Vosa

Jen co sluneční paprsky dopadnou na orosená stébla trávy, už vylétám ze svého hnízda a vydávám se za potravou. Celý den sháním to nejlepší, co jen lze, abychom se já a moje rodina měli dobře. To je pro mě to nejdůležitější.
Naše hnízdo je umístěno pod otvorem, jímž prochází světlo do obydlí zvláštních tvorů říkajících si lidé. Myslím že tomu otvoru říkají "okno" , ale to je teď nepodstatné. Na těchto lidech je zvláštní už jen to, že my jim rozumíme, ale oni nám ne. I když, nesmím se divit, oni někdy nerozumí ani sami sobě. Někteří se po náš často ohání nějakou plácačkou, nebo jak se ta věc jmenuje, a bojí se nás. Utěšují se tím, že my se jich bojíme mnohem víc. A to je pravda. Lidé jsou nebezpeční a nepředvídatelní. Ale my jim nic udělat nechceme. Opravdu. Chceme jenom nerušeně přežívat vedle sebe. Do doby, než nám něco udělají.
Byl krásný slunečný den. Takový ten den, kdy se vám nic nechce dělat. Kdy byste si nejradši sedli na kraji lesa, zůstali sedět a jenom pozorovali, co se kolem děje, nebo spíš neděje. To ticho a ten klid, který vás pohlcuje. Nejde ale zůstat celý den sedět. Musí se shánět potrava, protože jen co pominou tyhle krásné slunečné dny, listí opadá ze stromů a slunce budeme vídat stále níž a níž, přijde zima. To je pro nás kruté období. Musíme se jen k sobě tisknout v hnízdě a třepotat křídly, abychom neztuhli zimou, přežili a až se ze země ztratí bílý povlak, mohli zase vylétnout z hnízda. Škoda jen, že se to nedá zažít vícekrát.
Jak tak sháním potravu, musím se občas trochu vzdálit od svého domova, abych našla to nejlepší. Tak se vzdaluji i teď. Vyletím z hnízda, obletím lidské obydlí, proletím lesem, vyletím na louku. Na louce se rozprostírá tolik květin v tolika odstínech šedé, až se tomu nechce věřit. Zasním se o delším černobílém životě. Podívám se na nebe. Tak si říkám, že by bylo hezké vyletět až do nebe. Nastartuji svoje křídla na tryskový pohon a letím k nebi. Vysoko, víš, ještě víš,...Nejde to. Po chvíli unaveně sklopím křídla a vzdávám to. Musím se smířit s tím, že jsem vosa a ne hvězda. Pro mě obloha není. Myslím že k nebi ani doletět nemám šanci. Čím víc se přibližuju nebi, tím víc se mi samo nebe vzdaluje. Ze země je po mě nebe obloha. Z oblohy slunce. Ze slunce? To by asi byla mléčná dráha. Někdy je nebe prostě nedosažitelné.
Nasbírám trochu té potravy a letím zpátky. Proletím lesem, přiletím k lidskému obydlí, ale co to? Kde je moje hnízdo? Kde je má rodina? Kde je můj život?
Z lidského obydlí vyjde lidské mládě. Dítě. Když mě spatří, hrozně pisklavým dětským hlasem zakřičí: "Mamí, je tu ještě jedna vosa. Půjdeš ji zabít?". Zabít? No to tak, já ti dám. Uletím ti! Vyjde maminka "Nene, zlatíčko. Stejně tu už nemá hnízdo. To je v popelnici zabalené do odpadkového pytle. Už nám nic neudělají!". Cože? Už? Ale my vám nikdy nic neudělaly! Teď je moje rodina mrtvá. Vyhozená společně s hnijícími odpadky a slepými červi. Hrůza. Vzali mi rodinu. Zabili mi všechno, co jsem měla. Teď bych měla letět a pobodat je za to. Ale to neudělám. Nejsem přeci člověk a netoužím po pomstě. A nechci způsobit bolest dítěti. Pro každou matku je hrozné slyšet pláč svého dítěte. Ať už matku lidskou, nebo zvířecí. I když jsem ztratila své všechno, zachovám si jistou důstojnost.
Slunce už třikrát z oblohy zmizelo a zase se objevilo a já stále oblétávám okolí. Hledám svoji rodinu. Přilétávám stále na místo, kde jsme měli hnízdo v naději, že se má rodina vrátí. Že je tam najdu. Tam, kde pro mě byl střed celého světa. Jsem vysílená a steskem k smrti skoro utrápená. Prolétávám okolí. Až najednou, další hnízdo!! Třeba tam najdu svoji rodinu. Vletím dovnitř a.......
CHRAMST!!!!!!!!!
Cizí vosy mě zabily. Nemohou si dovolit, živit sebe i cizí vosu. Protože napřed musí uživit svoji rodinu a pak až mohou myslet na ostatní. Což zcela chápu.