Bláznova průpovídka Alena Čunátová

„Pro všechno na světě, chyťte toho žlutýho medvěda! No tak, vy tam!“
ozývá se z pavlače. Ramenatá slečna s plnovousem se ledabyle opírá
o zábradlí a křičí, až téměř huláká na celý dům. Ten plnovous má
samozřejmě na vodítku a poslouchá ji na každé třetí slovo.
„Co?? To je jako na mě, vy madam hroší tlamo?“ rozdurdí se na
ni diplomovaný obráběč, který si zrovna příjemně hoví na dvorku
v popelnici plné smetany ke šlehání. Nemá totiž rád, naruší‑li mu
někdo jeho vlahou ranní koupel.
„Utopte se tam, vy pobudo nakyslej!“ nahne se rozhorleně slečna
z pavlače přes fialově fialové, čerstvě vybledlé zábradlí a pak se
spolu s plnovousem hbitě otáčí na podpatku. V ne úplně příznivé
náladě si vytahuje vařečky coby natáčky ze svého hornatého drdolu,
načež se jí k loktům snáší lokny kučeravé jako asfaltová silnice
a tmavé jako ovčí rouno. Žlutý medvěd je ten tam, ale účes ještě
úplně ztracený není.
„Nechcete koupit hučení potoka? Lacino prodávám laciné zboží!“
vstupní branou z průzračné jitřní mlhy právě přichází lechtivý
prodavač s rosolovitým krkem. Po vyřknutí jedné dvou vět se mu
krček začíná pomalu rozpouštět a tiše ukapávat, načež ho prodavač
uplácává a nelichotivě se přitom usmívá s pecičkami od malin
v zubech.
„Nechci, nechci, mám ještě dvě sklenky hučení potoka od minule.
Takhle přetržené nitě, nebyly by?“ zajímá se lehce obráběč
těžkých kovů, až mu svěží vánek ovívá pupík vykukující ze smetanové
koupele.
„Bohužel,“ krčí prodavač rameny, „mohu nabídnout už jen natržené,
a to ještě s mizernou zárukou. Poslední přetržené mi zrovna
včera skoupil zubař Chromý na dentální hygienu,“ lituje mnohomluvně
prodavač, až mu z krku málem nezbyla ani kapka.
„No nic, to nic, však to bez nich ještě pár dní vydržím,“ chlácholí
obráběč sám sebe, načež se rozhodne, že zadrží na příštích pár set
hodin dech, aby udělal aspoň něco pro zdraví. Prodavačův vetchý
krk už se však otáčí za známým hlasem cizinky.
„Tak už jsi tady, hochu? Nestůj tam dole, ty lumpe jeden, pojď
přeci na čaj! Dáme si zase ten jemný záclonový s kapkou inkoustu,“
láká ho z vysokých pater domu i společnosti obrýlená stařenka na
lahodný snídaňový mok v domnění, že již dorazila ohlášená návštěva,
totiž její vzdálený bratránek, exekutor z tuze vzdálených
Kanárských ostrovů. Stařenka se přitom pohupuje z Achillovy
paty na tu svoji, pobrukuje si trojhlasně znělku místního rozhlasu
a odhaduje, co se asi skrývá za jejími třísložkovými ocelovými
brýlemi, díky nimž se koneckonců tolik hrbí.
„Já nejsem váš známý hoch ani váš známý lump, jsem přece váš
neznámý prodavač hučení potoka,“ brání se usilovně prodavač, jenže
to už jeho lechtivý krk nevydrží a zůstane na dvorku ležet coby kalná
loužička. Zbylé tělo s hlavou se jen zdvořile mlčky omlouvá, uklání
se, pak pozdraví všechny vespolek a odejde beze slova ze dvorku.
Zpod brýlí z oceli stařenka zvědavě zaostřuje osiřelou loužičku
a vtom zcela spontánně a naplno spustí dobře nacvičenou znělku
rozhlasu. Kupodivu její árii komentuje z celého domu jen jeden
jediný chlapík.
„Co se stalo, co se děje, není tohle ráno?“ vyběhne zběsile na pavlač
jeden jediný chlapík se zálibou v tykadlech, papírových paraplíčkách
a rozvrzaných schodech. Co na něm je však podivné, že občas
zapomíná pozdravit a popřát pěkného dne, a to nejen sobě.
