Bylo-nebylo

Bylo-nebylo? Nebylo. Určitě už se vám někdy stalo,že jste se probudili spocení,sucho v krku. I já v době,kdy jsem poznala někoho,koho jsem si zamilovala. Na koho jsem myslela dnem i nocí. Měli jsme za sebou první milování,které jsem si neustále přehrávala.I naše setkání.I naše rozhovory.
Byl den jako každý jiný. Viděla jsem ho a to pro mě znamenalo krásně prožitý den. Skončila jsem v práci,přijela domů,udělala co bylo třeba a šla brzo spát. To co se mi ale zdálo, bych nepřála nikomu.
Byl krásný,teplý večer a my si dali procházku večerním městem. V hospůdce dali véču a pokračovali uličkami, ve kterých byl klid a ticho. Bylo to super. Jen my dva. Kéž by se zrovna teď čas zastavil. Ve chvíli,kdy jsme nic okolo nevnímali a jen se líbali. Neviděla jsem už dlouho nic krásnějšího, než jeho oči ve kterých se odráželo světlo pouličních lamp. Možná byla chyba nevnímat okolí,možná jít se procházet večer do zapadlých uliček. Ani nevím,kde se tam vzali,ale byli tam. Noční můra všech normálních lidí. Parta...určitě víte koho... Černé mikiny,tepláky s pruhama...a co víc...nože. Jen v rychlosti jsem zaregistrovala čtyři z nich. Přítel mě odstrčil za sloup pod klenbou.Je to zvláštní,ale nevšímali si mě. Za to se vrhli na něj a to co následovalo, se nedá ani popsat..Měl výcvik,dobrou kondičku,ale proti nožům tolika parchantů, nebyla velká šance. Stála jsem ztuhlá,než mi došlo,co se děje. Jeho světlé triko začalo měnit barvu v rudou.Stáli nad nim,kopali do něj,bodali nožema všude,kam se dostali.Byla to hrůza.Kdo nezažil,nepochopí. Snad po pár minutách,když jsem se vzpamatovala jsem vzala mobil a vytočila 156. Pak jsem začala řvát...Vím jen,že jsem pořád křičela,, nechte ho,nechte ho být..." ,,Pomoc,prosím,pomozte nám někdo!" Zbytečný. Chtěla jsem jít k němu a pomoct mu,ale nohy jakoby byly přikované. Nemohla jsem se hnout z místa. Všude už byly louže krve. Byla jsem zoufalá.Prosila jsem toho nahoře,aby mi ho nebral. S každou ránou,jako bych jí dostala sama. Hrozně jsem chtěla k němu.Chtěla,ale nemohla. Jakoby nohy přirostly k chodníku. ,,Bože prosím,neber mi ho..." Byla slyšet houkačka. Najednou to vzdali a utíkali. Moje nohy se mi podlomily. Upadla jsem na chodník ,celá se třásla,ale po čtyřech se doplazila k němu. Snažila jsem se dlaní přitlačit alespoň některé hluboké rány. Brečela jsem a příjezd policajtů se zdál jako věčnost. Přes slzy jsem stěží rozeznala policejní auto od sanitky. ,,Miláčku vydrž,prosím..." ,,Pomozte mi někdo! Prosím! " Někdo se ke mě sklonil.,,Pojď,doktor už se o něj postará.." Až pak jsem poznala jeho kamaráda.Znali jsme se od vidění. Slyšeli mě v telefonu a tak věděli o koho jde. Snažili se přijet co nejrychleji,ale mě těch pár minut připadalo jako věčnost. Nezmohla jsem se na slovo, nešlo přestat brečet,nohy mě neposlouchaly. Sanitka přítele odvezla a já jela s klukama na služebnu,kde se snažili ze mě opatrně dostat,co se stalo. Mezitím jejich kolegové ty parchanty chytli kousek za městem. Nebála jsem se jich. Označila jsem je. Jak jsem se pak ale dozvěděla,nebyli jen čtyři,jak jsem se domnívala,ale bylo jich šest. Největší ironií na tom všem bylo,že jsme ani nevěděli,proč nás přepadli.Vzali jen přítelův mobil z kapsy než utekli............
Pak jsem se probudila.Spocená.Ubrečená.Nemohla jsem popadnout dech.Nohy mě bolely a bylo mi na zvracení. Do rána už jsem neusnula. A protože mé sny se dříve často plnily,bohužel i ty zlé, měla jsem od té doby o něj hrozný strach. Snad se horší část tohoto snu nikdy nesplní....