčácký pes!“

A to je rada pro každého důvěřivce,
který se potká s chamtivcem
a svěří mu svůj majetek do úschovy.