Co to má být?

Vcházím domů. Už je toho na mě moc. Cítím, že už se blíží...
Zase nikdo není doma. Rodiče jeli na dovolenou. Nechtěla jsem s nimi jet, tak jsem doma... Nebaví mě to. Kamarádky? Žádné nemám. Měla jsem báječného kamaráda... Ale všechno je jinak, už ho uvidím jen ve vzpomínkách a na fotkách... Zabil se. Den po mých 16 narozkách... Byla to má vinna. Měla jsem 16 zmeškaných hovorů a 6 zpráv. Vždycky jsem mu to zvedla, ale když to bylo důležité... Byla to chyba, vím to. To neznamená, že jsem ho neměla ráda. Věděli jsme o sobě vše. Byli jsme jako sourozenci. Ale tomu je konec.
Stále si vzpomínám, jak to bylo.
Den po mých narozkách, hned jak jsem zjistila, že volal, vydala jsem se k němu domů. Jeho rodiče byli věčně pryč. Nechal mi dokonce udělat klíč ke vchodovým dveřím, abych mohla kdykoliv přijít. Vešla jsem tedy dovnitř. Všude bylo hrobové ticho. Prohledala jsem všechno, volala jsem, ale nikde se nic ani nepohnulo... Zbývaly mi dvě poslední místnosti-koupelna a jeho pokoj...
Přemýšlela jsem, kam se mám vydat. Chci ho vůbec najít? Jako první jsem se vydala do pokoje, byla to špatná volba? Nemyslím si. Aspoň jsem se připravovala na to, co bude následovat. Všude na zemi byly pokrčené papíry. Jeden jsem zvedla a četla: ,,Už takhle dál nemůžu, omlouvám se všem, kteří mě měli rádi. Ale s člověkem, kterého miluješ, nemůžeš být nikdy k ar..." Poslední slovo bylo zaškrtané, ale domyslela jsem si ho. Bylo to kamarád. Miloval mě nebo někoho jiného? Položila jsem papír na stůl a pomalu jsem se vydala ke koupelně. Nevěděla jsem, jestli ten pohled zvládnu. Chytila jsem kliku, stlačila ji dolů a pozvolna otevírala dveře. Cítila jsem páru a ještě jednu neidentifikovatelnou vůni, která mě přitahovala. Nakoukla jsem dovnitř, ale bylo tam moc páry, takže jsem nic neviděla. Vlezla jsem tedy dovnitř a málem jsem uklouzla na něčem co už bylo částečne zaschlé. Sklonila jsem se k tomu a namočila jsem do toho prst. Přičichla jsem si k tomu, byla to ta zvláštní vůně, kterou jsem cítila prvně. Byla to tmavě červená tekutina, teď už spíše flek, a voněl po železe.
Byla to krev. Přešla jsem k oknu a otevřela jsem ho, aby se pára, která mi překážela ve výhledu, stejně jako ta nechutná vůně krve, vyvětrala. Když se pára začala ztrácet a já konečně viděla dál než na krok, naskytl se mi ten pohled. Byl už bledý a podle pohledu i studený. Jeho oči byly skleněné. Ty nádherné zelené oči, které jsem tak strašně milovala.
Vždycky, když si na něj vzpomenu, se mi chce brečet. Byli jsme nejlepší přátelé. Ale teď jsem to věděla jistě. Vyklubala se z toho láska. Jak z mé strany, tak z jeho. Nechtěli jsme si to přiznat. Bylo mi do pláče. Dlouho jsem to v sobě všechno držela, ale teď chtěly všechny pocity na povrch.
Když jsme byli malí, byli jsme podle rodičů strašně otravní. To jsou ale všechny malé děti. Pamatuju si, když jsme si hráli na rodiče. Já vařila muffinky z báboviček a on opravoval autíčka. Jednou, když jsme jeli se školkou do ZOO, jsme se ztratili. Poslouchali jsme výklad paní ošetřovatelky, zatím co naše třída pokračovala dále, ani si nevšimli, že s nimi nejsme. Když výklad skončil a lidi pokračovali dále ve výletu, všimli jsme si, že paní učitelka ani ostatní děti nikde nejsou...
