Pod stolem Ondřej Křížek

Mé kroky kloužou po hladkém povrchu směrem k drátům
a v uších mi stále zní ten mechanicky se opakující zvuk. Nikdy
zcela neustal. Myslím, že právě tím se liším od ostatních, kteří se
postupem času naučili být k němu hluší. Nezlobím se na ně, chápu,
že je ten neznámý tep děsí.
Už dříve jsem často chodil do míst, kterým se jiní raději vyhýbali,
a doufal, že zahlédnu něco víc. Pohyb ve tmě, hlas znějící za
plotem, zkrátka cokoli. Nikdy k tomu však nedošlo a já se zklamaně
vracel do Osady na středu Planiny, místu, jež svým slabým světlem
špinavých domků vzdoruje okolní temnotě. Co však zmůže
několik skomírajících luceren proti nekonečným masám uhelné
tmy vládnoucí zbytku prostoru? Výsledkem takového nerovného
boje nemůže být nic víc než jakési nesnesitelné šero.
Ne, rozhodně nemůžu zůstat, zní mou hlavou při cestě vpřed.
Zbývá jediná možnost, jak objevit svět, od něhož mě dělí ocelové
struny, natažené mezi betonovými pilíři, a to projít ostnatým
drátem na druhou stranu.
Z Osady za mými zády se ozývá tlumené zvonění z místní kaple.
Za pár okamžiků zástupy jednolitého houfu usednou do tvrdých
lavic a budou odříkávat své díky, aniž by věděli, za co a komu.
To už ale budu pryč. Zrezlé dráty s ostny lemující bezpečný prostor
připomínají stonky růží. Chystám se prostříhat tím smutným
šípkovým keřem. Kdysi jsem slyšel o jedincích, kteří se rozhodli
stejně. Hovořilo se o nich jako o těch, kteří se vydali k Okraji. Jsou
dokonce osadníci, co věří, že takový čin vyvádí svět z rovnováhy.
I proto plot nikdo nehlídá, je tu spíš jako poslední upozornění
pro pomatené hlavy. Já však nemohu jinak.
Dávám se do stříhání prvních z drátů a pociťuji téměř bolest.
Chvíli čekám, než vůbec mohu pokračovat dál. V duchu sám sebe
přesvědčuji o smyslu své cesty. Klidně, ale zároveň s důrazem si
připomínám jako neposlušnému dítěti: Musíš jít. Poznat původ
úderů. Pomáhá to a mé pochybnosti mizí jako pod neprodyšnou
vrstvou hlíny ze sesutého svahu.
Musím pokračovat. S každým dalším prasknutím ocelového
prutu bolest ustupuje a je vytlačována něčím neurčitým. Jak se
mezera zvětšuje, proměňuje se i nejasný pocit v jakési nadšení
z neznámého.
Hotovo.
Zbývá udělat poslední krok – krok do neznáma. Snažím se protáhnout
vytvořeným otvorem. Trhlinou mezi dvěma světy. Když
vtom jsem zachycen za rameno. Otočím se a pozoruji pahýl trčící
z betonového sloupu; ohnutý zbytek drátu mi téměř přátelsky
svírá část oděvu. Jako by mě vyzýval k poslednímu zamyšlení nad
činem, o kterém vím, že musí být vykonán. Téměř něžně uvolňuji
jeho sevření a s úsměvem ve tváři obracím zrak do prázdna přede
mnou. Na Osadu již nepohlédnu.
Stojím pevně na hladkém povrchu za plotem, kde se tma zdá
být hustší než jinde. Pouze pravidelný rytmus protíná prázdnotu.
V hlavě počítám jednotlivé údery té strojově přesné sekery, jak vytrvale
tne do věčnosti a možná, že z ní postupně odkrajuje dílek po
dílku, cvak, cvak, cvak… a nepřestane, dokud nenaporcuje celý svět.
