Kdo jsem 2. Část

'Nevěřil jsem jí...'

,,Co se jí stalo? Jak to myslíte mrtvá?" ptal jsem se.
,,Prostě zemřela Davide, co na tom nechápeš?" podívala se na mě a zvýšila hlas.
Díval jsem se na ni, jako kdyby mi ublížila, byl jsem zklamaný, přišel jsem ji tady hledat v naději že mi řekne něco o mě a o naší rodině a jediné co se dozvím je že je mrtvá.
,,Kde jsou její věci?" odvážil jsem se zeptat na to na co jsem chtěl hned jak mi řekla že je mrtvá.
,,K čemu je potřebuješ?" zeptala se a obhlížela si děti které ještě stále netrpělivě čekali na své jídlo.
,,Chci..." skočila mi do řeči. ,,Omluvte mě, půjdu se podívat co to té kuchařce tak trvá.
Slečna Vlčáková zmizela za dveřmi kuchyně a jedna dívka sedící blízko mě se na mě otočila a začala na mě šeptat.
,,Dovedu tě do jejího pokoje, až všichni odejdou do svých pokojů stůj u dveří pokoje ve kterém ses probudil."
,,Takže ona není mrtvá?" odpověděl jsem jí tak aby to nikdo kromě nás dvou neslyšel.
,,Prostě tam čekej." řekla a otočila se zpět, jelikož jídlo už se neslo.
byl jsem spokojený a zároveň i trochu neklidný.
Ze všech těch dětí šel strach jen když se na mě krátce podívali. Cítil jsem se mezi nimi zvláštně, jakoby jsem mezi ně patřil, cítil jsem se tak skvěle, ale měl jsem strach. Nakonec, nikoho z nich ani trochu neznám.
Všichni najednou utichli, slečna Vlčáková vyšla z kuchyně a za ní hned tři děti nesoucí večeři pro ostatní.
vážně jsem si neuvědomoval jak dlouho jsem spal. V hlavě mi pobíhala myšlenka 'Jak může být večeře?' čekal jsem že bude tak oběd, protože venku bylo ještě světlo. Vůbec jsem si neuvědomoval kolik je hodin a tak jsem se odhodlal zeptat.
,,Kolik je hodin?" Všechny děti se začali smát. ,,Co je k smíchu?"
,,Tady je, bylo a vždy bude už jen 14:07, Davide." odpověděla mi slečna Vlčáková.
,,Cože? To nechápu." Udiveně jsem se na ni podíval a pokračoval. ,,Se vám tu zastavily hodiny a neumíte je rozjet?" zavtipkoval jsem.
Ale nikdo se nad mým vtipem ani nepohnul.
,,Jsme zastaveni v čase Davide, což znamená že nestárneme a hodiny se nepohybují. Chápeš to?" Chápal jsem to velice dobře, ale nikdy jsem nevěřil že by to mohla být pravda.
,,Tomu nevěřím." Řekl jsem.
,,Se podívej na mobil." Řekl jeden z chlapců.
Podíval jsem se a bylo 14:07, díval jsem se tak ještě chvíli a stále.
,,Tak co? Už nám věříš?" Zeptal se mě chlapec. Zmateně jsem se na ně díval, vypadali jako kdybych měl omdlít a oni mi chtěli pomoct vstát.
,,Já, jdu si lehnout." Řekl jsem a odešel do pokoje ve kterém jsem se předtím probudil. Došel jsem ke dveřím, naposledy se ohlédl a nahmatal kliku.
Než jsem otevřel tak na mě někdo zařval ,,Nechoď tam!"
,,Co proč? Může mi někdo laskavě vysvětlit co se tady sakra děje?!" Zvýšil jsem hlas, pustil kliku a ohlédl se. Byla to ta dívka co na mě u stolu mluvila.
,,Já jsem Jessie, řeknu ti co se tu děje, ale musíme odejít."
,,Proč?"
,,Hned!" Řekla a hodila mi kabát abych si ho oblékl.
,,Pohni si! Musíme pryč!" Řvala na mě vyděšeně a stále se otáčela do chodby. Podíval jsem se na co se tam furt dívá a stála tam slečna Vlčáková. Spolu s námi i všechny ostatní děti se oblékaly a vycházeli z domu, jen slečna V. zůstávala.
Vyšli jsme všichni z domu a mířili do lesa. Až k jedné kamenné zřícenině o které jsem předtím neměl ani tušení, že tu stojí nebo stála.
Vešli jsme všichni dovnitř, jeden chlapec zapálil pochodně a skoro každému jednu dal. Šli jsme až do nejvyšší věže a já se stále ptal na otázky typu ,,Kde to jsme?" a ,,Řekne mi už někdo co se tu děje?"