Na provázku Pavel Duda

Poprvý jsem si toho všiml druhej červencovej víkend. Přítelkyně
mi ten den dala kopačky a já se vracel z práce po vlastních, protože
se už měsíc po řádným termínu opravovaly koleje na tramvajový
lince pět. Všechny vjemy se slily do jednoho a já si připadal, že
plavu v šedým moři. Z mlhy autovýho hučení, pípání a vrzání sem
tam vyskočily tlumený tóny telenovel, hrající přes otevřený okna
snažící se vyvětrat to hrozný vedro.
Zastavil jsem se na kraji cesty v malinkým parčíku. Nikdo tu
nechodil, kdo by taky stál o tenhle kus hliněnýho, seschlýho plácku
s třema fialkama. Ze stran domů tu dolíhaly hluky ulice, ale
nyní byly zastřený, jak kdybych vešel za divadelní plentu. Tohle
místo mě, jako snad jediný, dokázalo aspoň na chvíli uzemnit.
Dneska tu ale bylo něco jinak. Koutkem oka jsem zahlídl krtinec,
ze kterýho koukal malinkej červenej provázek. Táhlo mě to
k němu. Provázek byl krásně sytej a na dotek jako by se v mý ruce
rozplýval. Co tu dělá něco tak hezkýho? Zachtělo se mi ho mít.
Tahal jsem a tahal, provázku vedle mě přibývalo, než se najednou
zasekl. Pořádně jsem potáhl a z krtince s hliněnou sprškou vypadl
maličkej tvor.
„Pardon, pane,“ řeklo písklavý stvoření.
„Kdo jseš?“ vypadlo to ze mě téměř automaticky a hned jsem se
zastyděl, jak je trapný mluvit na zvíře a očekávat odpověď. Třeba
se mi jeho slova jen zdála.
„Vypadám jako krtek a jsem také krtek.“
Ono to vážně mluví, tak jak chceš, budu tuhle hru hrát s tebou.
„Jakej krtek, vždyť ti ze zadku čouhá provázek, to pak nejsi
žádnej krtek, leda nějaká speciální odrůda krtka na provázku.“
„Tak tedy jsem krtek na provázku, rád vás poznávám.“
Klečel jsem tu s tímhle černým stvořením a připadal si jako ztracenej
případ. Už jsem cejtil pohledy druhejch za mými zády, běžní
spořádání občané vyhlížející z okna na blázna, kterej mluví s krtkem.
Ale něco mi nedalo se tohodle momentu vzdát.
„Co kdybys šel se mnou?“
„Já přece žiji v podzemí, nepatřím do lidského světa.“
„Lidskej svět je už všude, otevři oči, krtku. Udělám ti u sebe
terárium a budeš spokojenej.“
„Lidé jsou chytří, tak tedy dám na vás, pane.“
A bylo to. Sbalil jsem ho do tašky. Člověk přijde o partnera, ale
vesmír mu nazpátek nadělí mluvícího krtka. Nebudu přece proti
osudu bojovat.
Doma jsem ho celýho potlučenýho vytáhl a dal do starý krabice.
Vystlal jsem mu ji pár knihama po máti a přisypal stelivo na kočičí
záchod.
„Večerka,“ neptal jsem se na názor a zavřel jsem krabici.
Zbytek noci jsem seděl u televize a přemejšlel, jak s ním naložit.
Otřesný, protivný škrábání. Zvuk trhající krabice. Teplo ranního
slunce a zašimrání na nohou.
„Mám hlad.“
Horší probuzení snad už existovat nemůže. Jeho drápy mě však,
chtě nechtě, ihned přivedly k životu.
„Sbal se, jdem ven,“ vystřelil jsem z gauče s vidinou svýho plánu.
Zase jsem ho strčil do svý tašky, nyní jsem mu do ní aspoň
přihodil svůj nepoužívanej ručník, aby se náhodou nemohl vymlouvat
na nepohodlí. Nasedli jsme do volva a vyrazili na kraj
města.
