Alenčin paradox Lucie Šimánková

„Tak… a teď zavři oči!“
Zavřela jsem oči. Jsem ochotná vyzkoušet prakticky cokoliv, jen
abych našla další otevřený zlom. Třeba sedět na hliněné podlaze
v malém dřevěném přístavku na dvorku karlínského činžáku a pokoušet
se meditovat mezi harampádím, na které léta sedá prach.
Uvízla jsem totiž v Karlíně, který sice vypadá navlas stejně jako ten
kus Prahy, co tak důvěrně znám, ale přece jen se od mého zažitého
normálu trošku liší.
„Nech své myšlenky volně plynout. Oči měj pořád zavřené a pamatuj,
že správně vidíme jen srdcem,“ radila mi Karin.
Pochyby o tom, že se hodlám věnovat ponoru do svého nitra pod
vedením mluvící mainské mývalí kočky, se – dlužno dodat, že ne
moc úspěšně – snažím vytěsnit už od chvíle, kdy jsem Karin poprvé
potkala. Seděla tehdy na nevysoké zídce na tomto dvorku, zaujatě
četla Exupéryho Malého prince (má pro něj očividně slabost) a okázale
si mé maličkosti nevšímala. Teprve když jsem v náhlém osvícení
mysli slíbila Karin za pomoc sud plný sardinek (ó díky, Narnie),
přesvědčila jsem tuto jinak nedůtklivou kočičí intelektuálku ke
spolupráci.
„Podrž si v mysli vizi svého světa, kam se chceš vrátit. Natáhni
ruce a dotkni se nějakého předmětu před sebou. Pokud bude
z tvého světa, určitě to poznáš.“ Tato ultimátní soukromá skládka,
nebo chcete‑li nesourodá hromada nepotřebností, měla být podle
Karin pečlivě budovanou sbírkou věcí „odjinud“. Víc mi toho
ovšem prozradit nechtěla. Ani za další dva sudy sardinek.
„Soustřeď se na svůj vnitřní zrak a v žádném případě nepoužívej
oči, tkanina reality jim uniká a jen by tě zbytečně pletly.“
A tak jsem se pekelně soustředila, poslepu prohrabávala kupu
věcí pochybného původu a doufala, že má Karin pravdu. Po chvíli
bezradného přehazování věcí sem a tam jsem narazila na něco zajímavého.
Na menší knihu v pevné vazbě, která mi krásně vplula do
dlaně. Pod rukou mi jemně pulsovala, až to brnělo v konečcích prstů.
„Mám!“ zajásala jsem.
„Hmm, zajímavá volba klíče,“ zhodnotila Karin můj úlovek. „Zvolit
pro návrat zlom na veřejném místě, je nezvykle… důmyslné.“
Něco ve způsobu, jakým to Karin řekla, mi nahnalo husí kůži.
Nezbývalo mi nic jiného než Karin důvěřovat a doufat, že tím veřejným
místem snad nemyslela onen osvědčený způsob, jak se dostat
na britské Ministerstvo kouzel.
O cestování mezi rozklíženými realitami toho vím fakt málo.
Vysvětlovat, že jsem propadla náhodným zlomem – a ještě navíc
absolutním omylem – je marné. Podle Karin je potřeba mít: za
prvé klíč, který průchod bránou otevře, a za druhé úmysl – jakýsi
dostatek koncentrované vůle k přemístění, jinak by člověk v pořádku
neprošel na druhou stranu.
Já trvám na tom, že mě to zrcadlo v té Bílé labuti naprosto zlomyslně
vcuclo, zcela bez klíče a bez úmyslu. Prostě jednu chvíli
jsem stála PŘED ním, dotkla se svého odrazu v něm, a přesně
v tom okamžiku – jsem se ocitla tady ZA ním.
Jak je toto možné? Na tuhle otázku Karin pokaždé odpoví netrpělivým
zašviháním ocasu a sdělením, že zrcadla jsou prostě
zrádná – a tím to celé hasne, protože z ní nic víc nedostanu.
Takže… klíč by byl. I ten jednoznačně pevný úmysl je jasný.
Chci domů tak moc, až mi onen (údajně zázračný) knihoklíč vibruje
v rukou. Tahle tak trochu jiná „Praha za zrcadlem“ se mi už
pěkně zajídá svou liduprázdností. Pokud tu nějací lidé žijí, jsou
to pouhé bledé stíny, které mě minou bez povšimnutí. Karin i já
máme barevnou škálu v pořádku, což mě utvrzuje v domněnce,
že je Karin zkušená cestovatelka mezi zlomy reality, která si prostě
našla klidné místo na čtení knih, kde ji nikdo neruší. A tak
mě vlastně ani moc nepřekvapilo, když mě zavedla do Ústřední
knihovny na Mariánském náměstí. Zůstala stát před vstupem do
hlavní haly, kde se tyčil legendární velký sloup z knih.
„Tak tady to je,“ oznámila mi.
Kolem nás se míhaly bledé stíny návštěvníků knihovny a nechyběla
ani řada stínových turistů, kteří si fotili knižní sloup. Jde
o umělecké dílo, které se proslavilo na sociálních sítích. Správně
se nazývá IDIOM a má symbolizovat nekonečnost vědění, jak mě
poučila Karin. Když jsem se zeptala, co je na hromadě úhledně vyrovnaných
knih tak extra, že si to fotí turisté, významně propnula
celé tělo a zdvihla ocas do pozoru.