Kráčím dlouho a vlastně už ani nevím, jestli mám správný směr,
není se čeho držet. Musím být trpělivý. Postupovat vpřed, klást
nohu před nohu, znovu a znovu, dokud nedorazím k cíli. Zvláštní,
jak i zde v té inkoustově husté tmě mé oči bojují a touží se přizpů–
sobit. Možná se dokážou smířit s čímkoli, když jim dám dost času,
aby přivykly.
Upřeně hledím do dáli ve snaze zachytit nějaký obrys, který by
usnadnil mou orientaci v prázdnu. Až teď, uprostřed ničeho, si
plně uvědomuji dosah svého rozhodnutí a mé vnitřnosti začíná
zalévat strach, překvapivě ústící v zoufalý smích. Ano, musím se
sám sobě smát, vždyť co je můj život? Prostor, čas a pochybnost
o obojím. Smích se mísí s nicotou a tvoří nešťastného společníka
neustávajícím úderům v Pustině. Jsem vyčerpaný.
Když vtom zpozorním. Něco je jinak. Ta směs zvuků zcela nemizí,
ale doléhá ke mně zvláštní ozvěnou. Odráží se. Od čeho? Je pozoruhodné,
jak dokážeme vyostřit naše smysly ve chvílích nutnosti.
Pak pohlédnu před sebe. Zdá se, že v jednom místě pohlcuje
neproniknutelná temnota i ty zbytky šera, které v prostoru ještě
zůstaly. Ryzí čerň se táhne v ohromném pruhu vysoko do nebes.
Podlamují se mi kolena a klesám na studenou plochu. Hledím na
jakýsi obrovský sloup spojující Planinu… s čím? S čím vlastně!
Uvědomím si najednou.
Vyčerpání náhle ustupuje. Přibližuji se a spatřím ještě něco, co
okamžitě zaujme můj zrak. Na úpatí ohromného sloupu se krčí
malé stavení, chatrč.
Pokračuji až do těsné blízkosti na pohled opuštěné chýše, jejíž
čelo hyzdí černě zející díra bez dveří. Ta stavba vypadá jako rozpouštějící
se sněhová závěj a já marně přemýšlím, kde se tu vzala.
Kolem není nic, z čeho by ji bylo možné postavit, přesto tu stojí.
Opatrně sáhnu na stěnu. Je mastná, lesklá.
„To není možné!“ zvolám v udiveném výdechu, když si uvědomím,
že domek je celý z vosku.
Malou chvíli sbírám odvahu, než křiknu do prázdného otvoru
ve stěně.
„Haló! Je tu někdo?“ instinktivně sevřu pěsti.
S kým se tu chceš prát? Napomenu se vzápětí. Z útrob chaty nepřichází
žádná odpověď, a tak po krátkém váhání opatrně vstoupím
dovnitř. Postupuji prostorem, až narazím na stůl s malou svící
a křesadlem. Okamžitě zatoužím opět po světle. Ruce se mi třesou
nedočkavostí, a když po několika marných pokusech ozáří místnost
slabá žlutá záře, nakrátko oněmím úžasem. Voskové stěny
propůjčují vnitřku zvláštní vzezření a pak – mé tolik unavené oči
upoutá divný předmět ve stínu.
Je to snad skříň? Uvažuji krátce, ale když přistoupím blíže, spatřím
lůžko. Prázdné patrové čtyřlůžko, v němž každý nocležník
nemá vyhrazeno více místa než v rakvi. Tak blízko nad sebou jsou
jednotlivé pelesti umístěné. Při tom pohledu mě svírá úzkost.
Odpotácím se zpět ke stolu s pocitem ztracence na pokraji ničeho
a pod střechou voskové márnice, klesám na jedinou židli.
Co je to za stavení? Ptám se, aniž bych čekal odpověď. Jenže ta
překvapivě přichází sama.
Má noha pod stolem náhle narazí na jakýsi předmět. Pozvolna
se sehnu a vytáhnu ho z hlubin pod deskou do světla svíce. Je to
starý blok s pevnou vazbou. Deník!
