Neznámá planeta Z V. Lenka Kozderková

Obě d
Venku byla zima a já jsem dostal chuť na teplé jídlo. Zajdu do za-
řízení, kterému na planetě Z říkají restaurace.
Docela velká místnost, vybral jsem si malý stolek uprostřed
a posadil se.
Po chvíli přišla velká Ona. „Dáte si obě d?“ povídá.
„Ne, stačí mi jedno, nemám velký hlad.“ Následoval Její tázavý
pohled.
„No, nemám velký hlad, tak jenom něco menšího,“ dodávám na
svoji omluvu. Se slovy „Nechám vám tu jídelní lístek“ odešla.
Zalistoval jsem. Za okamžik byla opět u mě usměvavá velká
Ona.
„Tak vybral jste něco?“
„Bramborovou kaši, prosím. Horkou,“ dodávám. Za chvíli jsem
ji dostal i s přáním dobré chuti.
Talíř jsem posunul doprostřed, vstal jsem a začal chodit kolem
stolku. Obešel jsem ho sotva třikrát, když se u mě znovu objevila
velká Ona.
„Čím vám mohu ještě posloužit?“
„Jsem spokojen,“ povídám a v chůzi pokračuji, „jen, Vy mi ur-
čitě poradíte, jak dlouho se chodí okolo horké kaše, než se může
sníst?“
Znejistěla. Je tu nová, pomyslel jsem si.
Sám jsem dospěl k závěru, že nic se na planetě Z nejí tak horké,
jak se to uvaří.

Dny ubíhaly a já jsem s Nimi zažil ještě mnohá další překva-
pení, získal nové zkušenosti…
Všichni Oni potřebují k životu, jak tomu na planetě Z říkají, spá-
nek. Spí všichni, umí to malí i velcí Oni. Malí Oni chodí dadat.
Učeně tomu u Nich říkají dadaismus.
Nežli vše další poznané na planetě Z napíši, jdu to zkusit, jako
to dělají Oni – spát.
Tak tedy:
„Dobrou noc!“