Myslíte si, že jste jiní?

Stejně jako každý obyčejný den. Vzbudím se, převaluji se na posteli, nechce se mi vstát, pane bože, to je otrava. Konečně sem se vyhrabal, ach jo, už teď nestíhám. Obleču se zase do toho stejného oblečení. Kalhoty, štve mě to, nejradši bych šel nahý. Oblečení tak svazující. Lepí se na kůži jako sliz. Fuj je to tak nechutné. Konečně sem se oblekl, teď už jen kravata. Je to, jakoby jste si sami vázali oprátku kolem krku, ale společnost to prý vyžaduje. Sakra koho zajímá nějaká společnost, morálka. Pouhé zbytečnosti, pouhé zakrytí pravdy o tomto hnusném a zkaženém světě. Co nadělám, chci něčeho dosáhnout, musím pro to i něco obětovat. Tahle oběť už mě ale pomalu začíná srát. Tak jdem, kuchyně, stejné jako každé ráno. Nikde nikdo, na stole zbytky od večeře. Nejradši bych to nádobí shodil na zem. Zbytečnosti, proč bych to vlastně nemohl udělat. I když kdo by to pak uklízel. Uklízení je jen ztráta času. Chci to tady zapálit a odejít pryč někam daleko, nejlíp na samotku, žádné otravné úkoly, jen já a moje myšlenky. No nic, dost toho snění. Lednička, ta zase vypadá, a uvnitř, no není to o nic lepší. Šunka, to by šlo, teď ještě najít nějaký ten kousek pečiva. Ha tady je, chleba, fuj, plesnivý, no nic, dneska sem jen o šunce. A teď směr koupelna. To je zase smrad, nic není na svém místě. Takhle by to asi být nemělo. Čert to vem, stejně sem tu jen já a mě je to jedno. Kartáček, kde může být. Ah, tady je celý obalený v něčem černém. Měl bych ho nejspíš vyhodit. Čím bych si pak vyčistil zuby? No nic kašlu na to, jen to trochu opláchnu, nebude to nic smrtelného, a i kdyby, tak co. Ta pachuť v mojí puse je tak silná, že ji neutlumí ani ta blbá zubní pasta. Ještě hřeben. Nemůžu ho nikde najít, no co, tak si jen prohrábnu vlasy rukou, stejně to nikdo nepozná. Konečně můžu vyrazit vzhůru obyčejnému dni, který prožívám pořád dokola, je to tak otravné. Zase nestíhám, ještě nejsem ani u auta a už jdu o pět minut pozdě, to je zase den. Už slyším šéfa, jak křičí a nadává. No a co, stejně ho nevnímám, většinou si při tom jeho výkladu zpívám v duchu písničky, sem tam popřemýšlím o tom, co jsem měl vlastně k snídani. To dnes bohužel použít nemohu, protože sem skoro nic nesnídal, to bych myšlenkama daleko neutekl. Auto nestartuje, sakra, tak to vezmu pěšky, to už je jedno, jestli přijdu pozdě o patnáct minut nebo o hodinu, ten efekt je pořád stejný. Tak jdem. Všude kolem mě prochází tolik lidí, všichni někam spěchají, že je to baví. Tenhle svět, je tak zkažený, plný pokrytců, lidí, kteří věří sami v sebe, přitom nic netuší. Vzal bych to kratší cestou, no nechce se mi. Proč vůbec jít do práce, k čemu to je. Peníze, pouhý nástroj, jak si přivlastnit lidskou duši. Nejdu tam, kašlu na to. Měl bych to otočit a jít zpátky domů. Sakra doma nic není, stavím se koupit aspoň něco k jídlu a třeba nějaký ten kartáček. Tak jo, zajdu do obchodu. Je to pro mě nepředstavitelná dřina někam dojít, ale obchody jsou nejhorší, přeplněné lidmi. Tak nechutné, zase každý někam pospíchá. Vzbuďte se konečně, lidi slyšíte mě? Tohle opravdu chcete, tenhle život? Už chci být pryč. Tohle ne, fronta, největší zlo lidstva, čekání, asi tady umřu, už tu stojím deset vteřin a umírám, nemůžu. Štve mě to, du pryč. Nic jsem nekoupil, co teď, co budu jíst? Koho to zajímá, ten den to vydržím. Jsem doma, všecko vypadá tak, jak sem to tu zanechal. Nic se nezměnilo, proč by taky mělo. Sednu si na křeslo, pustím televizi, zase ten samý kanál, už mě to unavuje. Usínám. Co se stalo? Aha už vím, usnul jsem na křesle. Kolik je hodin? Žádné nemám po ruce. Je tma, takže už bude večer, dokonalý čas se jít projít. Nejraději bych šel nahý, někomu by se to nemuselo líbit. To jsou kecy. A co, tak se to všem nelíbí, to mi