Nikdo se nerodí zlý

"Slečno, nechcete svézt?" ozve se, když mi drahé auto div nepřejede nohy, jak se snaží zastavit těsně u mě.

"S cizími lidmi nejezdím," chci odseknout tomu troufalci. Mám opravdu špatnou náladu a chtěla bych být doma co nejdřív, ale ani kvůli tomu nevlezu do cizího auta. Vzhlédnu a otevřu oči, abych ho odpálkovala... A pak ji zase zavřu. Dívám se do očí tomu nejkrásnějšímu muži na světě.

"Jedu do města, nechcete někam hodit? Je pozdě a už asi nic nepojede... Nechcete?" nabízí znovu a mile se na mě usmívá.

Mozek mi stávkuje a jazyk jsem nejspíš spolkla. Zvláštní, alkohol, který mi normálně dodává kuráž, vůbec nezabírá. Stojím úplně oněmělá a hledím na muže, jehož tvář by měla být na plakátech kin.

"Slečno?" zajímá se potřetí.

"Já," vydechnu rozčíleně. Vnitřní hlásek někde vzadu v mojí hlavě řve na poplach, asi se mi matčiny rady vryly pod kůži víc, než jsem si myslela. Jenže já teď nechci poslouchat! "Děkuji, to by od vás bylo milé," oplatím mu úsměv. "Ujel mi poslední autobus a mobil se mi vybil, takže si nemůžu zavolat odvoz," dodávám na vysvětlenou, když si zapínám pás. Asi bych neměla tolik mluvit, ale ty oči mě skoro hypnotizují... "Panebože, to je blbost," okřiknu se v duchu, nikdy jsem nebyla ten typ, co by omdléval, když na ni chlap promluví. Usměju se a pohodlně se opřu do měkoučké sedačky.

"Nemáte žízeň? Vedle sedačky je láhev s vodou. Jedu už dlouho, tak jsem si na benzínce udělal pro jistotu zásoby... Nemusíte mít strach, ještě jsem z ní nepil."

"Díky," přijímám ochotně. Měla bych naředit ten alkohol, nerada bych, aby na mě táta vytáhl tester už ve dveřích. Napiju se, zašroubuji láhev a uložím ji zpět.

Netrvá to dlouho. Snad jen pár minut. Klíží se mi oči. Že by únava? To není možné, není zase tak pozdě. Moc alkoholu? Nepila jsem víc než obvykle. Nemohlo být něco v té vodě? Znovu otáčím hlavu ke krásnému řidiči, uvědomuji si, že auto bliká a znovu sjíždí ke krajnici. Mrkám a otevřít oči je těžší než před chvílí. Bojuji sama se sebou, abych je udržela otevřené. Zahlédnu malý předmět, který drží v ruce... Můj bože! To je injekční stříkačka...

Pokusím se natáhnout ruce, abych se mu bránila, ale bezvládně mi padají zpět podél těla. Už jimi nevládnu.

Ušklíbne se, zabodne mi jehlu do krku a vyprázdní do mě obsah stříkačky.

"Je skutečně krásný," pomyslím si znovu. "A ten krásný muž tě právě zabil," dodá kousavě mé podvědomí, než se svět rozplyne v husté mlze...

Otevírám oči, hrozně se mi točí hlava a chce se mi zvracet. Nerozkoukávám se, znovu je zavřu, abych veškerou zbývající energii soustředila na uklidnění žaludku. Tohle je tedy parádní kocovina. "A k tomu ten děsivý sen," napadne mě.

Sen?!

Slyším kapající vodu a uvědomím si, že je tu zima. Určitě nejsem ve svém pokoji. Prudce otevřu oči.

Sedí tam. Klidný a soustředěný a sleduje mě.

Hrozně se vyděsím, když mi dojde, že tohle není sen, ale zhmotnělá noční můra. Instinktivně se přimáčknu ke stěně. Cosi zarachotí a já zjišťuju, že kolem nohy mám uvázaný řetěz. Zděšeně těkám pohledem mezi ním a mým věznitelem.
"Copak je něco takového možné? Copak se to opravdu děje?" ptám se sama sebe, když mi můj život začne připomínat scénu z hororu.

I přes ten pohrdlivý úšklebek je neskutečně přitažlivý.

"Dobré ráno, Šípková Růženko," řekne sametovým hlasem, ale mně po zádech přejede mráz a jímá mě čirá hrůza.

Kéž bych jen mohla splynout s tou zdí. Kéž bych mohla zmizet. Tisknu oči k sobě a modlím se za probuzení. Uslyším, jak zapraská židle, nedokážu si pomoct, nemohu ho nechat bez dozoru. Vyděšeným pohledem sleduji, jak loudavým krokem přichází až ke mně.

Zvedne mi bradu a přiměje mě, abych se mu podívala do očí. "Jsi vážně moc pěkná," zalichotí mi.

Žaludek se mi zhoupne, srdce mi buší tak, že se skoro bojím, že mi vyskočí z hrudi, a krev mi zuřivě hučí v uších.

"Vítám tě v našem království. Buď hodná a budeš se tu mít jako v ráji... A teď mě poslouchej, musíš dodržovat pár pravidel..."

Vnímám, jak pohybuje ústy, ale jeho hlas neslyším a pak se mě konečně zmocňují milosrdné mdloby...