„Víš, normálně autem nejezdím, je to moc drahý. Ale že tu jsi ty,
udělám výjimku.“ Krtek se zřejmě v tašce k tomuto nějak vyjádřil,
ale jeho tenkej hlásek zanikl v burácení motoru.
Benzinka. Otevřená nonstop.
Přistavil jsem z kraje budovy, kde nejsou žádný okna. Vytáhl
jsem svýho kamaráda a jal se mu vysvětlit situaci.
„Dívej, tam v tý benzince je štěstí. Když ho vezmeš a přineseš
zpátky, budem se oba mít sakra dobře. Já budu stát u kasy a kupovat
cigarety a ty se pěkně proslejdíš dozadu a vezmeš mi nějakou
dobrotu, nebo nejlíp peníze tam z tý magický truhličky. Jak budeš
připravenej, zatahej za provázek a já tě rychlostí blesku odtáhnu.
Jednoduchý jak facka.“
„A proč k tomu potřebuješ mě? To zní jako lidská věc.“
„Mluvíš o lidech, jako bychom byli perfektní stvoření. Jen ti chci
ukázat, jaký to je, bejt jako my. Ber to jako laskavost.“
Krtek chvíli přemejšlel a pak jako by se jeho neexistující očka
rozzářila. Slova dopadla na úrodnou půdu.
Vešli jsme do benzinky. Postavil jsem se ke kase a vyhlížel
bohatou selekci cigaret. Skoro každej balíček jsem měl spojenej
s holkou nebo nějakým problémem. Hezky jsem si listoval ve
vzpomínkách a za nalíhání brigádníka za přepážkou vyslal malýho
posla za pokladem. Když už jsem si po minutě zejrání myslel, že
vypadám sakra podezřele, ucejtil jsem lehký zatáhání za provázek.
Bingo. Vybral jsem si značku, kterou teď zrovna jedu, a vytáhl svýho
koledníčka zpátky do tašky. Když jsme vyšli ven, zkontroloval
jsem jeho úlovek. V packách držel stokorunu a lízátko. Nemůžu
lhát, cejtil jsem, že přijde s něčím lepším, ale naději to mělo.
„Tak, panáčku, a tohle budeme odteď dělat každej den.“
Když jsem se večer vracel z práce, zabočil jsem k hliněnofialkovýmu
parčíku, s nadějí, že bych třeba chytl dalšího krtka. Žádnej
tam ale nebyl. Jen mi přišlo, že se krtinec o něco zvětšil.
Uběhlo pár tejdnů, kdy jsme s krtkem provozovali náš novej život.
Měl se co učit, ale s dychtivostí přebíral má moudra o tom, jak všechno
tady na světě běží. Netrvalo dlouho a už přicházel s pětistovkama
a dárkovýma kartama, za který jsme si mohli dovolit naplnit lednici
a k tomu přihodit něco navrch pro radost. Jeho kožich byl načichlej
kouřem z cigaret a ráno jsme snídali párky s chlebem. Doma jsem
chodil pouze v trenkách a on pouze v provázku. Začali jsme si bejt
dost podobní. Jeden večer jsem mu nechal přihnout kousek vína,
myslel jsem si, že si to za svou práci zaslouží, a za zvuků televize
jsme se nechali ukolejbat ke spánku.
Pronikavý tóny zpráv. Krutý probuzení. Zřícení budovy U Macháčků
a několik zraněnejch. Obří díra pojídající vše okolo. Propad
tramvajovejch kolejí, takže se zas o pár tejdnů prodlouží výluka
na pětce. Došlo mi, o který části města to mluví. Můj soukromej
park s třema fialkama se nyní proměnil na zející díru. Čuměl jsem
na televizi jak divej, v tý díře se přece parádovali krtci. Každý
měl sytě červenej provázek. Zvuk jejich hašteření, přicházející
z malejch reproduktorů, mi až naháněl strach. Za živýho přenosu
rozšiřovali svou díru, kopali ze všech sil, mnoha různýma nástrojema
a strojema. V hloubi díry se leskly zlatý mince, dárkový karty
a z bankovek si dokonce udělali hlavní třídu spojující kuřárnu
s udírnou. K zemi lehl další dům, výkřiky, zmatek. Za okny mi
probleskly sirény s ujíždějícíma hasičskejma vozama. Ti krtci se
pomátli.
