Křišťálová koule

Dostala jsem od babičky křišťálovou kouli. Protože jsem neměla tušení, co s ní mám dělat, dala jsem si ji na polštářek a na poličku. Zapnula jsem si počítač a šla si po svém. Najednou se koule zamlžila. Z údivu a vší svojí zvědavostí jsem se zvedla, vzala kouli a dala ji na postel. V kouli se objevila asi tříletá holčička v postýlce. „Mami, pověz mi prosím příběh o tobě a tatínkovi.“ prosí malá holčička ženu, která je otočená zády. Žena položila ruku z kliky a otočila se, k mému úžasu zjišťuji, že jsem to já. Tak ta koule mi ukazuje mojí budoucnost? Budu mít dceru? Tak to je síla! „Dobrá tedy, ale Anabel musíš mi slíbit, že tátovi ani muk!“ usmívám se na mou dcerku s prstem u úst na znamení mlčení a začínám vyprávět:
„Tvého tátu znám už od školky. Nikdy jsme se zrovna moc v lásce neměli. Pořád jsme si dělali naschvály a on mi ničil hrady z písku. Když se pak naše cesty na pár let rozešly, nijak mi nechyběl. Ale potom, co jsme se s tvojí babičkou a dědečkem přestěhovali, se ty naše odlišné cesty znovu zkřížily. Ukázalo se, že bydlí hned za rohem. A protože se naše mamky znaly a obě rády bruslily na kolečkových bruslích, jezdily jsme při pěkném počasí na menší výlety. Moje maminka brala mě a teta Naďa brala Matěje. Řeknu, že celý můj život jsem na bruslích spadla jen dvakrát. Poprvé, když jsem jela na turnaj v baseballu a před školou jsem uklouzla na štěrku a podruhé, když jsme jeli já, moje maminka, teta Naďa a Matěj. Měla jsem tenkrát začátečnické brusle, takové se dvěma kolečky vzadu a jedním vepředu. Na těch se moc rychle nejezdí. A on měl už normální s kolečky za sebou. Tak pořád machroval, jak je rychlejší a lepší. Jednou nám ujel tak, že mě poslaly ať pro něj jedu a řeknu, ať čeká. Jenže u silnice byl dům s velkým labradorem, a když jsem jela kolem, byla otevřená brána a ten pes na mě skočil, ne že by byl zlý, ale chtěl se mazlit. Bohužel byl tak těžký, že mě svalil na zem. Všichni se tomu smáli a já taky.“ máchám při vyprávění rukama na všechny strany a společně se smějeme. „Po téhle nehodě, už s námi nikdy nejel a nějak zvlášť mi to nevadilo. Ve svých jedenácti letech jsem přestoupila na jinou koly, kam chodila i moje kamarádka z dětství, se kterou jsme se vídaly díky babičkám. A chodil tam i on. Víš broučku, já jsem byla drzá, a byť se na mě někdo jen křivě podíval, hned jsem vyletěla. Byla jsem výbušná po tvém dědovi. A na bratranci jsem si „vybíjela zlost“. Nijak mu to nevadilo, nebylo to tak hrozný, žádná šikana, jen mě prostě občas štval. Po tom co se odstěhoval, jsem si musela najít někoho jiného na to „vybíjení zlosti“. Petr byl moc silný, ještě bych si o něj zlomila ruku. Olda byl zase párátko, které bych zlomila v půli. A protože už tam nikdo jiný nebyl, ta čest zůstala Matějovi.“ pomalu se malé holčičce klížily oči a já se chystala odejít. Tedy já v budoucnosti. Mé současné já nemohlo odtrhnout oči. „Mami! Nikam nechoď! Chci vědět, jak to bylo dál.“ usmívá se na mé starší já. „Když na to trváš.“ vracím se zpět k postýlce a pokračuji ve vyprávění: „Matěj nebyl takový, jako ostatní kluci. On si to nenechal líbit. Postupně se naučil, různými způsoby bránit. A někde při tom pošťuchování a provokování, jsem se zamilovala. Neměla jsem v plánu mu to říct, ale když mě to prostě vyklouzlo. Samozřejmě, on ne aby mi řekl: „Promiň, já tě rád nemám.“, on se mi prostě vysmál do tváře.“ chtěla jsem pokračovat, ale ten malý špunt mi skočil do řeči. „ To ti neudělal, že ne? Tak ošklivý nikdo být nemůže.“ dívala se na mě jeho zelenomodrýma očima a vypadal vylekaně. „Někdy jsou lidé takový broučku. Byli tu jsou a budou tu. No, a jestli budeš jen kapánek po mně, budou na tebe zlý. A od toho jsme tu já a tvůj táta. Abychom tě ochránili.“ Políbila jsem ji na čelíčko a znovu se chystala k odchodu. „Mami! Neodbíhej od tématu, jak to bylo dál?