Mezi nebem a zemí Winry

Bez lidí se hangár zdál pomalu stejně tak rozlehlý jako obloha.
Iluzi nekonečna podporovaly neproniknutelné stíny pohlcující
vše mimo chabě osvětlené prostranství, kterému vévodil osamělý
aeroplán.
Joachim, koženou leteckou bundu stále ještě navlhlou, nohou
přisunul bednu s nářadím k předním kolům letadla. Žalostně
skřípěla po betonové podlaze, ale on ten nervy drásající zvuk
ignoroval. Olejovou lampou, která bezpochyby pamatovala ještě
minulé století, si posvítil na motor. Ke konci letu to v něm nějak
podivně rachotilo, a zdejšího mechanika se mu budit nechtělo.
„Let v noci je zážitek, neřkuli?“ doneslo se k němu v obláčku
jasmínového parfému.
Málem rozbil lampu o letadlo. „Bohajeho, Fräulein!“
Bianca Fortescu se zasmála. Ostýchavá bludička plamínku sirky
se v mělčině jejích dlaní krátce zatřepetala, oslnivě se odrazila
ve sklíčkách brýlí a předala svou životní jiskru cigaretě, jen aby
pak bez fanfáry zhynula, pohlcena noční tmou. „Povolení vstoupit,
Flieger Ottmar?“
Joachim se přinutil ke klidu. „Jen když mi dáte taky jednu,“
pobídl ji dál gestem ruky.
Pomalu se přibližující staccato jejích podpatků mu přivodilo
husí kůži. Nebýt rudě žhnoucího konce cigarety, vůbec by ji pod
rouškou temnoty neviděl. Potlačil instinktivní touhu skrýt se
nebo utíkat a zdvořile vyčkal, než se zjevila ve světle.
Nabídla mu krabičku cigaret i zápalky a on se opřel zády o letoun
a zhluboka natáhl kouř do plic. Ruce se mu skoro netřásly.
„Vyhýbal jsem se bouřce. Dottore nemá nepřívětivé počasí zrovna
v lásce.“
Zasmála se, čímž na okamžik odhalila ostré hroty svých špičáků.
„Drahý Feliciano… snad jste mu nezničil frizuru.“
Joachim si pobaveně odfrkl. „Kdyby jenom frizuru…“ Cítil, jak
se mu chlad konstrukce letounu vpíjí do zad navzdory kožešinou
podšité bundě.
„Další oblek přišel vniveč?“ Očividně ji pobavila představa jejich
nadřízeného, vždy zásadně upraveného jako ze žurnálu, zmoklého
jako slípka.
Souhlasně, a možná i trochu samolibě, přikývl. „Jenom trocha
vody, a ani nebyla svěcená…“ unaveně zakroužil rameny. „Prozradíte
mi, jak jste se sem dostala dřív než my?“
Neodpověděla. Rukou se zlehka dotkla křídla aeroplánu. Směr
jejího pohledu se za jantarově zbarvenými sklíčky brýlí jen stěží
určoval. Nedívala se na Joachima, snad ani na ten aeroplán, ale
někam dál, někam… do neznáma.
Obloha, to byl jiný svět, svět bez hranic a bez tíže, říše Aiolova
a Héliova, větru a slunce, odpoutaná od přízemnosti lidské existence.
A v noci? V noci byl let svatokrádežným zážitkem, děsivý
a povznášející zároveň. Ve stygické zásvětní temnotě pod ohvězděným
nebem se skrývala monstra vytlačená z neprobádaných míst
na mapách – lvi a draci a olbřímí bytosti neuchopitelné lidskou
myslí. Jen luna, věčná éterická souputnice, snová průvodkyně, se
shovívavostí sobě vlastní doprovázela ten křehký výtvor lidské
domýšlivosti a pýchy, tu vratkou konstrukci z ocele a plátna, která
člověku umožnila opanovat i dosud nedotknutelné nebe.
Tma se za otevřenými vraty hangáru zdála bezbřehá jako tůň
inkoustu.
