Cítíš ten podzim?

Cítíš ten podzim?

Ano, je to podzim, jež ve mně vzbuzuje ty zvláštní pocity, které také nazývám ,,adventní,,...
Vůně blížící se zimy, to blížící se aroma mokrých a studených sněhových vloček a přitom vzduch suchý, plný rozmanitosti a barev chřadnoucích lístků, které pomalu a zlehounka brouzdají tou nádhernou polotemnou atmosférou.

Vyšla jsem na balkon.
Stačilo otevřít dveře a bylo mi jasné, že cigaretu, kterou držím, musím odložit.
Vzpomněla jsem si na rána, na noci i na náplň dnů mého mládí.
Vzpomněla jsem si na Vánoce, které mi tuto vůni, stejný pocit přinášely.
Každý z nás má na Vánoční svátky vzpomínky. Někdo nenávidí přípravy, další zbožňuje dárky a ostatní jen posezení s rodinou. Někteří z nás oslavují narození Páně v bujarosti a někteří ho slaví tiše.
Někteří dodržují tradice, včetně těch předštědrovečerních a někteří berou tyto svátky pouze jako nutnou část roku.
Najednou se utápím v hluboké nostalgii. Jako malá jsem se netěšila na posezení s rodinou, či na dárky, jimiž budu obdařena. Těšila jsem se, až budu moci někoho obdarovat já. Ten pocit, byl tak silný, že jsem snad od pěti let přemlouvala tatínka, aby mi přihodil nějakou tu korunku a já mohla nakoupit drobnosti svým blízkým. Vždy jsme vyráželi dva dny před štědrým dnem. Večer jsme jeli autobusem do nejbližšího města. Procházeli jsme zlatě osvětlenými ulicemi, mezi padajícími zimními kvítky. A vybírali, do kterého obchůdku zapadneme. Pamatuji si hromady lidí shlukujících se u pokladen. I to s jakou vervou se těsnali na malou, blonďatou holčičku. Teplo potícího se tělíčka pod zimními svršky a chladný vánek štípající do lící.
A když se pak schýlilo k rozdávání dárků, byla jsem to já, kdo běžel ke stromečku. Ne, abych začala balicí papír rvát na cáry, nýbrž abych mohla své obalené maličkosti rozdávat těm, kteří se v předvánočním stresu skutečně zapotili. A dodnes slyším hlas své sestry, když vykřikla: ,,Co? Zase váza? Co já s těmi vázami budu asi tak dělat?´´ (Připomíná mi to scénku ze známé triologie filmů Slunce, Seno,…: ,,Králíka, každej den králíka, ani Pinďa už to nežere. Viď Pinďo, že už taky nechceš králíka?´´)

Pamatuji si jak mi jednou, když jsem byla smutná, můj upovídaný strýček řekl:
,,Jsme jenom lidé. Ale máme něco zvláštního, čemu se říká mozek. A na tom, že myslíme je nejkrásnější, že nedokážeme zapomenout. Ani na to špatné, ale ani na to dobré.´´
Ačkoli jsem nikdy předtím netušila, co jen v mém hektickém strýčkovi dřímá, vykouzlil mi tím nepatrný úsměv na rtech a já si uvědomila, že je to velmi hluboká myšlenka.
Vzpomínky jsou vlastně darem. Stejně jako myšlenky na ně, jelikož nám je nikdo nemůže vzít ani do nich zasáhnout. Jsou naším nejpřísněji střeženým tajemstvím. A stejně jako vzpomínky, jsou důležité i ty podněty, které je způsobují.

Cítíte to? To Jaro?