Páteční noc

Můj příběh je obyčejný, ale třeba se vám bude líbit.

Je pátek večer, jsem sám doma a koukám na televizi. Jako obvykle nic nedávají. Co budu dělat? Budu se zase nudit? Ne! Radši někam vyrazím. Třeba jen tak se projít. Ano! To je ono! Projdu se. Nechám se unášet svými myšlenkami.

Jakmile vyjdu z domu, uvidím dva postávající chlápky s lahví v ruce přesně na rohu naší staré posprejované ulice. Asi jsou opilí. Pomyslím si. Jdu dál a nevšímám si jich. Když se tak procházím hlavou se mi honí spousta myšlenek. Některé jsou radostné a některé smutné, ale převažují spíše úvahy o životě. Nejsem ten typ člověka, který se pro něco rozvášní a nepřemýšlí o následcích. Jsem spíše úplný opak. Možná proto se neumím bavit, proto mě kamarádi nevyhledávají a možná taky proto nemám žádné děvče. Zkrátka to nevyhledávám a ani nemám potřebu to vyhledávat. Jsem jen já a moje myšlenky.

V mé zamyšlenosti mě ale vyruší obrovská rána a já najednou úplně zapomenu, kdo jsem, kde jsem a co se vůbec stalo. Vidím jen světlo. Světlo, které tak září, že skoro nic jiného nevidím. Jsem úplně pohlcen. To světlo mě táhne dál a já se ani nebráním. Počkat! Šel jsem po ulici! Tady nemám být! Musím zpátky! Musím otevřít oči! Počkat! Celou dobu co vidím tohle světlo jsem oči ještě nezavřel! Musím je zavřít!

Zavřel jsem oči a najednou světlo zmizelo a já seděl na lavičce na autobusové stanici. Byla to ta samá lavička jako ve filmu forrest gump, kde Tom Hanks vyprávěl svůj příběh. Co tady dělám? Najednou si ke mně přisedl zvláštní pán. Byl malý a tlustý. Měl uplé džíny a košili ve stylo 70. let. Podivil jsem se jeho vizáži, ale nesmál jsme se. Nějak ve mně tenhle chlápek vzbuzoval respekt.
"Můžu přisednout?" zeptal se
"Jistě"
"Čekáte na autobus?"
"Ani nevím." odpověděl jsem. Mám taková dojem, že jsem se na něj díval nějak zvláštně, protože se na mě stále zamyšleně díval.
"Já jedu domů autobusem 7. Stanice nebeská. Je tam moc hezky. Můžete jet se mnou jestli chcete." řekl a usmál se
"Jede i nějaký jiný autobus?" zeptal jsem se
"Leda tak nějaká rachotina. Dnes už je jen jeden jediný autobus, který stojí za to a tím jezdím já."
"Aha a vy jste kdo?"
"Podívej už mi to jede! Chceš tedy jet se mnou? Bude se ti tam líbit. Poznáš mnoho nových známých. Já osobně vlastně moc přátel nemám, ale všichni mě mají rádi, teda vlastně jen ti kteří mi věří. Pojď bude legrace" mrkl na mě
"Myslím, že ještě ne. Zatím si počkám na nějakou rachotinu." Nevím proč, ale měl jsem pocit, že s tímto chlápkem budeme jednou velmi dobří přátelé, ale teď ještě ne. Teď bych to celé jen pokazil.
"Dobrá," povzdechl si "je to tvá volba. Aspoň ti dám tedy dvě malé rady. Zajdi si někdy na pivo a nejezdi autobusem 666. Ten jede do tunelu a musel by jsi ještě k tomu přesedat na metro."
"Díky moc." odpověděl jsem s úsměvem. Sice jsem vůbec nepochopil, co myslel s tím pivem, ale třeba na to časem přijdu. Nastoupil do zářícího autobusu a já na něj ještě stačil zavolat:
"Těším se až Vás zase uvidím!" snad mě slyšel, protože se na mě ještě z toho autobusu podíval a usmál se na mě.
Co se týče mě, počkal jsem si na další autobus a pak už si nemůžu vzpomenout, co se stalo dál.

Otevřel jsem oči a ležel na ulici. Strašně mě bolela hlava. Asi jsem se někde praštil. Nevzpomínal jsem si. Vysoukal jsem se zpátky na nohy a rozhlédl se. Byla tma a já stál sám v opuštěné ulici. Bylo ticho. Asi půjdu domů řekl jsem si, ale v tom okamžiku mě něco napadlo. Půjdu na pivo! Našel jsem nejbližší bar a vešel dovnitř. Bylo tam hodně lidí a vypadalo to, že se dobře bavili. Byla tam jedna taková větší skupina lidí, kteří na mě koukali. Ten největší z nich zvolal:
"Jsi tu poprvé?"
"Ano" odpověděl jsem
"A co budeš pít" zakřičel opravdu silným hlasem
"Pivo"
"Dobrá volba! Přisedni si k nám!"
přisedl jsem si a nechápal jsem, co dělám v baru uprostřed páteční noci s bandou divných lidí a objednávám si už třetí pivo. Každopádně jsem za to rád, protože z té divné bandy se vyklubali fajn lidi a já se s nimi scházel každý pátek. Z mého příběhu nevychází žádné ponaučení nebo žert, ale já si uvědomil jednu věc a ta je:
"Nebuďte v pátek večer zavření doma! Nikdy nevíte, CO se může stát, KOHO by jste mohli potkat a JAK se vám může za jedinou noc změnit život."

P.S. Asi o 60 let později jsem se s tím tajemným chlápkem potkal znovu. Tentokrát už jsme spolu mluvili jako staří přátelé. Neměl na sobě uplé džíny ani onu košili, jen bílý oblek a já s ním nasedl do zářivého autobusu číslo 7.