„Ten vnitřek přece!“
Nahlédla jsem přes rameno stínovému turistovi, který byl právě
na řadě. Kniha‑klíč v těsné blízkosti Idiomu spokojeně vrněla
a citelně se rozehřívala.
„Pořád nechápu, co je na tom tak extra. Vidím jenom knížky.
Hromadu knížek, všude…“
„Uvnitř jsou dvě zrcadla nastavená proti sobě, víš to? Ukázkový
násobný zlom reality jako vyšitý! Málokoho napadne doopravdy
vlézt dovnitř, aby aktivoval bránu. Vždycky jen nakouknou, vyfotí
si to a pustí dalšího v řadě za sebou.“ Karin spiklenecky přivřela
oči do malých škvírek: „My nebudeme takoví slušňáci. Ale pamatuj,
zrcadla jsou zrádná.“
Stíny turistů vedle nás bledly. Oni sami nebyli schopni nám nijak
ublížit, ačkoliv na jejich tvářích bylo patrné rozhořčení. Možná
kvůli tomu, že jsme s Karin drze předběhly frontu, která se stáčela
až k rohu budovy venku na ulici. Možná už tušili, že dojde ke zneuctění
uměleckého díla jako takového.
Karin si jich nevšímala. Jen mi připomněla: „Aleno, hlavně nezapomeň
na ten intenzivní úmysl!“
Trochu rozpačitě jsem se průrvou Idiomu vsoukala dovnitř, obtěžkána
dost velkými obavami, abych sloup snad nějak neponičila.
Hlavně jsem doufala, že zrcadlo pod mou vahou nepraskne. Uvnitř
bylo trochu těsno. Podle pokynů Karin jsem knihu‑klíč opatrně
položila na zrcadlící se plochu pod svýma nohama.
Zrcadlo neprasklo.
Jen se trochu zakalilo kouřovou perletí.
Rozhořčené stíny turistů zmizely za stěnou magického dýmu,
přesně v tom samém okamžiku, kdy i Karin nečekaně skočila
dovnitř a položila svou tlapku na knihu‑klíč.
PUK.
Zlom.
PUK.
A šup – byly jsme zpátky v mém barevném světě. Jenže něco
bylo špatně, ukrutně špatně.
„Aleno, tys to pěkně zkonila! Vždyť jsme si vyměnily těla!“ nadávala
Karin mým hlasem a byl div, že nezbořila sloup vědění, jak se
drala ven. Nezvyk na nově nabyté končetiny lidské délky dělal svoje.
Karin se proto vypotácela ven s elegancí slona v porcelánu.
Já zamňoukala: „Mňauuu‑já!?“ Mainské mývalí kočky v mé
domovské realitě nemluví. Obvykle.
„Jasně, že ty! Musela ses podívat na můj odraz v zrcadle v okamžiku,
kdy jsem se dotkla klíče! Kolikrát ti mám opakovat, že…“
„Mňáá‑Zrcadla jsou zrádná?!“
Z hlavní haly knihovny vykoukl knihovník: „Slečno, tiše prosím,
rušíte ostatní čtenáře! A ta kočka, tu prosím ven! Nebo alespoň do
přepravky!“
Karin se zamračila při slově přepravka a zdálo se, že vybuchne vzteky,
ale já se ve svém kočičím těle významně otřela o její lidské nohy,
abych připomněla, jak se věci mají. Karin si zhluboka povzdechla
a zvolila lehce provinilý výraz, který knihovníka dostatečně uklidnil.
Jakmile knihovník zase zmizel v hlavní hale, natáhla se Karin na
dno Idiomu pro knihu, která byla naším klíčem k tomuto světu.
Vybrat si k cestování mezi světy titul Teorie relativity a jiné eseje
od Einsteina asi nebylo nejšťastnější, ale co nadělám? Vykašlávat
chlupy vážně není žádná hitparáda.
„Jak se vrátíme do normálu?“ Upřela jsem pronikavý pohled
svých žlutozelených očí na Karin, která si v lidském těle pořád
ještě počínala trochu nejistě.
Karin pokrčila lidskými rameny: „Knihoklíč je bez odezvy. Dočista
hluchý.“
Poprvé, co ji znám, vypadala bezradně.
„Musíme najít nový,“ rozhodla Karin, „takový, co nás vezme
zase zpátky.“
„Mňau‑áááno,“ zívla jsem. Co dál? Prohlížela jsem si tituly, ze
kterých se skládal IDIOM.
Karin si dala ruce v bok: „Takže… jsme přece v knihovně. V podstatě
stojíme na dosah univerzální sbírce knihoklíčů. Musí existovat
nějaká cesta –“
„Cesta. No, jasně! Cesta tam a zase zpátky?“ opáčila jsem. „Jako…
že potřebujeme jít tam a pak zase zpátky, ale tentokrát správně?“
Karin se začala ďábelsky usmívat, podle všeho jsme obě měly
na mysli stejnou knihu, která by nás mohla vytáhnout z téhle
šlamastyky.
Vypůjčit si jeden výtisk Hobita a vsoukat se s ním zpátky do
Idiomu už pak byla hračka.
PUK.
Zlom.
PUK.
Perleťová mlha se rozplynula během vteřinky.
Karin zamňoukala.
A já vyhrkla to první, co mi při pohledu na tebe, vážený čtenáři,
přišlo na jazyk.
„Jsme tu správně?“