Netrvalo dlouho a za okny se prohnaly ozbrojený auta, tanky,
deratizátoři a kdo ví co ještě. Vibrace z několika málo výbuchů
prošly celým mým pokojem. Pak už bylo ticho. Z červenejch provázků
se staly červený kaluže a život šel dál.
Když jsem ráno koukl do krabice, nikdo tam nebyl. Jediný, co po
krtkovi zůstalo, byl otisk jeho tělíčka v kočičím písku. Zavřel jsem
se do koupelny a napustil vanu, nechtěl jsem s tímhle světem mít
co do činění. Do mý mysli vplula myšlenka, že mi chyběl jeho černej
kožíšek. A možná mi ten zpropadenej krtek chyběl i víc než
peníze, který domu přinášel. Napuštěná voda se změnila z teplý
na vlažnou, a když přešla na studenou, všiml jsem si, jak z výtoku
něco čouhá. Zelenej provázek. Začal jsem tahat jako smyslů
zbavený, připadalo mi, že jsem namotal celý sáhy a provázek byl
každou chvílí krásnější. Zářící flitry, obaly od zlatejch bonbónků,
vlaječky všech barev. A na konci byl krtek. Vydloubnul zátku a já
ho držel v rukou. Díval jsem se na něho, byl víceméně stejnej, jak
ten můj. Nepoznám rozdíly mezi krtky, ale poznal jsem, že to není
on. A také jsem věděl, že mi bude rozumět.
„Je už moc pozdě?“
„Nikdy není moc pozdě.“
„A když kvůli mně ostatní ztratili svůj život? Pak už je moc
pozdě?“
„Tak to už je asi moc pozdě.“
Voda kolem nás pomalu odtejkala. Nevím, jestli to byly jeho slova,
nebo pocit chladu, ale cítil jsem bodání mnoha řezavejch jehliček
po celým těle. Jeho provázek mě skrz naskrz obmotal. Všímal jsem
si tolika paraplíček, třpytek a motivů, kterýma byl pokrytý.
„Proč není tvůj provázek červenej?“
„Každý má přece rád jinou barvu.“
„A proč tolik ozdob a třpytivejch nesmyslů?“
„Když mám špatný den, kouknu se na všechno, co jsem pro můj
provázek udělal, a v tom opět najdu štěstí a vděčnost.“
„Já žádnej provázek ale nemám.“
„Tak si ho udělej, já taky jednou musel začít.“
Chlad pomalu pomíjel. Jak jsem držel to maličký stvoření, ucítil
jsem to, co už se mně roky vyhejbalo. Kapku naděje. Prožil jsem tolik
dní beze smyslu, žádnej moment nebyl hodnej zastavení. Nyní
mi ale tato chvíle připadala stejně dlouhá jako celej můj předešlej
život. Krtek se oklepal a pomalu začal scházet zpět do výtoku, jeho
provázek byl kratší a kratší, až naprosto zmizel. Zůstala po něm
jen tmavá černota.
Usušil jsem se a oblíkl svou oblíbenou košili. Cestou do sklepa
jsem slyšel vrzání schodů, cejtil dřevěný vroubky v zábradlí
a chlad železnejch klíčů. Sfouknul jsem prach z krabice s nápisem
Vánoce. Kdy jsem ji vůbec naposledy otevřel? Vytáhl jsem svazky
žároviček a zlatejch řetězů, který jsem rozvěsil za okna. Hnědým
provázkem jsem je přivázal tak, aby nepadaly.
Byl konec srpna a můj pokoj zářil všema barvama. A mně to
přišlo hezký.