Kam jdou ti všichni osamělí lidé?

Kam jdou ti všichni osamělí lidé?
Je tma. Úplná. Všechny okna jsou zastřená, veškerá světla zhasnutá. Ani pouliční lampy nevydávají svou tlumenou, nazelenalou záři a nesyčí. Nastává zatemnění.
Zatemnit město, aby ho nenašla bombardovací letadla.
Ani měsíc mi nesvítí na cestu. Vrážím do kandelábrů, sloupů, cizích lidí.
Kam jdou ti všichni osamělí lidé?
Cítím se jako Eleanor Rigby. Nevím, kam jdu. Nevím, kde jsem. Ať už to proboha skončí. Ten nedůstojný, krysí způsob dnešního života!
Všichni ti osamělí lidé. Kam jenom jdou?
Ochladilo se. Jdu stále dál, rovně. Terén se svažuje, pod nohami mi začínají křupat kamínky. Vím, co to znamená. Došla jsem k řece.
Teď se chci modlit, doufat! Mám zprávu, mám naději!
Vzala jsem svou láhev se vzkazem a hodila ji do proudu.
Dopluj k těm vyšším. Ať toho nechají! Už nás to nebaví! Bolí to! Vždyť nás to zabije! Prosím…

Kam jdou ti osamělí lidé?
Mají vystrašené obličeje a neví, co bude zítra. Nikdo to neví.