“ tentokrát měla pohled vraha za mé odbočení a zvědaví pohled, kterým se neskutečně někomu podobala. Jenže mé současné já si nemohlo vybavit komu. „Fajn, dopovím ti to. Celých pár měsíců jsme dělali, jako by se nic nestalo. Pokračovali jsme v obvyklém pošťuchování. A kde nic, tu nic, byl tu konec školního roku. Ten víkend jsem výjimečně nešla k babičce, ale domů. Druhý den na mě čekalo něco, čemu jsem nechtěla věřit. Někdo zaklepal na dveře. Nikdo nebyl doma, tak jsem se musela zvednout z postele a jít otevřít. S nabručeností jsem otevřela dveře a stál tam Matěj. V jedné ruce měl pugét růží a v druhé tu velikánskou bonboniéru od Merci. „Ahoj, já…“ nenechala jsem ho to doříct, protože jsem byla rozespalá a neměla jsem zrovna nejlepší náladu. „Co tady děláš?“ zeptala jsem se ho rozzlobeným hlasem. „Já jsem se přišel omluvit.“ Pomalu šeptal, jak byl nervózní. „Za co pro boha?“ otázala jsem se otráveně. „Za to jak jsem se choval. Za to, že jsem se ti tenkrát vysmál. Byla to blbost, teď už to vím. Nesnesu pocit, že tě teď neuvidím každý den. Že nebudu vídat tvoje modré oči, tvůj úsměv a nikdo mě nebude provokovat. Už teď mi to chybí. Prosím odpust mi.“ Tak tohle mě zaskočilo. A tím myslím mé současné já. Nicméně sleduji, co se udává dále. „To snad nemyslíš vážně. Natrápila jsem se kvůli tobě dost. Přes pět měsíců jsem se s tím vyrovnávala a ty pak uděláš tohle?“ řekla jsem mu a on vypadal tak bezmocně. „To jsi mu vážně řekla?“ zeptala se mě moje dcerka. „To si piš, že řekla, ale počkej si, co bude dál!“ mé starší já se otočilo. Ve dveřích stál Matěj, ale starší. Stejně jako já. Teď už mi to docházelo. To Matějovi se tak podobal ten výraz ve tváři malé holčičky. Tak počkat! Já si vezmu Matěje a budeme mít dítě? To jako vážně? Zatímco co mé čtrnáctileté já se utápí v myšlenkách, děj v kouli pokračuje. „Tati, co bylo dál? Povídej!“ prosila holčička. Najednou jako by se jí do žil vlil nový přiliv energie. „Radši to přenecháme mamince, co myslíš?“ „Děkuji. Tvůj táta se tak zakoktal, že neřekl jedinou srozumitelnou větu. Tak jsem mu musela pomoct. „Tobě není co odpouštět. Leda to vysmátí, ale to ospravedlňují ty ostatní věci. Chodil jsi se mnou domů. A to tím způsobem, že když jsme se Štěpkou byly napřed, dohnal jsi nás. A když ses nějak dostal moc přede mě, schválně ses zeptal na český jazyk, nebo na něco jiného, nebo snad nemám pravdu? Nebo to jak jsi se mnou nezacházel jako s holkou. Teda tím myslím, že ses ke mně choval jako k sobě rovné. Nezacházel jsi se mnou, jako kdybych měla být z porcelánu, a já ti za to děkuji.“ Políbila jsem ho. Začali jsem spolu chodit. Nebyli jsme jako normální páry. My se dál provokovali a dělali si naschvály. I když jsme po prázdninách měli práci se školou, pořád jsme se vídali, protože jak víš, bydleli jsme kousek od sebe. Pak jsme šli na vysokou. Sehnali si práci a tenhle byt. Bylo nám dvacet pět, když mi tvůj táta volal, že má pro mě překvapení. Jenomže já pro něj měla také jedno. „Jsem doma a vezu kebab. Jsem utahaná a vařit se mi opravdu nechce.“ Nikde nikdo, všude zhasnuto, jen z obývacího pokoje vychází malá zář. Zuju boty a pospíchám se podívat, co to může být. Z okvětních lístků rudých růží bylo na podlaze obrovské srdce a v něm svíčkami napsáno „Vezmeš si mě?“ tvůj táta stál za srdcem. Obešel ho. Všimla jsem mé sestry s kamerou.“ „Miluju tě a každým dnem tě miluju čím dál víc. Vezmeš si mě?“ řekl jsem tvojí mamince.“ „A bylo to to nejkrásnější, co mi kdy řekl.“ „Řekla jsi mu ano, že jo mami?“ ptá se Anabel. „Samozřejmě. A ještě něco k tomu. Po mém „Ano“ mi navlékl prsten a vyzvedl mě do vzduchu. „A teď moje překvapení.“ říkám mu. „Poslední dobou mi bylo špatně, tak jsem zašla k doktorovi a…“ chvilka napětí „…jsem těhotná!“ povídám mu, zatím co skáče dva metry vysoko. A pak už to znáš. Narodila ses ty a o měsíc později byla svatba.“ „Páni. To je tak krááásný.“ říká potichoučku a usíná. Pak už jen vidím, jak odcházím společně s Matějem z jejího pokoje.
A koule byla opět průhledná. Páni. Tak to bylo hustý. Kdo by to byl řekl. Taková mě čeká budoucnost? Kdyby mi to opravdová koule opravdu ukázala, ani nevím, jestli bych tomu věřila. Vy byste tomu věřily, kdyby vám koule ukázala budoucnost???