má vadit? Stejně se radši obleču. Teď večer je na ulicích tak krásný klid. Až na ty lidi, co stojí u té popelnice a divně se na mě dívají. Co se jim nelíbí, každý člověk jede sám za sebe, nechte mě být. Měl bych se vrátit domů, chce se mi zase spát. Konečně se mohu vyslíct. Na tohle čekám každý den. Postel, ahoj, tebe sem dlouho neviděl. Tak dobrou noc. Ráno, zase je tu, doufal jsem, že už nikdy nepřijde. Měl bych vstát a obléct se, už jen ta myšlenka mi přijde odporná. Včera jsem nebyl v práci, komu bude vadit, když nepřijdu i dnes? Nikomu, takže opět dobrou noc. Co to sakra je? Telefon, kdo, co po mě chce? Šéf, mám to vzít? Ne nechce se mi, vypojím kabel. Teď už bude klid. To je tak krásný pocit, když na sobě nemusíte mít ty odporné hadry. A teď zpátky lehnout si. Kolik může být hodin? Nevím, ani mě to nezajímá. Kručí mi v břiše, mám hlad. Minule jsem nic nekoupil, znovu se mi tam nechce, třeba tu ještě něco najdu. Furt je tam ten plesnivý chleba. No asi mi nic jiného nezbývá. Je to odporné, ale lepší, než umírat hlady. Koupelna? Na co? Stejně nikam nejdu, nikdo mě neuvidí. Takže dneska ne. Jdu si lehnout. Zase tma, vůbec nemám ponětí o čase, nevím, co je za den, který měsíc, koho to taky zajímá, mě rozhodně ne. Mohl bych zapnout televizi. Ah křeslo, tak pohodlné. Televize, tak se ukaž, co umíš nového. Nic furt to samé, stejný program, stejní lidé. To je na nic, vypínám. Měl bych zajít do obchodu, už tady nemám vůbec nic. Na to bych se mohl vykašlat, zase někde čekat ve frontě. To snad vydržím, nejsem z cukru a teď znovu postel. Pořád je tma, to už je další noc nebo ta stejná? Musím na záchod. Koupelna, už sem tu dlouho nebyl. Nic se nezměnilo, furt to samé dokola. Dívám se do zrcadla, měl bych se oholit. Nikdo tady není, nikdo mě nevidí a mě je to jedno. Aspoň se podívám do kuchyně, jestli tu ještě něco nezbylo. Nic, nikde nic, ani drobečky. Takže mi nezbývá nic jiného než postel. Světlo, odporné. Močový měchýř opět volá po vyprázdnění, ale nechce se mi vstávat. No nic ta postel to vsákne. Je to mokrý, to je fuk. Spát, znovu. Světlo, už zase. Mám hlad, nic tu ale nemám. Do obchodu nejdu. Dám si kus molitanu z postele. Chutná jako neosolený gumový řízek. Při polykání škrábe v krku. Lepší než umřít hlady. A zase odpočinek. Nic nevidím, že by noc? Měl bych konečně vstát z té hloupé postele. Nemám na to sílu. Znovu sem to pustil do postele, už je mi všechno jedno. Jak to tak vypadá, tak nikomu nechybím, nikdo tady nebyl. No a co? Kdo je potřebuje? Lidé, nechutná stvoření, nejhorší ze všech zvířat i blbý sysli jsou lepší než oni, chovají se jako by jim to tu všechno patřilo. Nic není jejich, vše co nám příroda dala, si zase vezme zpět. Nikomu to ale nevadí, prostě žijí dál, dělají každý den ty samé věci, dokola, furt dokola. Nekonečný koloběh. Vše se furt opakuje, tento svět už byl jednou téměř zničen, tak musí být zničen znova. Jen nikdo neví kdy a jak. Mě stačí jen zavřít oči a znovu se ponořit do říše snů. Ležím tady jako mrtvola, nemohu se hýbat, jen přemýšlet. Jíst, já chci jíst, cokoliv. Postel je celé promočená, válím se tu ve vlastních výkalech. Nepřijde mi to odporné, jako třeba čekání. Jediné co mohu, je opět zavřít oči. Doufám, že se už nevzbudím. Cože? Pořád jsem tady? Já nechci, už nemohu ani mrkat. Teď sem jen tělo, duše už mě dávno opustila, zbyl mi jen můj mozek, tělo a hromada, hromada myšlenek. Takhle sem skončit nechtěl, ale co už. Teď je konec. Umírám, cítím to, už ani nemám hlad, necítím tu vlhkost na posteli, necítím vůbec nic. Teď stačí jen zavřít oči a pokračovat za světlem, zářivým, pronikavým světlem. A to je konec mé cesty, mého bezcenného života. Takhle sem dopadl, na posteli, bezmocný. Ať už je to za mnou, sbohem. Světlo mě celého pohltilo.