Ucítil nutkavou potřebu přehlušit ticho, které se mezi nimi
rozhostilo. „K létání jsem se dostal až po –“ hlas se mu zadrhl. „Po
Sommě.“
Bianca k němu natočila obličej zachovávajíc milosrdné mlčení.
Joachim naprázdno polkl. Palčivě si byl vědom toho, že se tou
vzpomínkou nesmí nechat ovlivnit, že nesmí myslet na tu bahnitou
past zahalenou nažloutlou, nepřirozenou mlhou. Ale vkrádala
se mu na mysl, zas a znova, stále stejně náhlá a smrtící. „Všechny
složky tehdy hledaly novou krev, a já…“ pokrčil rameny, nechal
oharek cigarety spadnout na zem a bezděky ho zašlápl. „Letectvo
mi přišlo nejslibnější.“ Nejvyšší riziko, nejvyšší šance na smrt
a zapomnění. Nahlas to ale neřekl. „Než mě Dottore zlákal, abych
pracoval pro něj, prokřižoval jsem oblohu nad celou Evropou
a nad hodným kusem Orientu. Všechny lety za denního světla.“
Zapálil si druhou a vrátil cigarety i se sirkami Biance.
„Oho, jakpakto?“ zazubila se na něj. „Snad se nebojíte tmy?“
Joachim nezvládl potlačit zachvění, které v něm její úsměv vyvolal,
a raději sklouzl pohledem na odznáček Thule Gesselschaft –
společenství pro výzkum okultismu – na klopě jejího kostýmku.
Ten jeho věčně cestoval v kufru s civilním oblečením. „Tmy ne.
Vždyť víte, nad nocí nevládnou lidé.“
Bianca na něj úkosem pohlédla. Takhle ze strany zahlédl škvírkou
mezi sklíčkem brýlí a tváří její zlatavé oči s kočičími zorničkami.
„Leč jsou natolik pošetilí, že si to namlouvají.“
„Jak bláhoví a blažení pak musí být.“ Joachim zhluboka vdechl
cigaretový kouř a notnou chvíli ho podržel v plicích. „V sedmnáctém,
těsně před koncem roku, jsme to projeli nad Istranou na
celé čáře. Patnáct z nás tam tehdy zůstalo. Vracel jsem se mezi
posledními a chytla mě bouřka. Zčistajasna, neviděl jsem ji přicházet
a už to mi mělo napovědět, že je na ní cosi… nepřirozeného.
Najednou se na mě prostě hnala, šerá hradba pohlcující svět. A já
věděl, věděl, že před ní neuteču.
Spolklo mě to a já se ocitl v černočerné tmě. Neviděl jsem čumák
letadla, neviděl jsem vlastní ruce na pilotní páce, neviděl jsem
zhola nic. Musel jsem jen doufat, že motor pořád běží, protože
ta bouřka, ten rozzlobený, ohromující halas, přehlušila úplně
všechno. Chtěl jsem si zacpat uši, ale bál jsem se, že bych pak už
nenašel páku. Věděl jsem, že moje jediná šance je dostat se nad
mraky. Namířil jsem si to, kam jsem jen tušil, že by mohlo být
nahoru, a jen jsem se modlil, ať mám správný kurz.
Věříte na nebe, Fräulein?“ zeptal se znenadání.
„To je… komplikované.“ Bianca si jazykem lehce přejela špičáky
– čtyři vražedná ostří skrytá za karmínově rudými rty.
„Já ne. Ne po Sommě. Ale tam nad tou bouřkou… to jsem musel
zabloudit přímo do očistce. Prostor lapený mezi bouřlivým mořem
mraků a nekonečnou hvězdnou plání. Pode mnou zuřila bouřka,
a já bych přísahal, že je zvěstováním soudného dne, že je to odplata
lidstvu za všechno, co dosud učinilo, a že až se přežene, nezbude po
ní nic než hříchu zbavená země, čerstvá tráva a vůně deště – a žádné
lidstvo. Nahoře byly hvězdy, a jaké hvězdy, oslnivé jako polední
slunce, jako příslib naděje, jako majáky nad bezbřehým mořem,
třpytily se tak blízko, že by mi stačilo jen natáhnout ruku. Vládlo
tam ticho a klid a já jsem slyšel, jak mi dech namrzá na rtech.
