Šťastný princ Jana Přikrylová

Kráčel po ulici Albemarle, jako by mu patřila. Jak taky jinak. Elegantní
hůlka vyťukávala na dláždění dynamické staccato. Smrad
Temže mu nyní byl vůní domova, stejně jako kobylince kolem
zaparkovaných kočárů nebo pach zpocených, vyšňořených matron
na večírcích. Prošel dveřmi klubu a sotva dosedl do hříšně
pohodlného křesla, kývl na obsluhu. Mladý číšník přinesl dnešní
nabídku, místo aby však v tichosti odešel, jak se na správného
sluhu sluší, přejel jej ostrým, zkoumavým pohledem.
„Jste skutečně tak nad věcí, jako vaše postavy, nebo je to jen
póza?“ zeptal se drze.
Oscar k němu v první chvíli užasle vzhlédl, hned se však ovládl
a nasadil svůj pokřivený úsměv.
„Co bys řekl, hochu?“
„Řekl bych, že jste ve skutečnosti nešťastný.“
„Myslíš si, že tenhle slavný panák, co tvoji roční výplatu zvládne
utratit za jeden oblek, je nešťastný?“ ušklíbne se na něj vyzývavě.
„Žádný člověk přece není tak bohatý, aby si mohl koupit svoje
štěstí.“
„Něco podobného už jsem slyšel.“
„Můžete, prosím, jít se mnou? Rád bych vám něco ukázal.“ Díval
se na něj se záhadným výrazem, který vzbuzoval jeho zvědavost.
Bylo by velmi jednoduché odpovědět nějakým bonmotem, ale něco
v tom pohledu Oscarovi nedovolilo tropit si z něj vtípky. Místo toho
jen mlčky vstal a následoval chlapce dlouhou chodbou a po schodišti
dolů. Myslel si, že svůj klub zná více než dobře, ale tato část pro
něj byla naprosto neznámá. Po chvíli si překvapeně uvědomil, že
místo čistě natřených stěn kráčí kamenným tunelem a cestu ozařují
velké svíčky, upevněné v ozdobných držácích. Znervózněl, ale
zároveň byl zvědavý, kam ho mladík dovede. Snad není spřažený
s nějakou zlodějskou bandou, kterých se po městě potuluje bezpočet.
Z nějakého důvodu v něm však vzbuzoval důvěru a mimoděk
si vzpomněl na příběhy a báje, které mu vyprávěla matka doma
v Dublinu, když byl ještě malý chlapec.
„Naší královně se velmi líbily vaše básně,“ obrátí se k němu jeho
průvodce. Vypadal najednou jinak, i když nešlo přesně říct, co
se změnilo. Tvar očí? Vlasy? Říkal si, že to musí být mihotavým
světlem svíček a určitě si to jen namlouvá. Něco takového přece
není možné.
„Proč mám pocit, že tou královnou nemyslíš Viktorii?“ zeptal
se v náhlé jistotě.
„Protože myslím naši královnu.“
Oscar mrknul, a když otevřel oči, málem ho to porazilo. Kolem už
totiž nebyla temná chodba, ale louka zalitá sluncem. Jeho průvodce
byl najednou porostlý hnědou srstí a místo nohou měl kopyta, na kterých
hopkal dál, jako by o nic nešlo. Dovedně se proplétal mezi skupinami
bytostí různých tvarů a velikostí v zářivě barevných róbách.
Některé z nich měly křídla, průsvitná s jemnými žilkami nebo kožovitá,
temně zelená, na kterých se občas vznesly nad zem. Mezi nimi
pobíhaly rozesmáté lidské děti v čistých bílých šatičkách.
Oscar všechno kolem vnímal jen napůl, jako kdyby byl v nějakém
šíleném snu. A musí to tak být, protože přece není možné,
aby něco takového existovalo doopravdy, nebo ano? Jako kdyby
se propadl do nějaké básně od Williama Blakea. Že by i on někdy
navštívil tuto magickou říši?
Devět urostlých bojovníků v překrásně zdobených zbrojích se
rozestoupí, aby je nechali projít do středu louky. Mezi voňavým
kvítím tam stojí malý přístřešek a pod ním trůn z větví, na kterém
sedí nejkrásnější žena, jakou Oscar kdy spatřil. Pod silou pohledu
jejích jiskřivě zelených očí zcela přirozeně poklekne a skloní hlavu,
aby prokázal královně úctu. Neboť to jistě nemůže být nikdo jiný
než královna všech víl, sidhe, kterou Shakespeare nazval Titanií.
„Povolali jsme tě k našemu dvoru, Oscare Wilde, neboť nás již od
věků těší zvát vynikající umělce z lidské říše, aby nás bavili svými
rozličnými díly a těšili se z krás a darů, které jim na oplátku nabízíme.
Dáme ti tři dny na rozmyšlenou, zda se rozhodneš zůstat.
Pan ti zde bude průvodcem.“ Půvabně se usmála a mávnutím ruky
oba propustila.
Faun jej vedl do klidnější části louky, když vtom se najednou
otočil a rozmáchl chlupatou paží, jako by ho chtěl praštit. Oscar
instinktivně uhnul, najednou však uslyšel rozesmáté vysoké hlásky
malých víl, které od něj odlétaly na třpytivých křídlech pryč.
„Zaplétají vlasy, baví je tropit si z lidí žerty,“ omlouvá se jeho
průvodce a skutečně, když si sáhne do vlasů, cítí, že řada z nich je
spletená do copánků. Rozesměje se a faun se k němu přidá, stejně
jako několik poblíž stojících bytostí.