Normálně bych začala panikařit, ale byli jsme spolu, takže se nebylo čeho bát. Paní ošetřovatelka si všimla, že tam nikde nikoho nemáme. Vzala nás s sebou a říkala, že ostatní najdeme, ale že ještě musí zajít nakrmit pandy. Zbožňuju pandy, jsou to má oblíbená zvířata. Šli jsme asi 10minut, dokud jsme neviděli výběh pand. ,,Jak já je zbožňuju.'' Povzdechla jsem si zamilovaně. ,,A chtěla bys je jít krmit se mnou?'' ,, A může jít Kuba se mnou?'' ,, Jasně, ale musíte být potichu a nedělat rychlé pohyby.'' Dělali jsme všechno jak nám paní ošetřovatelka řekla. Když jsme s bambusovými výhonky přelezli do ohrady, přiběhla ke mně taková malá, chlupatá, hnědá kulička. ,,To je Rosemary, je to náš poklad, protože je hnědá, jen pár pand jsou celé hnědé.'' Chvíli jsem si s Rosie povídala, ale potom jsem viděla Kubíka, jak si hraje s další pandou, měla na hlavičce černý flek, to by ještě bylo normální, ale ona ho měla ve tvaru srdíčka. Byl to pandí klouček a dali mu jméno Jakoubek. Po chvíli hraní s miminky jsme uslyšeli hlas paní učitelky jak naštvaně volá: ,,Jakube, Klaudie! Okamžitě od tamtud vylezte!'' ,,Děti raději pojďme, zase někdy můžete přijít, stačí u vchodu říct, že jdete za Emily od pand a oni mi vás sem přivezou.'' Poděkovali jsme Emily za krásný den s pandami, rozloučili jsme se s Jakoubkem a Rosie a rychle jsme letěli za paní učitelkou.

To naše dovádění jsem milovala. Dva stejně blázniví lidi se našli, a právě včas. Vešla jsem do koupelny a naštelovala jsem si vodu, ani teplou, ale ani studenou, prostě tak akorát...
Když voda z vany téměř přetekla, zastavila jsem ji a nachystala jsem si žiletky. Nové, ostré, smrtící...
Pomalu jsem si svlékla tričko, bylo oranžové s krátkým rukávem a velkým výstřihem. Potom šly dolů kalhoty. Byly to legíny od ťamanů, ale měla jsem je ráda, protože byly ve stylu galaxy, který mám strašne ráda. Nakonec přišly ponožky, šedé s růžovými puntíky-nesnáším růžovou, černé kalhotky a bílá, krajkovaná podprda. Podívala jsem se na sebe do zrdcadla a zamotala se mi hlava, nevím proč, ale bylo mi dobře. Snad jsem doufala, že už bude konec...
Pomalu jsem lezla do plně napuštěné vany, která byla bílá ve tvaru trojúhelníku. Voda byla príjemně teplá, přímo na koupání, ale já se koupat nechtěla... Najednou jsem si uvědomila, že až mě někdo najde, nemusí mě viďet nahou, tak jsem z vany vylezla a šla jsem si pro plavky. Měly modré znaky na černém podkladu. Vlezla jsem do skříně a hledala jsem je. Už jsem je hledala asi 5 minut, když mi začalo pískat v uších. Zavřela jsem oči a probudila jsem se až na zemi. Byla mi strašná zima. Nevím, jak dlouho jsem tam tak nahatá mohla ležet, ale když jsem vstávala, uviděla jsem mé milované plavečky... Vzala jsem je a šla zpátky do koupelny. Hlava mi třeštěla a nohy se mi podlamovaly. Došla jsem do koupelny a zklepala mě zima. Vzpomněla jsem si, že když jsem odcházela, že se tam nedalo skoro vůbec dýchat... Voda byla vychladlá... Vypouštěla jsem ji a zatímco vody ubývalo, šla jsem se podívat kolik je vlastně hodin... Hodiny v kuchyni se zastavily na za 6sekund 6minut 6hodin, tak jsem se tím moc nezaobírala a šla jsem se podívat do obýváku. Hodiny byly zastaveny na tom stejném čase. Tak stejně byly i hodiny v pokoji a na chodbě.... Nechápala jsem to......