Krutá ztráta

„Poppy, neschovávej se pořád!“ stále jsem slyšela její hlas ve své hlavě. Jak dlouho už to je, kdy jsme naposledy hrály na schovávanou? Osm, devět let? Mohlo by to být možná už více let. Vždycky se mi smála, když jsem se schovala na stejná místa. Vždycky si se mnou hrála, točila se se mnou v kruhu, ruce spojené, abychom se nepustily a nespadly na zemi. Smály jsme se hlasitě, vlasy nám létaly kolem obličejů a my se nepřestávaly točit. Elen vždycky zavírala při točení oči a zakláněla hlavu, věřila mi, že ji nikdy nepustím, že jí nedovolím spadnout. A při tom byla ona starší. Byla.
Utřela jsem si slzy, které mi šly do očí, a vysmrkala se do hedvábného kapesníčku. Farář už pomalu dokončoval svůj proslov, popřál nám upřímnou soustrast a já nakonec hodila růži na Eleninu rakev. Byla to jediná modrá růže, kterou jsem mohla sehnat, a taky stála hodně peněz. Ale pro ni jsem byla schopná obětovat cokoliv. Odvrátila jsem svůj zrak od dřevěné nalakované rakve a poodešla pár kroků dál. Zarazila jsem další slzy a poupravila si černý klobouk na své hlavě. Otočila jsem se k přichystanému hrobu, pohlédla na náhrobní kámen a sledovala, jak na její rakev sypali hlínu. Nyní už patříš Zemi, Elen, pomyslela jsem si. Pokřižovala jsem se a složila ruce. Čekala jsem, dokud nezasypali hrob a dokud neodešli všichni Elenini známí a naše rodina, včetně Roberta, jejího manžela. Byli teprve pár týdnů svoji. „Je mi to líto, Poppy,“zašeptal a já na něj pohlédla. Oči se mu ještě více zaplnily slzami a já jen přikývla. Pevně jsem jej objala. Věděla jsem, jak na tom byl. Byl stejně na dně, jako já, ne-li hůř. Přišel i o jejich syna, o malého Erika. „Mně je to líto ještě více, Roberte. Vím, jak moc, ti na Eleně záleželo,“odpověděla jsem, jemně přikývla a rozloučila se s ním. Pak jsem zůstala sama s větrem v zádech, nastávající bouřkou ve vzduchu a vzpomínkami. Popošla jsem ke kameni s vytesaným Eleniným jménem a pohladila zlatavé písmo s rukou v rukavičce. „Vždycky budeš má starší sestra, Elen. Mám tě ráda,“zašeptala jsem, sundala ruku z kamene a vrátila se kamenitou cestičkou k branám hřbitovu. Ještě jsem se otočila, abych pohlédla na její hrob, a teprve pak jsem došla ke svému autu. Nasedla jsem do něj a rozjela se pryč, stále potlačujíc slzy v očích. A teprve v tu chvíli se na zemi spustily kapky deště.