Mantichora

„Už nemůžu dál, ne nejde to. Musím se na chvíli zastavit.“
Všude kolem mě byla tma. Nejhlubší hodina noci. Po své cestě jsem došel až na tichou, měsícem ozářenou mýtinu.
Byla nezvykle tichá noc. Jindy by možná alespoň houkaly sovy, ale teď ne. Vládne tady strach, pomyslel jsem si.
Zkusím tu přenocovat. Vytáhl jsem deku a našel nejsušší místo. Nebylo to lehké, nedaleko zřejmě ležela bažina. Mýtina, ale byla porostlá směsí nerůznějších travin a květin. Jejich vůně pomalu otupovala mé smysly.
Divím se, že se tady nepasou laně. Asi se jim dneska nechtělo, řekl jsem si v duchu.
Díval jsem se na nebe. Byly tady úplně jiné hvězdy než doma. Zvláštní souhvězdí. Nikde žádný Velký vůz, Labuť, Pegas a ani Fénix. Samé neznámé obrazce. Dlouho jsem nad tím přemýšlel a pak jsem usnul.

Vzbudil jsem se zimou. To není možný, jakto že je tu najednou taková zima? Byla ještě noc.
V tom jsem si vzpomněl na poslední slova dryády. „Dávej si pozor na noci. Jsou neobyčejně chladné.“
„No jasně, já jsem pitomec!“ zadrkotal jsem. „Jak jsem jen mohl zapomenout?“
Přemýšlel jsem co dál. Zvednout jsem se nemohl, zima mi vzala všechny síly. Sám jsem se zahřát taky nemohl.
„Panebože!“ uvědomil jsem si. „Vždyť já tady můžu umřít! Vždyť umrznu!“
Nevím kolik času zbývalo do východu slunce. Jedno jsem ale věděl určitě. Možná nezmrznu, ale o prsty přijdu určitě.

Když v tom se za mnou ozval nějaký zvuk. Někdo přicházel z lesa. Podle zvuku kroků jsem usoudil, že to není člověk. Takže nějaké zvíře?
Kroky se blížily. Zněly klidně, žádné plížení. Neznámý to tu zřejmě dobře znal. Rozhodně líp než já.
Už jsem viděl tělo. Bylo obrovské, mohutné a vypadalo nebezpečně. Vyšlo na mýtinu a zamířilo rovnou ke mně. Poznal jsem, že to je lev. Lev v lese? To není logické. V tom se ale rozestoupily mraky a mýtinu ozářil měsíc. Pohlédl jsem na lva a málem se mi zastavilo srdce. Nebyl to jen lev. Byla to mantichora.
Můj bože, pomyslel jsem si. Co udělá? Sežere mě? Může přece udělat cokoliv. Jak že to říkala ta dryáda?
„Dej si pozor, pokud potkáš mantichoru. Vypadá jako lev, ale není. Má lví tělo, ale obličej starce s velkými zuby. A ocas, na ten největší pozor. Je štíří, takže jedovatý. Nejpodivnější je ale jeho povaha. Nikdy nevíš, co udělá. Není ani dobrý ani zlý. Pokud budeš v bitvě, to že se přidá k tobě je stejně pravděpodobné jako to, že se přidá k tvému nepříteli. Nebo prostě zůstane ležet. Když ho potkáš, může ti pomoc, ale jestli bude mít hlad, tak tě klidně sežere. Může se zachovat jakkoliv. Nikdo neví odkud je, odkud se tu vzal. A nikdy nemluví.“
Tak mi to řekla. Takže co když má hlad? Sežere mě? Nebo mě prostě nechá být?
Všechno mi to rychle problesklo hlavou, protože se blížil. Byl opravdu obrovský a ve tváři měl nevypočitatelný výraz. Došel až ke mně. Podíval se na mě s nezaujatým výrazem a zdálo se, že půjde dál, ale mé tělo se silně zatřáslo zimou. Asi to ucítil, protože se zatřásl taky. Znovu se na mě podíval, ale tentokrát se soucitem. A udělal něco, co bych v tu chvíli vůbec nečekal.
Obešel mě a lehl si za mě. Dost blízko, ale nedotýkal se mě. A já ucítil teplo, které z něj šlo. Koukl jsem se mu do očí. On mi do nich také pohlédl a co víc, usmál se.
On se na mě usmál, podivil jsem se. To je fakt absurdní.
Pohled opětoval jen chvíli, odtrhnul zrak ode mě a pohlédl na své tělo. Bylo natažené přímo za mnou. Poté se na mě znovu podíval a znovu se usmál. A mě napadlo něco, no prostě šíleného.
„Ty, ty mě necháš zahřát se?“ zeptal jsem se opatrně. Věnoval mi dlouhý nepřítomný výraz. No jasně co mě to napadlo. Vždyť je to blbost.
V tom se ale usmál a přikývl. V tu chvíli už mi byla naprostá zima a všechno mi bylo prostě jedno. Pomalu a opatrně jsem se mu připlazil k tělu a opřel se o něj. Část deky jsem dal pod sebe a částí se přikryl. Jen jsem nevěděl kam položit hlavu.
Opět jsem se na něj podíval a on pochopil. Pohlédl na své natažené přední tlapy. Věděl jsem, že to není bezpečné a že nevím, co mi udělá. Mohl udělat cokoliv. Ale zdravý rozum už mě opustil.
„Děkuju,“ zamumlal jsem a lehl si na jeho tlapy. Mantichora na mě pohlédl a položil si hlavu těsně ke mně, takže mi ani nemrzly uši. Celé mé tělo se pomalu zahřívalo.
Mám vlastně obrovské štěstí, pomyslel jsem si. Ale pak mě ještě něco napadlo.
„Dobrou noc,“ řekl jsem mu a okamžitě usnul.
On se na mě jen podíval, usmál se a usnul také.
Ráno už tam nebyl.