„Jistěže je ráno nebo ovšem podzim, na tom však stejně nezáleží,
protože prší, vy lumpe!“ opáčila trpělivě stařenka hovořící zády
k podivínovi a čelem ke sloupu z 50 % marcipánovému.
„Dobrá, dobrá, jen žádnou paniku, mám tady obstojnou zásobičku
paraplat, celou spoustu, jen prosím klid!“ přičemž začíná
ten podivínský chlapík šátrat v kapsách na hlavě i na rukávech
a vytahuje pestrobarevné deštníčky, všechny původem uzmuté
ze šlehačkového kopce zmrzlinových pohárů.
„Ó rozhodně klid, rozhodně! Prší, déšť prší, déšť prší z nebe, déšť
prší z nebe mokře, déšť…“ Jenže stařence už cosi brání poslouchat
další rozvíjení jeho klubíčka souvětí. Letí totiž kolem feromagnetický
racek, za potravou zřejmě, a ubohá stařenka ho v mžiku
přicvakla za křídlo k brýlím, aniž to racek zpozoroval a aniž to
podivín zpod tisíců rozmáčených paraplíček zpozoroval.
„S dovolením, mladíku, pospíchám totiž do práce,“ ozývá se
najednou hlas na pavlači beznadějně ucpané paraplíčky a podivínem
k tomu. Nemůže to být hlas pravděpodobně absolutně nikoho
jiného než pracujícího výrobce prachu.
„Tak přestaňte pospíchat do práce a nemusíte se přeci vůbec dovolovat,
pane,“ radí mu zkušeně a téměř nezištně podivín s rašícími
tykadly ve vlasech. Ovšem to na něm bylo opět velmi podivné, že
toho výrobce prachu vůbec nepozdravil.
„Má práce je nesmyslně důležitá, tedy i já jsem, tedy i můj průchod,
tedy i vaše odklizení, když dovolíte,“ pokračuje směle výrobce
prachu s chroptivým výrazem v očích a upřeným kašlem. Navíc už
mu od čekání srůstají všechna jeho kolena chrupavkami do pěkné
kouličky s pěti hranami, což je vždy horší než se sedmi! Proto začíná
silně motivovaný výrobce prachu alespoň horečně foukat svými
zaprášenými plícemi, až se paraplíčka skutečně rozlétnou do všech
dvaceti světových stran, a pracující plynule pospíchá dál.
A vtom se na dvorek bez ladu a skladu řítí žlutý medvěd! Pod jeho
tlapami se rozprskává loužička prodavačova krku do vzduchu, až
nedůstojně ředí šlehačkovou koupel obráběče, který v tom zmatku
zapomíná, že vlastně nemá dýchat. To mu však ani nestačí vadit,
neboť v příští vteřině jeho popelnicová káď podlehne následkům
zběsilého proběhnutí žluté šelmy a obráběč si nakonec ještě libuje,
jak krásně se mu při tom všem smetana našlehala. Na její vrcholek
se mezitím neslyšně snášejí tisíce rozlétaných paraplat a dotváří tak
dokonalou iluzi zmrzlinového poháru v popelnici.
Ale medvěd bez mrknutí ucha upaluje po schodech stále níž
a níž do horních pater a přirozeně tím splaší i feromagnetického
racka, kterého na ocelových brýlích stařenky neudrží už ani fyzikální
zákonitost matky přírody. Dále probíhá kolem podivína, jenž
především v úžasu naslouchá libozvučně rozvrzaným schodům
zpod mohutných žlutých tlap, až ve vší té euforii opět zapomene
kolemběžícího pozdravit, hrubián jeden! Medvěd si to ale příliš
osobně nebere a v trysku konečně dobíhá za svou paničkou a jejím
plnovousem na vodítku. Ten se medvědovi hned obtáčí kolem krku
přesně tak vroucně a přátelsky jako vlněná šála a rozprsknuté
kapénky krku lechtivého prodavače jen blednou závistí, takže už
se na dvorku namísto deště opět tvoří průzračná mlha.
Ramenatá slečna má však v této tupě vyhrocené situaci zcela
jiné starosti. Uštědřuje nyní medvědovi výchovný výprask, až
z toho chudák žlutá šelma poněkud zezelená, ačkoli má na veškerou
zeleninu krutou alergii. Potom už však slečna následuje
příkladu svého plnovousu a padne medvědovi rovněž kolem krku,
neboť jinak by napříště neměla na koho řvát a to ticho by jí pavlačový
dům už jenom těžko odpouštěl.