„Elfové, skřítci a dryády zde žijí svobodně, stejně tak jako lidé,
kterým královna prokázala svou laskavost a pozvala je ke svému
dvoru. Nikdo nepotlačuje svoji přirozenost a neschovává se za
nesmyslná pravidla etikety jako ve vašem lidském světě.“
Pan během dne Oscarovi ukázal důmyslné stavby, ukryté v okolním
lese, knihovnu plnou svazků v různých pradávných i zcela
neznámých jazycích a také obrazárnu s díly krásnějšími, než kdy
spatřil. A zodpovídal všechny jeho otázky. Až pozdě v noci ulehl
v jednom z jejich domků a znavený velkolepou večerní hostinou
a tancem očekával klidný spánek. Celou noc se však převaloval
a během chvil, kdy přece jen zadřímal, měl noční můry.
Ani snaha Pana nedokázala zahnat zvláštní pocit, který se jej
zmocnil, a tak, když večer druhého dne jeho průvodce začal hrát
tanečníkům, nenápadně se vytratil. Cítil se stále příliš přehlcený
vším novým a magickým, co spatřil u dvora sidhe, i když tušil, že
viděl jen malý zlomek z královniny říše a ukázali mu pouze to,
co chtěli, aby viděl. Neklidná mysl jej hnala dál, hlouběji do lesa.
Na rozcestí si vybral levou, méně prošlapanou pěšinu a po chvíli
uslyšel tiché tóny loutny ze směru, kterým vedla.
Jak se přibližoval, tesklivá melodie sílila, rozechvívala celou
jeho bytost. Když dorazil na malou mýtinu, uvědomil si, že má
oči plné slz.
Na vyvráceném kmeni starého stromu tam seděl muž v zašedlé
tunice plné děr a s nepřítomným výrazem hrál. Oscar došel téměř
až k němu, než si hudebník uvědomil jeho přítomnost a polekaně
zvedl hlavu.
„Promiňte, nechtěl jsem vás vyrušit. Jen mne zajímalo, kdo tu
hraje tak krásnou, smutnou píseň.“
Muž se ušklíbne a podrbe se na rozcuchané hlavě plné větviček
a zachyceného listí.
„Šokuje tě slyšet něco ošklivého u dvora načančaných špicouší,
synku? Už pětkrát jsem se pokusil se vším skoncovat, ale ona mě
nikdy nenechala. Jak se jí někdo dostane do spárů, je to služba bez
konce a bez návratu. Její hračky nesmějí rozbít ani samy sebe. Co
jsi zač ty? Nová cvičená opička?“ zasměje se chraplavým, neveselým
smíchem, a aniž by čekal na odpověď, opět se skloní k loutně
a začne hrát.
Oscar ještě chvíli stojí na mýtině a pozoruje ho, ale nezdá se, že
by chtěl pokračovat v rozhovoru, a tak se rozhodne vydat zpět. Je
mu toho nebohého muže líto. Kdo ví, kým kdysi býval v lidském
světě, než mu královna učinila stejnou nabídku jako právě teď
jemu samotnému. V náhlém návalu vzteku uhodí pěstí do kmene
nejbližšího stromu.
Tak tohle je tedy pravá tvář nesmrtelného blahobytu v elfské
říši? Ne, člověk nebyl stvořen k tomu, aby žil věčně. Vždyť ani neví,
co dělat, když venku prší. Možná tak hrát s rodinou karty.
Vzpomněl si na své syny, na Constance a mimoděk také na toho
zajímavého mladíka Bosieho, kterého nedávno potkal. Najednou
se přistihl, že postrádá svůj každodenní život, společnost mužů
a žen, z jejichž povrchnosti si může tropit žerty, stejně tak jako
večery plné absintu a divoké zábavy s přáteli. Říše kouzel a čar má
mnoho krás, ale Londýn! Londýn je jenom jeden.
Uklidněn se vrátil do svého přístřešku a pocítil náhle velikou
únavu. Svalil se na lůžko a téměř okamžitě usnul hlubokým spánkem
beze snů.
„Uvědomuješ si, že tvé rozhodnutí je nezvratné? Naše nabídka
platí pouze jednou, a pokud nyní odejdeš, nebudeš se už nikdy
moci vrátit.“ Královna elfů byla to ráno překrásná, ale její jemnou
tvář poněkud kazil výraz nespokojenosti.
„Děkuji, má paní, za tuto velkorysou nabídku. Tvá říše je vskutku
překrásná a jistě je radost v ní žít, já bych se však rád vrátil
domů. Tvůj faun se mýlil. Byť lidský svět je v mnohém nedokonalý,
přece jen jsem šťastný, že takový je, a nevyměnil bych jej za jiný.“
Znovu se uctivě uklonil, ale trhnul sebou, když se těsně vedle něj
rozzářil velký čtverec černé tmy.
„Dobrá tedy, jdi si zpět do svého světa, smrtelníku,“ rozloučila
se s ním již klidně královna a sledovala, jak s mírnou nervozitou
vstává a opatrně prochází portálem.
Pan se přitulil k jejím nohám v překrásných střevíčcích.
„Vybral si špatně,“ zašeptal smutně a ona jen přikývla. Flétnista
na její pokyn začal hrát veselou melodii a všechny bytosti kolem
začaly tančit v kole. Nějaká elfka k tomu zpívala píseň, kterou
právě složila.
Na lesní mýtině nedaleko odtamtud se rozcuchaný stařec usmál,
jako pavučinu ze sebe otřel kouzlo přeměny a na jeho místě nyní
stál urostlý muž se sytě zelenou pletí a zlatou korunou na hlavě.
Pomalu vykročil po pěšině vedoucí na louku.