Věděl jsem, že tam nepatřím. Že musím pryč. Pryč, dokud ještě
mám tu možnost.
Sestoupal jsem zpátky dolů do bouřky. Okamžitě jsem byl mokrý
až na kost, vlastní myšlenky jsem v tom hromobití neslyšel.
Házelo to s mým strojem jako s hadrovou panenkou.
Nějakým zázrakem jsem se dostal ven. Pořád byla tma jako
v pytli, ale všechny ty poryvy větru, ty provazce deště, se kterými
jsem dosud bojoval, byly najednou pryč. Bylo to jako narazit do zdi,
samým překvapením jsem málem ztratil kontrolu nad letadlem.
Zpoza mraků se vydrápal měsíc a já si uvědomil, že jsem tam
nahoře musel strávit mnohem víc času, než jsem si myslel. Neměl
jsem tušení, kolik je hodin. Neměl jsem tušení, kde vlastně jsem
ani kolik mi zbývá paliva. Tehdy se v noci ještě nelétalo. Doteď si
na to málokdo troufne, přistávat potmě není zrovna nejsnadnější.
Ale já neměl na výběr.“ Zahloubaně se podíval na cigaretu, která
během jeho vyprávění vyhasla. „Nebylo to moje nejlepší přistání,“
přiznal. „Louka, na kterou jsem se rozhodl to posadit, byla podmáčená.
Zlomil jsem nosník levého kola, a jak jsem pak čumákem
zaryl do země, urvala se vrtule. To je poslední, co si pamatuji.
Probrala mě až naše hlídka přivolaná sedlákem, kterému louka
patřila.“
Bianca mu znovu připálila. „A co na to váš velící důstojník?“
Joachim odevzdaně pokrčil rameny. „Za to rozbité letadlo mě
sice seřval tak, až se mi málem rozskočila hlava, ale vlastně byl
rád, že mu vůbec nějací piloti zbyli.“
Tázavě povytáhla obočí.
Zakroutil hlavou. „Tvrdil jsem, že jsem zabloudil během ústupu.
Nikdo se v tom nepitval, nebylo proč, zbytek paliva ve vraku tomu
odpovídal. Rozhodně jsem ho neměl tolik, abych mohl letět tak
hluboko do noci.“
„Jsou věci mezi nebem a zemí…“ pronesla věcně.
Joachim protočil oči. „Jako bych to nevěděl.“ Odpíchl se od aeroplánu
a podal jí lampu dosud spočívající u jeho nohou. „Mohla
byste? Chci se podívat na motor, nějak se mi nepozdával.“ Svaly
se mu instinktivně zaťaly v očekávání útoku, když se k ní obrátil
zády. „Nechcete někdy vzít nahoru, Fräulein?“ zeptal se v pokleku
od bedny s nářadím.
„Och, zlatíčko,“ přinesla lampu blíž a opatrně ji postavila k odkrytému
motoru. Jedním vláčným pohybem mu položila ruku na
rameno a naklonila se nad něj.
Ztuhl. Srdce i dech se mu zastavily.
„Sama doletím výš než ty nejmodernější výdobytky lidské technologie,“
zavrněla mu do ucha.
Instinktivně se k ní otočil, ale Bianca už nad ním nestála. Společnost
mu dělal jen obláček cigaretového dýmu a mlhy vonící po
jasmínu.
Joachim si bezděky oddechl. Srdce se mu zdráhavě znovu rozběhlo.
Promnul si zátylek a zaměřil se na motor. „Mezi nebem
a zemí…“ pronesl do lidu prosté tmy. „Jako vy, Fräulein.“
Zdálo se mu, že se mlha spokojeně zatetelila. Jak znal Biancu,
nejspíš to tak i bylo.