Vosy, špačci, mezek a starý sedlák

Starý sedlák měl velkou vinici na kopci a jediného pomocníka.
Byl to hubený trpělivý mezek, který tahal pluh i měchy s vodou
na zalévání, a když došlo ke sklizni, nosil na hřbetě koše hroznů
z vinice do vsi.
Jednou přišlo veliké sucho. Ani rosa k ránu nepadla. Žízní trpěli
i špačci a vosy. Dřív se sedlákovi vyhýbali, ale teď přiletěli s prosíkem.
„Dej nám napít,“ křičeli špačci, „a my ti za to budeme pomáhat.
Budeme hrabat a kypřit půdu kolem keřů a opatrovat hrozny před
jinými ptáky.“
„Dej nám napít,“ bzučely vosy, „a my budeme létat kolem vinice
a svými žihadly zaženeme každého zloděje!“
Ale sedlák zavrtěl hlavou. „Když bylo vody dost, nikdy jste za
mnou nepřišli,“ povídá. „To jste spíš tajně chodili na mé hrozny.
Proto ani teď ode mne nic nečekejte. Tu trochu vody, co mám, dám
svému pomocníkovi, který je tak trpělivý, že o ni ani nežádá.“
A pak špačky zaplašil a vosy rozehnal a o vodu se rozdělil se
svým věrným mezkem.

Protože věděl,
jakou cenu mají sliby
lhářů a nevítaných pomocníků.