Sálová kopaná

Byla jsem na turnaji sálové kopané. Náš tým zrovna dával penaltu. Cítila jsem okolo sebe napětí spolužaček, které se mnou přišly povzbuzovat tým a ostatních lidí, kteří buď čekají, až půjdou na řadu, nebo těch co je přišli povzbudit. Trefa! Kolem mě se rozkřičela spousta lidí a já s nimi. Náš tým vyhrál nejen zápas, ale i celkový turnaj. Chystala jsem se jít domů, ale nejdříve jsem chtěla popřát klukům k vítězství. Když jsem zabočila do šatny, už tam nikdo nebyl. Jen Matěj, který neměl tričko. Samozřejmě já, která ho má tajně dlouhou dobu ráda a nevnímá, když vidí klučičí nahé vypracované tělo, jsem zůstala stát s otevřenou pusou. Když má na sobě tričko, tak by člověk řekl, že pod ním nic nemá. To byla blbost! Měl dokonale vypracované břišní svaly a stejně tak jeho hruď hladká a úžasně vytvarovaná mě ozařovala a já prostě jen stála a mohla na něm oči nechat. Když si mě všiml, řekl s tím svým otráveným pohledem: „Co je?“ A já jen zavřela pusu a ukázala na jeho horní část těla, na kterou jsem nepřestávala zírat. „To je ještě blbý, ještě to nic není.“ řekl a já okamžitě vyletěla a než se stačil otočit a jakkoliv zareagovat, dala jsem mu menší facku. „Tohle není blbý, to je sakra dobrý. Co sakra dobrý, to je dokonalý.“ křičela jsem na něj a ukazovala přitom na jeho stále ještě nahé tělo. Matěj se na mě jen díval, jako kdyby nevěřil to mu, co jsem řekla. Nikdy jsem mu nic nepochválila, aniž bych to pak nedoplnila něčím špatným. To samé dělal on mě, taky mi nic nepochválil. Vždycky jsme si utahovali jeden z druhého. „Proč na mě tak zíráš?“ zeptala jsem se po chvíli ticha. „Nemůžu uvěřit tomu, co jsi řekla. Ty jsi mi něco pochválila?“ zeptal se zase on mě a já jen přikývla. „Bože Mates,“ říkala jsem otráveně. „proč myslíš, že se chovám, tak jak se chovám? Proč myslíš, že tě pořád provokuju? Proč s tebou chci chodit domů? Proč se na tebe pořád dívám a směju se? Není to proto, že mě baví, že tě to štve. I když to tak trochu taky. Není to tak, že tě nesnáším, právě naopak.“ Díval se na mě. To všechno jsem v sobě dusila tak dlouho a teď jsem mu to prostě vpálila do obličeje. A zjevně to těžko pobíral. „Tak tobě to pořád nedochází? Pořád ještě nevíš, proč to všechno dělám?“ ptám se a Matěj jen mlčí. „Ty se máš ještě hodně co učit. Všem okolo to dochází, jen ty jsi tak tupý, že pořád nic netušíššš,…“ povídám už klidným hlasem, který začíná znít nevnímavě a oči mi sjíždějí na jeho skvělou hruď a břicho. „Prosím tě obleč se, nemůžu se soustředit.“ vyhrknu po chvíli s úsměvem. On se však jen dívá do země. Najednou rychle zvednul hlavu a podíval se na mě s jeho hnědo-zelenýma očima. Jeho tmavě hnědé vlasy se leskly na slunci, které prosvítalo oknem stejně jako jeho ofina, která díky gelu trčela vzhůru a vypadala, jako by jí jen prohrábnul a nechal ji být. „Tušil jsem to, ale bál jsem se ti říct, že tě mám rád. Mysle jsem, že mě prostě jen provokuješ, jako dřív Zdenka. Myslel jsem, že když ti to řeknu, vysměješ se mi, nebo si budeš myslet, že si dělám srandu.“ řekl mi smutným hlasem a očima, které se bály a nevěděly, co bude dál. Nikdy jsem ho takhle neviděla. „Spletl ses.“ bylo jediné, co jsem řekla. Mlčel. Vzala jsem svou tašku, kterou jsem odložila, když jsem mu šla vynadat a chystala se odejít. Otočila jsem se ke dveřím. Chytil mě za ruku. Otočila jsem se zpátky. Myslím, že mi spadla taška. Přestala jsem vnímat, už když mě chytil za levou ruku a otočil se mnou směrem k němu. Pak jsem vnímala už jen jeho jemné rty na těch mích. Na tohle jsem čekala tak dlouho. Cítila jsem, jak se mé ruce zvedají kolem jeho břišních svalů, přes svaly prsní, nad jeho ramena k jeho krku, kde se mé ruce spojily a objaly ho. Nemůžu uvěřit faktu, že ještě minulý rok byl menší než já. A teď si musím jemně stoupat na špičky, abych ho mohla políbit. Najednou slyším: „To jsem já, váš telefon…. Zvoní mi mobil. „Vezmi to, třeba tě hledají a bojí se o tebe.“ říká mi do polibků. Věděl, že se o mě naši bojí, protože nedávno ve vedlejším městě našli mrtvou ženu a vrah se nenašel. Tak se ohýbám a hledám mobil v tašce, která mi před chvílí spadla. „Babička.“ říkám, zatím co zvedám mobil. Jistě, že mě shání. Bylo půl čtvrtý a středa. Normálně u ní bývám ve středu ve tři čtvrtě na tři. „Jo vždyť už jdu domů.“ říkám otráveným hlasem. „Zapomněla jsem jí napsat, že jdu na zápas a že se zdržím. „Promiň, musím jít.“ Omlouvám se a opět se shýbám pro tašku. „Půjdu s tebou, počkej.“ usmívá se na mě. Asi neví, že je to na opačné straně města, než kde bydlí. Vím to. Bydlím asi jen pět domů od něj. „Ale to je na opačné straně města. Nech to být.“ s úsměvem odmítám něco, co bych teď hrozně moc chtěla. „To nevadí. Půjdu s tebou.“ nenechává se odbýt. „To ti asi nevymluvím co?“ ptám se úsměvem. On jen zavrtí hlavou na znamení ne a oblékne si tričko. A v tu chvíli jsem se probudila…