Bez názvu

„Já nevím, co se jí stalo. Nikdo s ní nebyl,“ženě asi tak okolo čtyřiceti let stékaly slzy po tvářích a v ruce držela kapesník.
Okolo ní stáli dva policisté a jeden z jejích přátel. Sledovala uplakanýma očima nosítka od sanitky, na kterých leželo přikryté tělo. Vzlykala, plakala a sotva stíhala popadat dech. „Věděla jste něco o tom, že by se chtěla zabít?“zeptal se policista.
Žena zavrtěla hlavou a vysmrkala se do bílého kapesníčku ve své ruce.
„Nevěděla jsem nic. Myslela jsem, že je v pořádku…“odpověděla a utřela si slzy.
Nenapadlo ji nikdy, že by se zrovna tohle mohlo stát její dceři.
„Chápu,“přikývnul policista.
„Jeďte domů, paní Frayová. Bude to tak lepší.“řekl jí a ona jen přikývla.
Otočila se, nastoupila do svého auta a ještě pět minut v něm seděla a plakala.
„Ach, Rosalie, broučku, proč jsi mi to udělala?“vzlyknula a nastartovala motor svého auta. Vyjela z toho místa a zamířila domů.
‚Blíží se konec světa, maminko. Proto.‘, zazněl jí v hlavě hlásek její dcerky a ona trhla polekaně volantem.
Auto sebou smyklo a narazilo do stromu. Žena sebou cuknula a čelem narazila do předního skla a hrudníkem do volantu. Slzy jí stále tekly po tvářích a ztrácela už jas, který v jejích očích vždy byl.
‚Odpusť mi, maminko, mám tě moc ráda. Ale nechci, abys trpěla tak dlouho.‘, ozval se naposledy hlas její dcery a ženino tělo zůstalo bez hnutí ležet na volantu.