Opatrně ho otvírám a dávám se do listování. Otáčím stránku
za stránkou. Jsou umazané, písmo nečitelné. Jako by se jednalo
o starý rukopis či tajnou šifru. Vtom však narazím na jasný text.
Dychtivě se dávám do čtení:
Nemohu již čekat. Údery v mé hlavě znějí stále silněji a já nevím,
kolik jich ještě zbývá. Musím odejít a splnit slib, který jsem dal.
Pokračovat v daném směru. Já a mí tři druhové jsme zde získali
útočiště po dlouhé pouti nicotou. Tak jako ty, osadníku. A přece
věz, že celá Planina je rozlehlá právě díky temnotě, v níž vězí.
Ve skutečnosti však není od Osady na Okraj daleko a jen pocit
ztracenosti činí tu cestu úmornou. Ostatní již opustili toto místo
a překročili hranice Okraje na jednu ze čtyř světových stran. Snad
našli, co hledali. Tobě však zanechávám něco ze svých snů. Najdi
vlastní směr! Já odcházím tím svým.
Osadník
Pomalu odkládám zápisník zpět na stůl a snažím se zklidnit
bouři otázek, z nichž postupně zůstávají jen ty nejnaléhavější.
Sedím a cítím se víc ztracen než dřív. Tiše si opakuji slova z deníku:
„něco ze svých snů“. Lehce mě zamrazí a já pohlédnu na lůžka.
Okamžitě se k nim vrhám i přes svůj původní odpor a prohledávám
jedno po druhém – až úplně na vrchu nalézám režný pytel, který při
pohybu vydává kovový chrastot. Táhnu ho jako příšera svou kořist
ke stolu, kde z jeho nitra rvu za pablesku svíce změť želez. Jsou to
cepíny a mačky.
Náhle vím, co mám dělat a jakým směrem se dát. Pocit ztracenosti
odchází. Horečně vše házím zpět do vaku a vybíhám ven vstříc
temnému pruhu směřujícímu vzhůru. Bez váhání šplhám na ten
ohromný sloup, aniž bych vnímal strach nebo únavu. Čím výše
jsem, tím silnější je tlukot v mých spáncích. Nerozeznám, zda je
způsoben bitím srdce nebo se opravdu přibližuji zdroji mechanického
zvuku.
Nepolevuji, ženu se stále výš jako noční motýl za pochodní, až
konečně prostor pode mnou zcela mizí.
Stanu na podivné desce s ohromným bílým majákem na okraji.
Opět ten vosk! To nenadálé uvědomění prostřelí mou myslí. Vždyť
to není maják, ale ohromná svíce, která kdysi kanula zbytky své
hmoty do temnoty pod sebou. Pomyslím na chatrč v hlubině, zrozenou
z této voskovice.
Zvuk sílí. Cítím ho tak blízko. Všude je tma. Stejná jako na
Planině dole. Pak ale nahmatám v kapse ono křesadlo z chatrče.
Musím ještě výš. Šplhám na svíci, až se konečně dostanu k ohořelému
knotu.
Dlouho zápasím, než se mi podaří mohutný provaz páchnoucí
parafínem zapálit a prostorem se rozletí oslepující záře, jež mi
odhaluje veškerá tajemství této plochy.
Hrůzou ztrácím řeč a přes úporný žár plamene mnou projede
mráz. Vždyť celá ta čtvercová deska zeje prázdnotou a až příliš
připomíná holý stůl, po jehož noze jsem vystoupal až sem. Pouze
daleko za jejím okrajem vidím jakousi masu dřeva, obrys čnějící
v dáli. Jsou to staré hodiny, co tiše a netečně udávají rytmus cvak,
cvak, cvak… Není tu nic. Stál‑li někdo nad mohutným stolem
universa, dávno odešel. A světlo mnou zapálené svíce? To nikdy
nepronikne dolů pod desku. Možná, že je to tak dobře. Nevrátím
se tam už ani já.