Krátká hra.

Zhasnutý světla. Temná ulice. Prochází se, neví kam jde. Ani nemá kam jít. Je ticho. Jsou slyšet jen kapky deště dopadající na chodník, vzdálená dálnice za městem, občas zaštěkání psa a vítr. V ruce drží cigaretu. Pomalu si popotahuje - je to její poslední. Černé vlasy jí povlávají do obličeje. Třese se zimou. Po tvářích jí tečou slzy a zanechávají tam mokrou cestičku. Občas se zatřepe zimou, občas strachem. Nikde nikdo není, ale jí to nevadí. Nechtěla teď nikoho potkat. Chtěla si někde sednout a zůstat tam navěky. Ale nemohla. Už ji nebavilo každou noc se někam schovávat a přes den utíkat. Ale nemohla se vrátit domů. Nešlo to. A jediný důvod proč byla tady byl, že hledala jednoho kluka. Nechtěla ho najít, ale kdyby ho našla, všechno by bylo lepší. Mohla by se vrátit tam, kde tomu teď říká "domov". Její přítel - feťák, zloděj a vrah - jí řekl, že se má vrátit, až najde toho borce. Nechtěla se tam už vracet, ale vlastně chtěla. Nevěděla, co chtěla. Byl to zlý člověk, ale to poznala pozdě. Měla naplánované, že jednou mu ukradne všechen fet a uteče někam daleko, kde to prodá. Ale teď nemohla.
Právě procházela kolem temný uličky. Slyšela tam nějaký hlasy. Pomalu se šla podívat. Ne, nic. To si tam jen dva kluci nastřelovali. Jak se na ně tak dívala, nemohla odolat. Ona sama nikdy nechtěla, ale Fred ji k tomu donutil. Fred je její přítel. Sebrala odvahu a udělala pár kroků k nim. Ani si jí nevšimli. Pak se všechno seběhlo moc rychle. Stef se natáhla a vzala tomu jednomu použitou buchnu a utíkala. Ti maníci byli tak vysmažení, že za ní ani neběželi. Za rohem si sedla na mokrou zem. Pršelo na ni, ale jí to nevadilo. Ta buchna už byla použitá fakt hodně krát. Ale to jí nevadilo. Zahrabala v kapsách a vytáhla spoustu heráku. "Jo, tohle by mělo stačit na zlatou ránu..."